Václav Havel byl pro mne politickou i lidskou autoritou představující hodnoty, pro než stojí za to se veřejně zasazovat bez ohledu na to, kdo má zrovna v rukou větší faktickou moc.

Pro další rozvoj demokratické společnosti je zvlášť inspirativní jeho vize občanské společnosti jako živých a spontánně se rozvíjejících iniciativ, jež nesou důležitější a prvotnější úlohu než institucionalizované partajní struktury.

Neobyčejně významný a příkladný byl i Havlův přínos mezinárodnímu postavení České republiky bez toho, aby se jeho nepochybné vlastenectví muselo pitvořit národovectvím devatenáctého století či léčit si komplexy podprahovým vyvoláváním etnických nenávistí století dvacátého.

Evropanství a evropská sounáležitost, pro které se často vyjadřoval, jsou pro budoucnost České republiky nepochybně strategicky důležitější, než technikálie vnitřních politických obchodů nebo šermování v dnešním propojeném světě poněkud iluzorní a obsoletní suverenitou.

Havlovu "pravdu a lásku" vidím jako veskrze praktický a potřebný doplněk k Masarykovu "nebát se a nekrást" a považuji výsměch těmto mottům jako nepraktickým nebo do ekonomickými či klientelistickými zájmy podmíněného způsobu života nepatřícím za projev těžké chronické choroby společnosti.

Kéž by v české politice zase někdy vítězila pravda a láska nad pouhou technologií moci pro tuto moc samu, jak ji praktikují mocenské kartely dominující našemu veřejnému prostoru dnes!

(V redakčním zkrácení vyšlo 23. 12. v MFDnes.)