Žaloba na tureckou vládnoucí Stranu práva a rozvoje (AKP), kterou projednává turecký Ústavní soud, je příkladem pokusu o státní převrat prováděný „v rukavičkách.“

Turecká vládní strana je svými oponenty obviňována z destrukce sekulárního státu a přílišné tolerance k islámu. Žalobce jde před soud tvrzením, že AKP je centrem antisekulárních aktivit, což je ovšem tvrzení, které je s ohledem na řadu praktických vládních kroků velmi pochybné. Skutečným problémem je mnohem víc propastná vzdálenost mezi tureckými elitami, které většinu minulého století vládly Turecku a postoji a preferencemi širokých občanských vrstev. Elity tureckého systému (přehled např. zde), které v politickém boji s AKP prohrály, volí cestu připomínající víc vojenské převraty, než respekt k vládě zákona a dodržování ústavních principů.

AKP s programem vstupu do Evropské unie

Straně AKP se podařilo nevídané. Své politické poslání spojila s cílem vstoupit do Evropské unie a se zřetelem k tomu uskutečňuje reformy zdůrazňující ústřední roli posilování demokracie a demokratických institucí jako podmínky pro ekonomickou prosperitu i politickou ukotvenost a bezpečnost. Do prostředí posilujícího základní lidská práva v tomto pojetí patří jak sekularismus, tak svoboda slova, shromažďování i náboženského vyznání. AKP je zcela evidentně úspěšná v rozšiřování aktivní účasti obyvatel Turecka na spravování země.

V tradičním tureckém prostředí mají některé z kroků zvyšujících například účast žen ve veřejném a politickém životě nečekané způsoby realizace i důsledky. Podpora školní docházky dětí ve vesnických oblastech jihovýchodního Turecka například zahrnuje i státní příspěvek za školní docházku dětí (za dívky je příplatek), který je výhradně jejich matkám (otcové je v tom nemohou zastoupit) poukazován do městské banky. Ženy to nutí k cestě mimo svou vesnici, otevření bankovního účtu i získání zkušenosti se spravováním sumy vlastních peněz, která u větší rodiny může být docela velká. Průlomový zákon umožňující studentkám nosit ve škole šátky má z tohoto hlediska rovněž jiný význam, uvědomíme-li si jeho důležitost pro to, aby se dívkám z tradičního vesnického prostředí umožnil přístup ke vzdělání bez pocitu násilí na zvykových tradicích prostředí, ze kterého tyto dívky pocházejí.

Vystavíme-li běžného Evropana přiměřené mediální masáži založené na střetu civilizací, nájezdu Islámu na křesťanskou Evropu a pěstovaného strachu před islámem jako náboženstvím teroristů, může povolení šátků ve školách vypadat jako prvotřídní hereze, která se s nemůže slučovat s evropskými hodnotami. Takový pohled ovšem neobstojí před konfrontací se skutečnostmi typu zavedení vysokorychlostního internetu do všech tříd tureckých škol nebo tím, že skutečnost, že zákaz šátků je uvnitř Turecka používán spíš jako nástroj politického vydírání, protože například nacionalistická MHP jako druhá nejsilnější opoziční strana s jeho zrušením souhlasila, podmiňovala to však svými požadavky na další ústavní změny.

Pětiletý distanc pro politiky s úctyhodným mandátem?

Turecká AKP je u moci již šest let. Ve volbách v červenci minulého roku ji volil každý druhý turecký volič a volební výsledek 47 procent nikoli v prvních, ale se znalostí toho, jak si strana počínala, již ve druhých parlamentních volbách. Takový výsledek můžeme stěží interpretovat jinak, než jako důkaz skutečné vůle lidu o tom, koho si přeje za správce věcí veřejných. Parlament přitom reprezentuje volební preference 90 procent tureckých voličů a je v tomto ohledu navzdory 10procentnímu volebnímu prahu reprezentativnější než jeho předchůdce. Skutečnost, že široce voličsky reprezentovaná strana může sdílet náboženské zaměření svých voličů, by neměla samo o sobě vyvolávat žádné obavy. Vyhrají-li v jakékoli jiné evropské zemi volby křesťanští demokraté, neznamená to, že hodlají zrušit sekulární základ své země. Náboženská orientace AKP tak není sama o sobě nic problematického – podstatnými skutky směrem k plnění požadavků na členství v Evropské unii tato strana evidentně sekulárnímu charakteru Turecka nijak neškodí, a uvážíme-li, že demokracie především prostorem pro koexistenci a možnost uplatnění názorů, který se jeden od druhého mohou výrazně lišit, pak mu naopak může výrazně prospět.

Turecký ústavní soud posuzuje žalobu proti existující politické strany s nepopiratelnými výsledky, širokou voličskou podporou a relativně krátkým časem, který uběhl od voleb, ve které její poslanci získali mandát. Pokud by rozhodl o rozpuštění AKP, odstavil by na dalších pět let z politického života prezidenta, premiéra i 37 členů tureckého parlamentu. Není to přitom zcela nepředstavitelné, protože se zdá, že kolektivní mínění většiny devíti z jedenácti členů tureckého Ústavního soudu se v unisonu předběžně klonilo přesně k této možnosti.

Problém pro Radu Evropy, u nás ticho po pěšině

Parlamentní shromáždění Rady Evropy přijalo drtivou většinou (63 pro, 3 zdržení, 3 proti) před měsícem rezoluci číslo 1622, ve které vyjadřuje silné znepokojení nad tím, že by turecký ústavní soud mohl překročit hranici mezi právním a politickým rozhodováním a na dalších pět let změnit mandát vzešlý z voleb. Českou republiku toto ústavní drama nechává poměrně klidnou. Hlasování v Radě Evropy se 26. června z české delegace zúčastnili pouze dva čeští parlamentáři, silnější oficiální české stanovisko v této věci příliš slyšet není. Ticho zůstává i český prezident, který jinak rád kritizuje chiméru toho, co nazývá „soudcokracií.“ Z jeho článku v Lidových novinách ze 24. dubna t.r. ostatně víme, že demonstrovat je podle něj vhodné tak nejvýš před Kolumbijskou univerzitou kvůli tamním profesorům. Zrušení politické strany i mandátu získaného od voličů přitom u nás nikdy reálně od Ústavního soudu nehrozilo. Silový zásah moci soudní do moci zákonodárné i výkonné máme možnost v přímém přenosu z Turecka sledovat až nyní.