Naše vysoké školy jsou zbytečně svazovány státním dirigismem

19. 08. 2008 | 16:16
Přečteno 13158 krát
České vysoké školství je občas kritizováno jako příliš uzavřené do sebe, s přílišnou mírou autonomie, která brání jeho propojování se světem vně „věže ze slonoviny,“ a často se ozývá i volání pro větší kontrole efektivity financí, které jsou na něj vynakládány.

Náměstek ministra zdravotnictví Pavel Hroboň se ve svém blogu svěřuje dokonce s pocitem, že s autonomií univerzit jsme to přehnali a že právě tato míra autonomie je odpovědná za, jak říká, stagnaci, odtržení vysokoškolských pracovišť od reality a zabarikádování se v ústavech z obavy před změnami. Sám sebe sice charakterizuje jako státního úředníka, který by se chtěl vrátit k působení na vysoké škole, jeho postoj je však typickým projevem politických byrokratů. Ti se dívají s nedůvěrou na cokoli, co přesahuje jejich obzor (když to neobsáhnou pohledem, není pro ně svědectví o šíři působení, ani dokladem o vlastní životaschopnosti prostředí, ale vede je to k pocitu zmaru, že vše nemohou detailně řídit a ovlivňovat). Mají také utkvělou představu, že mohou přijít s „dobře vybraným objektivním měřením,“ které budou definovat jim podobní státní úředníci nebo politici pomocí technokraty stanovených formulí, kde nebude místo na modality, ve kterých se při posuzování hodnoty toho, co se na akademické půdě děje, pro ně nesrozumitelně vyjadřují akademici.

Segment terciárního školství, ve kterém se tento přístup dá aplikovat, možná existuje v neuniverzitním, profesně orientovaném školství. Podnikovým „vysokým školám“ se může jednat o úzké propojení školní látky s firmou, pro kterou chtějí připravovat absolventy. Na ministerstvu zdravotnictví tímto způsobem mohou vidět i lékařské nebo zdravotnické fakulty jako přípravky na konkrétní profesi místa systemizovaná zdravotními pojišťovnami. To je ovšem pohled, který zcela míjí principy, na kterých staví univerzitní vysoké školy. Firemní vysoké školy mohou být podřízeny potřebám „reálného světa,“ protože slouží jako učiliště pracovníků s potřebnou kvalifikací pro konkrétní místa, která firma potřebuje obsadit. Univerzity jsou místa, kde se rozvíjí kultura společnosti a pěstuje bádání rozšiřující lidské vědění jako generacemi osvědčený prostředek, který často plodí největší užitek tam, kde to nikdo nečekal a ani nemohl zakomponovat do svých úřednických měření.

Univerzita bez autonomie není univerzitou

Autonomie univerzit je jádrem vymezení těchto institucí v Magna Charta Universitatum, ke které se hlásí prestižní evropské university a podporují ji i ministři školství zemí, ve kterých silné univerzity působí. Čtyři principy této deklarace hovoří samy za sebe:

1. Univerzita je autonomní institucí v srdci společností rozdílně organizovaných podle geografických podmínek a odkazu dějin; kritickým způsobem vytváří, zkoumá, hodnotí a dále předává kulturu prostřednictvím vědeckého bádání a výuky. Aby mohla univerzita vyhovět potřebám světa kolem ní, musí mít ve svém vědeckém bádání i výuce zajištěnu morální i myšlenkovou nezávislost na jakékoli politické či ekonomické moci.
2. Výuku na univerzitách nelze odloučit od činnosti vědecké, nemá-li jejich učení zaostávat za měnícími se požadavky společnosti a rozvojem vědeckých poznatků.
3. Svoboda pěstovaného bádání i poskytované průpravy je základním principem univerzitního života a orgány veřejné moci stejně jako univerzity musí každý ve své oblasti působnosti zajistit podporu tohoto základního požadavku. K univerzitě patří odmítání nesnášenlivosti a trvalá otevřenost k dialogu a jako taková je ideálním místem setkávání učitelů, kteří mají schopnosti předávat dál své vědění a jsou dobře připraveni k jeho dalšímu rozvíjení prostřednictvím vědeckého výzkumu a inovací, se studenty, kteří mají právo, vůli a schopnosti pro to, aby obohatili svou osobnost tímto věděním.
4. Univerzita je nositelkou tradice evropského humanismu; jejím trvalým úkolem je obsáhnutí univerzálního vědění; při plnění svého poslání přesahuje zeměpisné i politické hranice a prosazuje naprostou nutnost vzájemného poznávání a ovlivňování mezi různými kulturami.

