Slib premiéra Babiše vrátit Českou republiku „na špičku Evropy, kde jsme byli za Masaryka“, je absurdním výrokem zejména tváří v tvář skutečnosti, že při jmenování vlády na Hradě deklaroval jako primární úkol dneška boj s migrací. Nejde jen o špatně vynakládané úsilí na boj s nebezpečím, kterému fakticky nečelíme, či o zjevný paradox toho, že boj s migrací deklaruje premiér, který (ekonomickým) migrantem sám je (přičemž samém faktu, že i lidé zde nenarození to mohou dotáhnout vysoko, by nic samozřejmě špatného nebylo), ale především o pomíjení toho, nakolik úspěch první republiky sám stál i na diverzitě a opaku etnické homogenity, u Masaryka samého pak třeba i na tom, že „Vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoli nenávist k jiným.“

Za Masaryka mohla naše země stavět na etnicky bohatém zázemí, které stálo v pozadí řady úspěchů, které dnes vzpomínáme jako „české“.

Byla to také země uprchlíkům aktivně pomáhající, což bylo vidět na tom, jak jsme přijímali například utečence z komunistického Ruska, kteří si u nás kromě základních a středních škol mohli zřídit i vysokou školu nebo spolupracovat s domácími vědci (na Ruskou pomocnou akci na základě zákona ČSR č. 175 ze dne 20. 3. 1919 dalo Československo v roce 1926 prostřednictvím MZV dokonce zhruba třetinu výdajů na československé školství, jež samy potřebovaly růst a také výrazně rostly), podobně tomu bylo s Židy, kteří prchali před maďarskými rasovými zákony znemožnujícími jim tam studovat, nicméně mohli dokončit studia zejména na německé technice v Brně i jinde.

Na tradici předválečné republiky mohli stavět i českoslovenští diplomaté při OSN, kteří hned po komunistickém puči u nás pokládali základy pomoci migrantům, na kterých pak v roce 1951 stavěla ženevská úmluva o pomoci uprchlíkům.

Masaryk byl také humanitní intelektuál neopovrhující vzděláním, které prohlubuje lidské kvality, namísto technokratického fachidiotismu, který je slyšet od našeho současného prezidenta - a jen třeba prvorepubliková tranformace řady reálek na gymnázia byla otevíráním přístupu ke vzdělání jako předpokladu využívání talentů, v protikladu k dnešní snaze tento segment vzdělávání naopak co nejvíc uzavírat (ministryně s titulem za plagiát ze škol, jejichž pověst je notoricky pochybná [kromě výhrad AK si stačí poslechnout o kontextu, z nějž tato škola vznikla], jsou jen dokreslením celkové pokleslosti mravů).

Na rozdíl od našich politických špiček se byl profesor i prezident Masaryk schopen jasně postavit proti nacionalistickým postojům — a tedy fakticky proti škodlivé etnické jednolitosti, v níž se dnešní česká politika naopak zhlíží —, ať již vůči Židům, nebo vůči Němcům.

Představa, že můžeme být světoví bez toho, abychom také na problémy, které řešíme, byli schopni nahlížet optikou snesoucí světovou perspektivu, je neudržitelná.

Za Masaryka jsme měli v čele státu zcela původního státníka, jenž byl schopný inspirovat a vést — stavět před občany země výzvy, jejichž zdolávání umožňovalo posunovat se výš a na celostátní úrovni dosahovat oné opěvované „Masarykovy“ úrovně.

V dnešní době nikoho takového nemáme ani na Hradě, ani ve Strakově akademii, a vcelku jistě nehrozí, že by se tam nějaký takový originál místo dnešních řadových kýčů objevil.

Řeči o špičce Evropy jako za Masaryka pronášené v bahně zvířeném ze dna, kam nás stahuje závaží provinčnosti české politiky, jsou jen horečnaté výkřiky nemající, bohužel, žádnou oporu v možné realitě.