Polemiky kolem deformačních efektů plošného testování a standardizace ve školách, jsou u nás živeny především těmi příklady v celostátních zkouškách, ve kterých znovu a znovu vyplouvají na povrch absurdních detaily svědčící o profesní demeci části těch, kdo se na podobě a obsahu testů podílejí. Letos se to projevilo v extrémní podobě u přijímacích testů na osmiletá gymnázia. Nejde o relativně bagatelní důsledek jedné chyby v nich, jako především o to, že ze sdělení ředitele CERMATu vyplývá, že pro posouzení látky páté třídy základní školy z češtiny jsou třeba hned dvě komise (které si navíc správné odpovědi stejně jako personál CERMATu nevšimnou), jako i fakt, že přímo tento ředitel nezvládá jinou tomu věku odpovídající látku, totiž shodu přísudku s podmětem, a při „vysvětlování“ této chyby tvrdí, že dopis (ředitelům gymnázií) psal v časovém tlaku (což je ovšem situace odpovídající tomu, jak píší své testy páťáci i další, kteří jsou jeho testům vystaveni v mnohem stresujícnějším kontextu, který se netýká jen oznamování jejich vlastní chyby, ale vyřazovacích zkoušek rozhodujících o jejich další životní dráze).

Sám spor o negativní dopady standardizace a mechanistických přístupů k hodnocení ve školách je ale starší. U nás vychází z glajchšaltování daného komunistickým školstvím a stereotypy z něj plynoucími. V jeho původní podobě v zahraničí se ale se dají vystopovat motivace vycházející ze snahy podřídit školy a vzdělávání ekonomice a trhu.

Významnou polemiku kolem toho již v druhé polovině 18. století vedl anglický básník a literátní kritik Matthew Bolton s šéfem školského výboru britského parlamentu Robertem Lowem. Bolton působil jako školní inspektor a řadu poznatků z této své práce použil v eseji „Dvakrát revidovaný zákoník“ zveřejněném roku 1862 (překvapivě aktuální citace z toho lze nalézt např. v http://bit.ly/2It6khE), kdy ze své zkušenosti kritizoval mechanické biflování a polykání hor faktů stejně jako předchůdce dnešního plošného testování a na normování založené financování výkonů ve školách oproti obecné kultivaci intelektu a vedení k přemýšlení, které naopak považoval ve škole za nezbytné. (Bolton ve svých textech argumentoval i tím, co žáci potřebují k pochopení sofistikovanějších textů či poezie - a v tom druhém nás asi nepřekvapí, že například epizeuxis z CERMATích testů v tom samozřejmě nebyl.)

V tomto dobovém anglickém kontextu byl mechanický dril alespoň motivován měřitelným výkonem kvůli zájmu zavést kvazitržní metody financování (se kterými v britském parlamentu přišel poslanec Lowe, který se před tím se věnoval zákoníku týkajícím se akciových společností a společností s ručením omezeným). U nás tahle motivace za dřívějšího školství nebyla, bylo zde ale bezduché zupáctví nahrazující vhled. Dnes v tom jen většinově — bohudík ne na všech školách — pokračujeme a na něco jiného se většinové díváme jako na problematické „alternativy“ navíc tak činíme se zjevnou nevolí svědčící víc než o čem jiném o v mládí pokřivených hlavách.

Situace, kdy jsou děti podrobovány vyřazovacím zkouškám připravovaným evidentními hlupáky (jak jinak se dívat na selhání CERMATu v situaci chyb odpovídajících češtině z prvního stupně školy nebo neschopnosti jednoduché jazykové vlastnosti očekávané od desetiletých dětí, typu shody přísudku s podmětem, v mateřském jazyce samostatně užívat) má ale zjevné rysy extrémní absurdity. Celostátní testy navíc ve značné míře míře ovlivňují to, co se ve školách musí probírat, a za výběr témat a podoby, ve které se pak musí vyučovat, mohou lidé připravující tyto testy.

Jejich vlastní odpověnost za ně by se měla projevit vyhozením z komisí a ředitelských míst s nemožností se do nich někdy v budoucnu vrátit.

Neměli bychom také zapomínat na to, že takto zavedené předmětové testování je spojeno s konkrétními osobami, které se o ně za svého působení v křesle ministryně školství zasloužily: s ministryní D. Kuchtovou, která původní koncept maturitního testování stavějícího na průřezových kompetencích změnila na testování předmětové, a s ministryní M. Kopicovou, která z agendy testování udělala podnik financovaný z evropských strukturálních fondů, který je vzhledem k dopadům na generace mladých i na myšlení těch, kteří se kolem rozšiřování působnosti agendy CERMATu točí, snadno možné považovat za největší zneužití poslání těchto fondů v Česku, přestože za ně bohužel vcelku jistě nikdo trestně stíhán nebude.