Státní úředníci kritizují univerzity za odtržení se od reality nebo zabarikádování se ve svých ústavech především tam, kde chtějí zvenčí univerzitní autonomii narušit. Univerzity by nepochybně měly být schopny společnosti, která jim poskytuje podporu, se ze své činnosti zpovídat a odpovídat, nikoli však způsobem, který by autonomii vrcholných institucí lidského poznání podřizoval vnějšímu tlaku nebo vlivu. Ztratí-li univerzita autonomii, přestává být univerzitou.

Autonomie není ve sporu s ekonomickou prospěšností

Deklarace univerzit jako samosprávných a autonomních korporací může být jazykem užitým v textu proklamace Magna Charta Universitatum příliš abstraktní pro lidi mimo akademickou sféru a mimo prostor vymezený nároky, který si tato sféra klade sama na sebe. Je užitečné si všimnout, že stejné požadavky lze slyšet i tam, kde jsou podpořené „přízemnějšími“ ekonomickými argumenty.

Evropský think-tank Bruegel identifikuje v konstruktivně pojaté zprávě „Agenda pro reformu evropských univerzit“ z letošního července (autory jsou profesoři ekonomie Philippe Aghion, Non-Resident Senior Fellow z Bruegelu a Harvardova universita, Mathias Dewatripont, Université Libre v Bruselu, Caroline Hoxby, Harvardova univerzita, Andreu Mas-Colell, Univerzita Pompea Fabra v Barceloně, André Sapir Senior Fellow z Bruegelu a Université Libre v Bruselu, tedy ne zrovna nějak béčková sestava) tři zásadní kroky, kterými zlepšovat výkon evropských univerzit. Autonomie univerzit v nich hraje zcela zásadní roli v pozitivním smyslu:

Zvýšení úrovně financování univerzit, za optimální tempo považuje přidat procento HDP během deseti let;
posílení autonomie univerzit, autonomie v rozhodování a využívání financí jsou vzájemně se podporující faktory;
posílení mobility studentů a učitelů po Evropě a zvýšení konkurence mezi autonomními a kompetitivně se chovajícími školami na graduální úrovni.

U autonomie univerzit zpráva specificky zmiňuje důležitost financování vysokých škol formou blokové institucionální podpory s minimem rozlišení na účelové finance, kde je vysoká škola ve volném užívání peněz podle svého uvážení omezena. Požadavek vysokého stupně autonomie je obvykle spojován s oněmi „věžemi ze slonoviny“ nebo „odtržení od reality“, jak o nich píše náměstek Hroboň, a požadavek na zvýšení univerzitní autonomie od ekonomů z obou stran Atlantiku se tedy může zdát podivným. Opak je ovšem pravdou – podkladová studie stejných autorů totiž ukazuje, že srovnáme-li chování systémů řízení a financování vysokoškolských systémů, jednoznačně v transferu znalostí z vysokých škol do průmyslu vedou ty, které univerzitám autonomii poskytují. Výmluvně to ukazuje srovnání dynamiky tvorby patentů v amerických státech s různou úrovní autonomie univerzit, které je obsaženo na následujícím obrázku (počet patentů může sloužit jako zprostředkovaná informace o tempu inovací v tak homogenním prostředí, jakým jsou Spojené státy – nic to nemění na tom, že platit za patenty ze státního rozpočtu, jak se to chystá dělat česká vláda, je nesmysl).

