V srpnu 1968 mi táhlo na jedenáctý rok a zájmy jsem měl jiné, než sledování politického dění. Z jara toho roku se mi v šedých letech normalizace občas vybavovaly dojmy, které z té doby vytvářely zvláštnost i bez toho, že poté přijely tanky. Rodiče sledující politiku, jako něco zajímavého. Dědeček pochodující na prvního máje mezi legionáři, se kterými prošel Sibiř. Knihy, které tou dobou vycházely, byly něčím, co se dlouho poté v knihkupectvích neobjevilo. Zpěváci populární hudby zpívající písničky, které se daly poslouchat, aby poté přešli na melodie i texty, pro jejichž charakterizaci se běžně užívají vulgarismy (jiní u nás přestali zpívat úplně - při poslechu Krylových desek za normalizace jsem hodně záviděl rodičům, že jeho brněnský koncert tehdy absolvovali "naživo"). Tohle se mi vracelo jako dojmy, které zůstaly v paměti spíš jako atmosféra, než jako konkrétnosti. Probuzení kolem čtvrté hodiny ráno 21. srpna jsem si oproti tomu vždycky vybavoval hodně ostře.

Rodičům ráno někdo ze známých tu zprávu zavolal telefonem. Poté jsme seděli u televize a rádia a sledovali vzrušené zpravodajství z probouzejícího se dne i postupné zastavování vysílání aktuálních zpráv. Byl jsem tehdy už s rodiči z prázdnin doma. Maminka byla středoškolskou učitelkou na střední průmyslové škole, ze které jí dva roky poté spolu s tuctem kolegů vyhodili. Učila mimo jiné ruštinu a v následujících dnech se několikrát snažila v brněnských ulicích přesvědčovat ruské vojáky, že u nás nemají co pohledávat, ale samozřejmě bezvýsledně (což nebyl nejhorší výsledek, protože nikdo z nich na to aspoň nereagoval střelbou). Pamatuji si, že mne mírně zneklidňovaly její pedagogické návyky - jednou umazávala nějaké chybné písmeno v nápise křídou na zdi, přičemž ji jeden z kolemjdoucích podezříval z toho, že nápis chce mazat. Podařilo se jí vysvětlit, že pouze chce, aby nápis v ruštině byl bez chyby. (Měl jsem s ní podobnou zkušenost v listopadu 1989 na brněnském Náměstí Svobody, kde šla za jedné z listopadových demonstrací na tribunu, aby na přítomné apelovala, že diskuse se vyslovuje se "s" a jen nevzdělaní aparátčičtí křupani ji používají se "z", to už jí ale od té doby Ústav pro jazyk český dokázal změnit.)
*** Krátce poté, co jsem tento blog vystavil ke čtení, mi došel mail od pana Jana Krumla, kde jedna z fotografií z 21. 8. 1968, které přiložil, zobrazuje místo a situaci, ke které se vztahují předchozí věty - roh Zahradníkovy a Kounicovy, nějakých pět minut chůze od místa, kde jsem s rodiči bydlel. Sebe ani rodiče jsem ve spostě lidí zabraných shora neidentifikoval, přesně takto si ale to přesvědčování ruských vojáků pamatuji. Fotografii od pana Krumla si zde dovoluji přiložit, úplně vyloučené, že na ní jsme také zachyceni, konec konců není:


Ty dny byly zajímavé i proto, že u nás byla o prázdninách na návštěvě lektorka ruštiny pro cizince Světlana, se kterou se na jaře v roce 1967 v Moskvě maminka seznámila na nějakém kurzu pro učitele ruštiny. Měl jsem za sebou v té době dva roky školní ruštiny, takže jsem konverzaci s ní přijatelně chápal. Spousta našich politiků se Brežněvem tehdy tvářila zaskočená nebo překvapená. Světlana se tehdy ukázala jako znalá jazykářka, když ve velkém pětidílném akademickém rusko-českém slovníku vydaném už v roce 1962(!) nalistovala pod azbuckým písmenem vypadajícím jako naše ypsilon heslo "ukorotiť" s idiomatickým "chvosť ukorotiť" do češtiny přeloženým jako "zkrouhnout". Příklad věty, ve které je tato vazba použita, byl na to, co se 21. srpna stalo, jako dělaný: "Už dávno je čas Brežněva zkrouhnout."
Světlana byla pár dní nato deportována vojenským letadlem. Z bytu rodičů ji na příkaz generála Ivanova (pokud si dobře vzpomínám na to jméno, jednalo se o velitele sovětských vojsk v Brně) odvlekli 26. srpna. Nechala tehdy u našich svůj deník, který si za pobytu u nás vedla. Ten si o několik měsíců později přijel vyzvednout její otec, který k nám přišel v doprovodu pracovníka sovětské ambasády. Pamatuji, že měli docela zvláštní smysl pro černý humor - přivezli mně a bratrovi jakousi dětskou hračku, dva válce s držadly, které se zanunovaly do sebe a střílely jako kulomet ping-pongové míčky. Dostali jsme to se slovy, že je to "aftomat na okupantov," nezdálo se tehdy, že by si ti dva dělali nějaké iluze o tom, kdo byl v té invazi agresorem a kdo napadeným. Světlana se ovšem od té doby už nikdy do zahraničí nedostala (už je po smrti) a dopisy mezi ní a mými rodiči pošta poté nikdy nedoručila.

Okupace v osmašedesátém byla projevem tzv. Brežněvovy doktríny. Škoda, že aspoň s jejím nositelem to neskončilo podle toho slovníkového hesla. Na rocích, které naše generace i generace našich rodičů ztratily v komunismu, by to ovšem moc neměnilo. Normalizaci v Československu nedělali sovětští poradci, ale naši spoluobčané s dostatečně ohebnou páteří. Pražské jaro v sobě mělo příslib konce režimu, i kdyby však v Moskvě neseděl Brežněv, byl by se býval našel někdo jiný, kdo by dal povinnostem internacionální solidarity zadost a ve prospěch našich komunistických normalizátorů tento příslib zadusil. Je dobře, že jsme z této sféry vlivu snad už definitivně pryč. Ruské imperiální choutky jsou dobře vidět pořád. Gruzie je toho dobrým příkladem. A lidé, které by patřilo "zkrouhnout," jsou bohužel v Moskvě na vrcholku politické moci stále.

(Na okupaci mám vzpomínky i z doby před dvaceti lety, abych vyhověl překlepu z editorova mailu, na který reagoval Petr Minařík: V létě 1988 jsem v New Yorku viděl film Nesnesitelná lehkost bytí, kde jsou vkomponované záběry tanků ze srpnových dnů v Praze. Tyhle sekvence jsem v tom filmu viděl poprvé od doby, kdy jsem je z opakující se smyčky filmu několikrát sledoval v brněnském kině Čas na podzim roku 1968.)