Rozsáhlý a trefný článek „Velký vědecký výbuch“ Štěpána Jurajdy popsal v Orientaci v Lidových novinách 29. 10. zatím poslední dějství české ostudy hodnocení výkonu ve vědě a z něj vycházejícího financování. Desítky milionů se utratily za zahraniční posouzení koncepčních vad systému, na které v neformálních jednáních i ve formálních připomínkových řízeních organizovaných Radou pro výzkum, vývoj a inovace mnohokrát upozorňovala řada odborníků. O odpovědnosti politiků nebo ministerských úředníků za zpackané zákony se hovoří často, o odpovědnosti členů vládní Rady za způsobené škody s poukazem na údajnou „čestnost“ jejich funkce nikoli.

Mlčení odpovědných je tam, kde se jedná o účelové nasměrování toků peněz – a toto bylo hlavním cílem reformy, která chybné hodnocení zahrnula do zákona o financování vědy – ceněnou vlastností. V tomto ohledu lze s Jurajdovým článkem polemizovat, když v posledním odstavci vidí příslib změny v nedávném odvolání vládní Rady. Ta byla loni zčásti jmenovaná na základě transparentního a veřejnosti přístupného řízení zahrnujícího i veřejná slyšení navrhovaných kandidátů. Netýkalo se to ovšem kandidátů všech, účasti na diskusích pořádaných v několika termínech se vyhnul mimo jiné nový premiérův šéfporadce pro vědu Petr Fiala, který využil toho, že bude v problematickém systému dosazování zástupců institucí do Rady opětovně jmenován jako předseda České konference rektorů (která sama jeho nominaci premiérovi nepředložila). Obdobnou cestu zvolila i ministryně školství Miroslava Kopicová, přestože bylo jasné, že její ministerský mandát záhy po jmenování skončí. Z členů v roce 2010 do Rady opětovně jmenovaných měl ostatně odvahu k veřejné odpovědnosti za svou činnost a k obhajobě svých názorů pouze Zbyněk Frolík.

Podezření z přetrvávající manipulace motivované vlivem na tok miliard ze státního rozpočtu na vědu vyvolávají například rozpory ve vyjadřování o obsazování nové Rady: Když dostal 20. 10. Petr Fiala na předsednictvu Rady vysokých škol – orgánu ze zákona reprezentujícího vysoké školy – dotaz na parametry sestavování nové Rady, odpověděl, že to nijak nespadá do jeho kompetence vrchního ředitele na Úřadu vlády a jde o pravomoc jen premiéra, do které on nemůže mluvit [viz záznam z jednání P RVŠ, str. 4 a citace premiérových slov na Radě pro výzkum a vývoj uvedené zde]. O dva dny později najdeme v Lidových novinách v článku „Čerstvý vítr pro českou vědu“ (LN 22.10.) vyjádření premiéra Petra Nečase s přesně opačným obsahem. Symptomatické je i nasazování psí hlavy členům Rady z Akademie věd, která kromě kritiky chybného způsobu hodnocení vědy také překročila obvyklé „resortní“ uvažování a do dnes již odvolané Rady jako jediná premiérovi Janu Fischerovi navrhla také kandidáty z vysokých škol nebo špičkového aplikovaného výzkumu (a jen Rada vysokých škol navrhovala renomovaného zahraničního člena, prof. Rudolfa Haňku z Cambridge). Podezření, že v odvolané Radě překáželi nejvíce ti, kteří nebyli mezi zahradníky oněmi příslovečnými kozly, premiér zatím ničím nevyvrátil [viz též zkušenost popisovaná zde].

Jurajdův článek může přes polopatistické „propadák“ v úvodu budit v nezasvěcených čtenářích dojem vysoké odbornosti potřebné k nahlédnutí hloubky chyb v českém systému hodnocení. Jednoduchou diagnózu však lze vyčíst z článku „Gramotnost: zkuste si sami“ (Lidové noviny 1.11., viz též úloha 4 na str. 28 příručky Gramotnosti ve vzdělávání): Je to nedostatek matematického uvažování, které by měli zvládnout i patnáctiletí žáci. V druhé z tam uvedených úloh se srovnávají výsledky dvou skupin na základě zprůměrování, nebo zvážení podílu nejlepších, což je esence redakční upoutávky k Jurajdově článku: „Čeští vědci stojí před dilematem: mají se pouštět do nesmírně náročného výzkumu, když zavedený systém u nás finančně zvýhodňuje spíš produkci podřadných a bezcenných článků a knih?“ Preference množství podprůměrných výsledků nad kvalitou menšího počtu z nich je jedna ze zásadních vad českého hodnocení a financování vědy. I patnáctiletí by se jí měli umět vyvarovat.

Miliardy, o které se ve financování vědy ze státního rozpočtu jedná, nejsou zanedbatelné ani ve srovnání se sumami ve vleklých aférách s podezřeními z korupce. Účast státních úředníků na nich vzbuzuje často pocit dojemné prostomyslnosti tam, kde státu vzniká evidentní škoda. Historie velkého vědeckého výbuchu v českém financování vědy vykazuje při bližším ohledání podobné znaky – včetně toho, že ostrá kritika musí přijít ze zahraničí, i když základní problémy byly v Česku dlouho známy a jejich kritici na ně opakovaně poukazovali. Kroky k nápravě zatím chybí. Jako u hospodářských afér se lze ptát, zda neplatí ono politické „po vyřešení problému u nás není poptávka“.

(Vyšlo v Lidových novinách 4. 11. 2011.)