Podpora vzdělání a škol není tak jednoduchá nebo přímočará, jako utápění peněz ve velkých stavbách. Bez větší míry sofistikovanosti se do argumentace směrem k utrácení peněz způsobem, který je více než pochybný pustil ve své předvolební kampani i brněnský kandidát do Senátu za TOP09 Karel Rais. Ten si jako problém v jeho vidění věcí bezprostředně související se vzděláním vybral problematickou dálnici z Brna do Vídně, která má být vedena paralelně s alternativním spojením přes existující D2 z Brna na Bratislavu (tento paralelismus v trasování Mirek Topolánek ještě jako premiér zdůvodnil snahou vyjít vstříc dvěma zájmovým skupinám - tedy zaplatit způsobem, který těžko označit jinak jako korupční, zbytečné financování dvou nákladných liniových staveb tam, kde by stačila jen jedna z nich).

Stavba R52 je nyní u ledu díky soudem zrušeným Zásadám územního rozvoje Jihomoravského kraje, se kterými bylo samozřejmě zrušeno i trasování R52 do Mikulova, proti jehož chybám se ozvaly dotčené jihomoravské obce. Obhajovat toto plánování znamená především obhajovat zbytečné výdaje tam, kde pro ně nejen není právní opodstatnění, ale finance příslušného objemu by byly lépe využitelné jinde, například na podporu zkvalitnění našeho školství (viz Jen kvůli dálnici se vědci do Brna nepohrnou níže).

Tento přístup není vlastní jen některým kandidátům do nadcházejících voleb, ale i úředníkům, kteří mají územní plánování na starost. V souvislosti s jihomoravskými plány se výmluvná ilustrace tohoto faktu dostala i do nominací na nejhorší příklady přístupu úřadů ke zveřejňování informací „Ceny veřejnosti 2012 - kategorie Zavřeno“: položka 13 obsahuje pracovnici Magistrátu města Brna, která nepodání informací zdůvodňuje zájmem tajit záměry veřejně prospěšných staveb před veřejností, tzv. Operace N.E.P.O.V.Í.M. - má tak významnou šanci nejen sloužit za uplynulý rok jako nejhorší příklad přístupu veřejné správy k občanům, ale také přispět k tomu, aby další kola napadání špatného územního plánování občany byla i nadále úspěšná.

Jen kvůli dálnici se vědci do Brna nepohrnou

V článku Fantastické plány a nedotažené strategie (Akademie LN 4. 9.) pléduje rektor Vysokého učení technického v Brně Karel Rais pro rychlou realizaci spojení Brna s Vídní dálničním spojením R52 přes Mikulov. Naplnění takového záměru ovšem „přátelské prostředí“ pro vysoké školství nerozvine ani v Brně, ani jinde.

Rozvoj akademického prostředí významně závisí na internacionalizaci. Zahraniční profesoři nebo vědečtí pracovníci se ovšem nebudou do Brna stěhovat kvůli tomu, že z něj uděláme dálniční křižovatku a proženeme silničními komunikacemi, na kterých závisí vnitřní doprava ve městě, dálkovou transevropskou dopravu. Na letiště do Vídně se již dnes rychleji než do Prahy pohodlně dostanou dálnicí přes Bratislavu. Pár minut, které se vůči alternativám ušetří na cestě do centra Vídně Raisem preferovanou R52, nenahradí újmu, které by se dostalo kraji pod Pálavou. Uvnitř Brna samého je potřebné důsledně oddělovat trasy tranzitní a místní dopravy, opakovat zkušenosti typu pražské magistrály je nevhodné.

Srovnávací studie, která pro Jihomoravský kraj posuzuje alternativy, uvádí náklady Karlem Raisem preferované varianty spojení s Vídní o padesát miliard vyšší, než kolik je pro dopravně a územně výhodnou a ekologicky přijatelnou koncepci potřebné. Aktivisté upozorňující na chybné postupy zde nejsou škodnou. Je navíc čas zbytečně nákladné plány přehodnotit včas a nečekat na to, až se pravý stav věcí projeví ve chvíli, kdy je pozdě – jako tomu je třeba v případě dálnice z Prahy na Drážďany.

Vyhodit zbytečně padesát miliard korun v betonovém koridoru, který bylo možné řešit jinak, by nebylo vhodné ani v době, která se nezaklíná úsporami jako ta dnešní. Tyto zbytečně prostavěné peníze budou chybět všem. Vysoké školy včetně škol brněnských i jejich nově budovaných výzkumných pracovišť na takové plýtvání v budoucnu doplatí stejně jako další složky společnosti. Karel Rais může prosazením svých úvah pomoci zisku betonové lobby. Ten se ale do zisku české vzdělanosti nebo vědy zcela jistě nepřelije.

(Vyšlo v Lidových novinách 6. září 2012.)