Odpor vysokých škol proti věcnému záměru ministerstva zdravotnictví převést fakultní nemocnice na univerzitní nemocnice jako akciové společnosti s majoritním zastoupením státu je pochopitelný a oprávněný. Věcný záměr zákona je nepřímou novelou zákona o vysokých školách, jejíž příprava obchází ministerstvo školství. Jen potenciální ekononomické důsledky připravované změny na veřejné vysoké školy mohou být velmi výrazné, zasažena bude i autonomie univerzit.

Fakultní nemocnice se vesměs věnují špičkové péči, kde úzké sepětí mezi výkonem lékařské péče na úrovni nejnovějších poznatků a souvisejícího nákladného technického vybavení znamená mimo jiné i zvláštní finanční nároky. Finanční deficity nejsou v takovém prostředí žádnou českou výjimkou, v souvislosti s vazbou na univerzity však mohou být velkým problémem tam, kde se univerzity mají stát odpovědné za celky, které pracují s rozpočty, vůči kterým by byly rozpočty „mateřských“ univerzit jen malým přívěskem. Návrh postrádá zhodnocení modelů užívaných v zahraničí a jejich dopadů do hospodaření vysokých škol. Obchodní společnost by měla dosahovat zisku (kladného hospodářského výsledku), z koncepcí ministerstva zdravotnictví však jasné ani to, je-li takový stav reálný, ani jak by se s takovým výsledkem zacházelo.

Výše státního podílu akcií a výsledná rozhodovací pravomoc je neúměrně vysoká vzhledem k dopadům na schopnost vlastního rozhodování na straně univerzity, která by vlastnila pouze blokační podíl. Vysoké školy získaly zákonem vysokou míru autonomie, která se jednoznačně osvědčila. Návrh na zřízení univerzitních nemocnic, břemena uložená na vlastnická práva univerzit vůči univerzitním nemocnicím i možné dopady na hospodaření univerzit jsou jednoznačně krokem zpět, který získanou míru autonomie omezuje. Výsledkem může být mimo jiné negativní dopad spoluvlastnictví univerzitních nemocnic pro příslušné vysoké školy. Ministr zdravotnictví vychází z ničím nezdůvodněného mlčky přijímaného předpokladu, že státem jmenovaní členové představenstva budou při rozhodování o univerzitních nemocnicích odpovědnější, než sama univerzita, resp. že dispoziční práva převodu akcií má mít omezena vysoká škola, zatímco stát s nimi bude potenciálně zacházet v mnohem volnějším režimu. Ministr navíc na sklonku minulého roku vyjádřil preference předání akcií nestátnímu akcionáři a zjevně tento vývoj (mnohými chápaný jako hlavní důvod trvání na formě akciových společností, nikoli) nechce nijak vyloučit - hrozba postupovat podle zákona o privatizaci z roku 1991 obavy v tomto směru jen umocňuje.

Činnost univerzitních nemocnic by byla i v případě, kdy by si stát své dvě třetiny akcií ponechal, pod nevhodnou kuratelou Ministerstva zdravotnictví. Lékařské fakulty z povahy věci disponují odborně i kvalifikačně podstatně lépe způsobilými pracovníky, než tomu může být u politických nominací nebo úředníků na Ministerstvu zdravotnictví. Mají-li univerzitní nemocnice podléhat řídící pravomoci vysoké školy, bude tato odborná pravomoc narušena potenciálně politickým vměšováním se Ministerstva zdravotnictví do jejich řízení. To je nadbytečné a škodlivé, navíc v přímém rozporu s deklarací poslání univerzitních nemocnic ve vazbě na výuku a výzkum a z toho plynoucímu imperativu zachování akademických svobod souvisejících s univerzitním prostředím. Záměr zákona místo toho otevírá prostor výkonu politické moci ministerstva (vyloučíme-li možnost privatizace státního podílu v univerzitních nemocnicích, ovšem).

Ve zdůvodnění nové právní úpravy ministr zdravotnictví argumentuje údajnými problémy plynoucími z neexistence smluv mezi fakultními nemocnicemi a lékařskými fakultami, přidává i zmínky o tom, jak prý ve fakultních nemocnicích univerzitních působí profesoři, kteří nejsou týdny k nalezení, atd. Pomineme-li povýšenecké a veskrze pohrdlivé ministrovy poznámky směrem k akademickému prostředí, je evidentní, že tyto problémy lze řešit i za současného právního stavu. Uzavření smluv mezi fakultními nemocnicemi a lékařskými fakultami – pokud by zde byl skutečně nějaký vážný existující problém – ani dnes nic nebrání. Pracovní vytížení akademických pracovníků klinik ve fakultních nemocnicích lze řešit na bázi zákoníku práce, i když i zde lze pochybovat o tom, že existují na nich působící profesoři, kteří beze stopy na několik týdnů mizí.

