Právnické fakultě Západočeské univerzity se Akreditační komise vlády ČR rozhodla omezit akreditaci doktorského studia a zakázat přijímání nových doktorandů. Žádné právně závazné rozhodnutí v rozhodnutí v této věci dosud zřejmě ještě nepadlo, veřejně dostupné informace jsou k dispozici převážně z vyjádření předsedkyně Akreditační komise Vladimíry Dvořákové Hospodářským novinám (Práva v Plzni nesmí přijímat doktorandy 23. 7. a Plzeňská práva přes zákaz přijmou doktorandy 5. 8.). Tato vyjádření ukazují, jak problematické a schematické se v praxi ukazuje spoléhání na kvantitativní údaje z vládní databáze využívané k hodnocení výsledků výzkumu.

Zběžný pohled může rozhodnutí omezit doktorská studia v Plzni hodnotit jako zprávu o postihu nedostatečné vědecké práce na instituci, kterou si bez ní nelze představit, nebo jako příběh "administrativního" řešení dichotomie či dualismu výzkumné činnosti na vysokých školách a ústavech Akademie věd (z tohoto úhlu pohledu zřetelně vychází ostrá reakce Iva Možného, kterou za přezíravost postoje zasloužilého profesora jiného oboru k pohledu odborného asistenta odněkud z ještě větší periferie podle mého soudu oprávněně kritizuje Jiří Havel).

Skutečnost však může být jiná. Těžiště práce leží na pracovních skupinách Akreditační komise, které nepodléhají jmenování vlády a zákon ani pravidla práce Akreditační komise pro ně nestanoví žádné požadavky na dokumentaci své činnosti a způsobu, kterým došly ke svým závěrům, aby byly širší odbornou veřejností ověřitelné nebo rozporovatelné. Stanoviskem pracovní skupiny navíc není nikdo při rozhodování Akreditační komise samé vázán. Nelze proto vyloučit účelové postupy, které pod pláštíkem objektivního posouzení schovají pouhé vyřizování účtů nebo užívání metod, které by v konkurenčním prostředí, jakým vysokoškolský sektor nepochybně je, snesly označení poškozování dobrého jména nebo metod nekalé soutěže.

Zrušila by Akreditační komise stejným způsobem např. doktorské studium uskutečňované na Univerzitě Karlově, ale s vlastní prací se studenty probíhající na některém z pražských ústavů AV ČR? Plzeňská fakulta přitom přesně tímto typem spolupráce argumentuje, když se odvolává na smlouvu o spolupráci při zajišťování svého doktorského studia z roku 1999.

Kvalitu doktorských studií ukazují především již obhájené práce

Ověřitelná a zveřejněná dokumentace toho, z jakých podkladů a jakým způsobem Akreditační komise dospěla ke každému dílčímu závěru, by měla být základní podmínkou činnosti, má-li závěrečný verdikt požívat respektu. Na problémy možného subjektivního chápání toho, co se na plzeňských právech odehrává, upozorňuje Bohumil Havel („Práva v Plzni: špatná čísla, slušná úroveň“, HN 29.7.) a jeho argumenty dále posiluje Karel Eliáš („Za naší katedrou v Plzni si stojím“, HN 13. 8.). Zda je oprávněná jejich obhajoba vlastní instituce, nebo naopak kritika Akreditační komise, by měli rozhodnout lidé kvalifikovaní v právních vědách a mělo by se tak stát především na základě posouzení prací na plzeňských právech obhajovaných. Namísto toho se ve vyjádřeních předsedkyně Akreditační komise V. Dvořákové objevuje argumentace založená na pouhém výkaznictví převzatém z dat Rady vlády pro výzkum a vývoj. Sekretář Rady M. Blažka k tomu také přispěl odsudkem, že fakulta „za čtrnáct let neměla dobrý výzkum.“

Zarážející je, že podle těchto vyjádření do kvalitativního posouzení úrovně plzeňských práv Akreditační komise zjevně nepůjde. Není to divné, vždyť současná předsedkyně Akreditační komise již dříve (v souvislosti s kauzou „Pavera,“ tedy užití plagiátu k obhájení habilitační práce opavského asistenta na olomoucké univerzitě, kde přinejmenším někteří členové habilitační komise resp. oponenti museli vědět, o co se jedná) poskytla písemné stanovisko, že „není možné, aby oponenti a členové komise provedli znovu celý výzkum, jehož výsledky jsou oponovány. Dopady na efektivitu vědecké práce [zřejmě členů AK?!] si jistě dovedete představit.“ Doktorská studia na plzeňských právech za sebou mají již dostatečně dlouhou historii, aby se jejich úroveň dala posoudit prozkoumáním obhájených doktorských prací, nikoli jen předběžně posuzovaných formálních dobrozdání na zaměstnance fakulty. Je ostatně zřejmé, že pokud by doposud obhajované práce za nic nestály, bylo by namístě okamžitě zrušit celá doktorská studia, nikoli do nich jen zastavit přijímání nových uchazečů, protože by byl předpoklad stejně hypoteticky špatných výsledků i u stávajících studentů (jejich studia budou ještě 3-6 let dobíhat).

Vědci pouze námezdními silami svých institucí?

Dělání mechanických závěrů z dat ve struktuře, v jaké s nimi pracuje databáze Rady vlády, skrývá vážný problém, který je na kauze plzeňských práv dobře vidět. Tato databáze bere autory jednotlivých prací jen jako námezdní síly pracující pro své instituce a jejich práce jako zaměstnanecká díla pro tyto instituce vytvořená (kromě toho až dosud evidovala jen výsledky českým státním rozpočtem financovaného výzkumu).

Předsedkyně Akreditační komise tvrdí, že nestačí, aby pracovníci fakulty dělali výzkum na Ústavu státu a práva AV ČR, že ho musí dělat „na fakultě.“ Ono „dělat“ však znamená pouze „vykazovat.“ Nad právními texty mohou vědci z fakulty pracovat i u psacího stolu doma, nepotřebují laboratoře jako třeba přírodovědci. Na stránkách Ústavy státu a práva je sdělení, že jeho knihovna je dlouhodobě (v řádu měsíců) uzavřena a výpadky má i telefony a internet. Je vysoce pravděpodobné, že se v jeho prostorách fakticky pracovat způsobem, který k vědeckým institucím patří (instituci tohoto typu bez funkční knihovny si v rozvinutých zemích těžko představit), nedá, ale nikoho tento ústav ani jeho výzkumný záměr rušit nenapadne.

V databázi Rady vlády nejsou prvotním nositelem výsledků výzkumu a jeho kvality jednotliví vědci, ale jen instituce. Proto by v dané situaci doktorským studiím na plzeňských právech nepomohlo okamžité zrušení ÚSP nepomohlo ani tehdy, když by všichni jeho publikující zaměstnanci přešli na Právnickou fakultu Západočeské univerzity. Jejich publikace by v databázi nesly afiliaci bývalého pracoviště. Jeho „dobrý výzkum,“ slovy sekretáře Blažky, by se do Plzně nepřenesl.

Kritika „čísel z Prahy“ od respektovaných akademických pracovníků z plzeňských práv proto v této souvislosti očividně není výmluvou na to, že by chtěli pro svou instituci užívat něco jiného, než objektivní data. Jde o oprávněnou kritiku toho, že data používaná pro hodnocení jsou chybně strukturovaná a dávají informace jiného typu, než pro který jsou následně využívána.

Tento způsob „hodnocení“ bude bohužel základem systému hodnocení ve vládní reformě. Přijde-li na instituci nobelista, nijak se to v „objektivních“ datech neprojeví, jeho publikace z minula budou totiž „odjinud.“ Cifršpion, který vše posoudí jen na základě vykazovaných dat v databázi Rady vlády pro výzkum a vývoj (jejíž datové struktury byly navrhovány před řadou let pro evidenci institucionálních dat z projektů za dosti jiným účelem), k jinému závěru dojít nemůže.

Pracuje-li takto zjednodušeně i Akreditační komise, zjevně selhává. Nic na tom nemění ani okolnost, že toto selhání se nevymyká z rámce postupu jiných institucí vytvářejících vědní a vzdělávací politku v Českě republice.

(Rozšířená verze textu, který vyšel v Hospodářských novinách 7. 8. 2008)