Ministerstvo zdravotnictví obvinilo rektora Karlovy univerzity profesora Hampla ze selhání v souvislosti s vyhroceným stavem jednání mezi univerzitami a ministerstvem kolem připravovaného zákona o univerzitních nemocnicích. Je to však rektor Hampl i akademický senát UK, kdo si zaslouží jednoznačnou podporu.

Připomínky k věcnému návrhu zákona o univerzitních nemocnicích dávaly univerzity jednotlivě i prostřednictvím reprezentace vysokých škol včas a dostatečně důrazně. Ministerstvo zdravotnictví je nevzalo v potaz a věcný návrh zákona nechalo schválit vládou. Na setkání 21. května na půdě 1. Lékařské fakulty UK sice náměstek ministra zdravotnictví Šnajdr deklaroval ochotu bavit se o „jakýchkoli návrzích paragrafů“, které od Univerzity Karlovy dostane. Nepředpokládal by však korektní postup vrátit se k věcnému záměru a nejdříve zpracovat obecné principy, na kterých by měl oboustranně schůdný model změny formy fakultních nemocnic spočívat? Nebylo by také vhodné připravovat novelizaci zákona o vysokých školách, která s takovou transformací souvisí, na půdě ministerstva školství, nikoli ministerstva zdravotnictví – a to také již na úrovni přípravy věcného záměru, nikoli až kuchtění jednotlivých paragrafů metodou, kterou pejsek s kočičkou pekli dort?

Univerzity, a se svými pěti lékařskými fakultami zejména Univerzita Karlova, jsou postupem ministerstva vydírány. Ministr zdravotnictví si zajistil loajalitu ředitelů nemocnic svými vyhazovy ředitelů, kteří mohli mít jakékoli odborné i manažerské předpoklady k výkonu funkce ředitele, provinili se však tím, že vyjádřili nesouhlas s politickou koncepcí, kterou ministr razí. Ti byli také jediní, kdo svými vystoupeními vedení ministerstva podpořili.

Výzkum a s ním související špičková péče je všude na světě spojena s profesory propojujícími prostředí akademického výzkumu s klinickým působením, prestiž a kvalita s univerzitami spojených nemocnic je založena na tomto propojení. Univerzity jsou ovšem v pojetí vedení ministerstva zdravotnictví jen příživníci nemocnic a jediné, o co se jedná, jsou toky peněz bez ohledu na důvod jejich vynakládání. Je zvláštní, když ministerstvo zdravotnictví argumentuje potřebou narovnat „výnosy“ z vědecké činnosti a poukazuje na to, že lékařské fakulty jsou nositeli rostoucích podílů financovaných výzkumných projektů „na úkor“ nemocnic. Je totiž evidentní, že částky na financování výzkumu nejsou výnosem, ale nákladem výzkumné činnosti, a že na jejím skutečném výnosu, totiž praktickém užívání nových poznatků v péči o pacienty, samozřejmě nemocnice participují bez jakékoli další úhrady těm, kdo s novými poznatky přicházejí.

Pokud by univerzity měly být akcionáři univerzitních nemocnic, vedlo by to kromě problémů, na které upozorňují univerzity, i k výraznému omezení autonomie vysokých škol důsledky způsobenými převzetím odpovědnosti za velký objem majetku, na jehož hospodaření nemohou mít ve srovnání se státem s jeho majoritou akcií i možností ovlivňovat chování zdravotních pojišťoven žádný vliv. Univerzitám by se o hodnotu přijetých akcií navýšil majetek, avšak bez odstranění příčin deficitního hospodaření nemocnic vykonávajících komplexní péči by pouze klesala jeho hodnota v držení univerzity o pasiva nemocnic. Ministerstvem slibovaný zákaz privatizace státního podílu dost dobře nemůže být dodržen, pokud se univerzitní nemocnice jako akciová společnost zadluží. Vyhlásí-li na zadluženou akciovou společnost její věřitel konkurz, bude rozhodovací síla univerzity velmi malá a jiná cesta, než převod alespoň části akcií investorovi, který by zadluženou obchodní společnost zachránil, existovat nebude. Samostatné chování univerzity bude při spravování svého majetkového podílu v takovém případě prakticky nemožné a bude podřízeno ekonomickému zájmu vyplývajícího ze stavu univerzitní nemocnice.

V probíhající debatě deklaroval pražský primátor Pavel Bém, že jeho strana preferuje „osvědčená řešení.“ V souvislosti s vysokoškolskou výukou i souvisejícím výzkumem je však takovým osvědčeným řešením maximální míra autonomie vysokých škol a svoboda rozhodovat věci akademické bez podřízenosti vnuceným ekonomickým závazkům. Rektor Univerzity Karlovy stojí se svým postojem jednoznačně na straně zachování osvědčených řešení a má na své straně i akademickou obec lékařských fakult, kterou lze z neznalosti žádoucích principů fungování renomovaných fakultních či univerzitních nemocnic v zahraničí podezřívat jen velmi těžko. Pokud v tomto souboji akademici ministerstvu zdravotnictví podlehnou, bude to na škodu nejen kvalitě přípravy mediků u nás, ale i postavení univerzit obecně a negativně se to promítne i na úrovni lékařské péče, kterou bez adekvátně fungujících lékařských fakult časem pocítí i širší veřejnost.

(V mírně zkrácené verzi vyšlo v Právu 28. května 2008.)