Věcné řešení vztahu výukové základny lékařské fakulty a univerzity formou vztahu částečně vlastněné akciové společnosti fakticky neřeší pracovněprávní vztahy, naopak do nich může vnést další nejasnosti s ohledem na příslušnost k akademické obci příslušné lékařské fakulty nebo univerzity. Ovládání univerzitní nemocnice jako obchodní společnosti se všemi povinnostmi vyplývajícími z obchodního zákoníku vytváří komplikovaný vztah mezi nemocnicí a univerzitou – týká se přinejmenším oblasti veřejných zakázek nebo oblasti daňové. Návrh se také nevěnuje důsledkům zákazu veřejné podpory směrem k obchodním společnostem, kterými by takto koncipované nemocnice byly. Problematické by bylo i vykonávání vlivu univerzity v akciové společnosti prostřednictvím členů představenstva s ohledem na obecné závazky členů představenstev a vyplývající z obchodního zákoníku – vzhledem k zákazu vyplácení dividend i nemožnosti adekvátního finančního ocenění lze čekat problémy s odpovědností vyplývající z členství v orgánech společnosti (představenstvu, dozorčí radě). Vazba univerzitní nemocnice a univerzity formou obchodněprávního vztahu je s ohledem na povahu vztahu mezi výukovým a výzkumným pracovištěm a univerzitou jednoznačně méně vhodná, než by byla úprava na bázi veřejnoprávní, kterou navrhují rektoři.

Věcný záměr zákona o univerzitních nemocnicích vykazuje také velké nedostatky tam, kde ministerstvo zdravotnictví zasahuje do problematiky, o kterou by se věcně mělo starat ministerstvo školství. Ministr zdravotnictví chce například nemocnicím udělit práva užívat insignie a konat akademické obřady. Zákon o vysokých školách přitom dává výhradní právo poskytovat vysokoškolské vzdělání v akreditovaných studijních programech vysokým školám a proto například promoce absolventů nelze tímto způsobem umožnit ministerstvem zdravotnictví koncipovaným obchodním společnostem. Totéž se týká práva volit akademické zastupitelské orgány, které by s ohledem na formu univerzitní nemocnice jako akciové společnosti nemohly mít v nemocničním prostředí úlohu srovnatelnou s analogickými orgány veřejné vysoké školy. Absurdním dojmeme působí i drobnost, jakou je výslovné zahrnutí svobody umělecké tvorby do garantovaných svobod činností v univerzitních nemocnicích – pokud tím ovšem ministr zdravotnictví nemyslí například vnější výsledek plastických operací, plastikace či přípravy anatomických preparátů?!

Pojem „univerzitní pracoviště“ je zaveden pro účely připravovaného zákona tak, že v praxi bude znamenat něco jiného, než univerzitní pracoviště v kontextu vysokých škol a zákona o vysokých školách. Věcný návrh opomíjí problematiku vzdělávání nelékařských pracovníků, resp. problematiku zdravotnických fakult, které mohou být v budoucnu zřizovány i na vysokých školách neuniverzitního typu. Užití „univerzitní nemocnice“ nebo „univerzitního pracoviště“ zde bude věcně nepřípustné, musí být přitom s ohledem na nutné praxe a požadavky vysokoškolské kvalifikace zdravotních sester také systémově řešeno a zapracováno do kontextu vzdělávání a výzkumu v této oblasti na vysokých školách, jejich lékařských fakultách, ale i mimo ně.

Práce ministerstva zdravotnictví na věcném záměru zákona o univerzitních nemocnicích nebyla nijak koordinována s MŠMT, kde se dnes pracuje na celkové koncepci reformy vysokých škol i reformních kroků ve financování výzkumu. Dořešit je třeba i problematiku financování v návaznosti na způsob financování veřejných vysokých škol, systém fondů, nakládání s projektovými prostředky, atd.

Z řady konkrétních vyjádření ministra Julínka lze vycítit, že privatizace je účelem navrhovaných změn a že formální zdůvodnění, které je předkládáno ve věcném záměru zákona, je z tohoto hlediska jen sekundární. O zkvalitnění podmínek pro lékařský výzkum napojený na akademické prostředí ministrovi nepochybně také nejde, o čemž svědčí například způsob, kterým se mu podařilo zlikvidovat původní koncepci Mezinárodního centra klinického výzkumu a peníze vládou přidělené na projekt spolupráce s americkou Mayovou klinikou změnit jak co do výše, tak co do jejich určení. Podobné rysy vykazují i manipulace s brněnskou Úrazovou nemocnicí, kde ministr ani na přímý dotaz, na který mu zákon ukládá povinnost odpovědět, není schopen žádné věcné důvody reorganizací nebo rušení sdělit.

Nesouhlas vysokých škol se stávající koncepcí zřízení univerzitních nemocnic jako akciových společností není nesouhlasem motivovaným politicky, ale věcně. Pokud by se ministerstvu zdravotnictví podařilo stávající koncept prosadit, výrazně tím zhorší fungování největších univerzit v zemi i podmínky pro vzdělávání lékařů, které se na nich odehrává. Výhrady univerzit by vláda měla vzít vážně – nejedná se zde jen o to, jestli ministrovi zdravotnictví projdou jeho privatizační záměry, ale také o to, jak budou v budoucnu schopny kompetenčně i ekonomicky fungovat naše nejvýznamnější vysoké školy.