Autonomie univerzit výrazně akceleruje šíření inovací do průmyslu
Autonomie univerzit výrazně akceleruje šíření inovací do průmyslu


Problémem přenosu znalostí a z akademického prostředí do „reality“ kolem vysokých škol může také v řadě zemí být nízká úroveň financování vysokých škol. Mezi objemem prováděného výzkumu na vysokých školách a průmyslem financovaného výzkumu, který veřejné prostředky do akademické sféry zúročuje, existuje zhruba lineární závislost. Graf z letošní zprávy Bruna van Pottelsbergheho „Europe’s R&D: Missing the Wrong Targets?“ z Bruegelu to demonstruje na evropských zemích následovně:

Větší objem průmyslového výzkumu potřebuje víc peněz do výzkumu na vysokých školách
Větší objem průmyslového výzkumu potřebuje víc peněz do výzkumu na vysokých školách


Kauzální vztah mezi průmyslový výzkumem a vývojem a výzkumnou a vývojovou činností na univerzitách dává naším vysokým školám v kontrastu s předsudky, které kolem jejich údajné uzavřenosti panují, docela dobré vysvědčení (bod s označením CZ leží nad linií trendu vyznačujícího vzájemnou závislost akademických a průmyslových aktivit v zemi). Předpokládat pronikavě vyšší míru odvozeného průmyslového výzkumu a vývoje by bylo iluzorní, pokud nedojde podstatnému zvýšení financí, které do akademického výzkumu a vývoje na českých vysokých školách jdou.

Věcně pomýlené jsou výhrady, že vysoké školy by se pro zvýšení úrovně průmyslových inovací měly především věnovat aplikacím v těsné vazbě na průmyslové partnery. Prioritou podpory výzkumu na vysokých školách by měly být volně použitelné a šiřitelné výsledky. To ostatně berou představitelé skutečně špičkových institucí jako samozřejmost. Před šesti lety to např. tehdejší šéf MIT v oblasti výzkumu prof. Lister formuloval takto: "Uvědomme si, že náš přínos prostřednictvím našich absolventů (tedy prostřednictvím jejich možného přínosu ekonomice v nových firmách) je stokrát větší," než dopady přímých inovací jako vedlejšího produktu akademického výzkumu a vývoje - a a to mluvil za instituci tak pověstnou svými komerčními aktivitami i vazbami na průmyslové inovace, jakou je MIT.

Data z ekonomicko-vzdělávacích analýz evropského think-tanku Bruegel vcelku jasně ukazují, že údajná uzavřenost, akademická odtažitost či nějaká škodící míra autonomie našich vysokých škol jsou jen iluzemi. České vysoké školy potřebují naopak vyšší míru autonomie a menší stupeň detailní kontroly (vnějšího úřednického „hodnocení výkonů jednotlivých fakult a pracovišť,“ namísto posuzování výsledků činnosti vysokých škol jako samosprávných institucí vcelku). Současný trend je u nás bohužel opačný – reforma výzkumu a vývoje posílí účelové financování, úředníci ministerstva školství z vysokých škol požadují detailní zdůvodňování vnitřních finančních rozhodnutí se snahou vycucat jakékoli finance akumulované na fondech vysokých škol, jen aby se našlo zdůvodnění, proč financování vysokých škol ze státního rozpočtu nezvýšit.

Předsudky o uzavřenosti vysokých škol a nezdravé míře autonomie, jaké zřejmě mezi ministerskými úředníky kolují, bohužel vedou k receptům, které se minou účinkem. Naše vysoké školy nepotřebují více dirigismu, potřebují naopak prostor, aby o sobě mohly rozhodovat skutečně samosprávně. Výraznější dopad na společnost však jen ztěží přijde bez toho, aby byly také výrazněji lépe financovány.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy