O důležitosti přístupu ke vzdělání nepochybuje v dnešním světě prakticky nikdo. Rozvoj vědy a její užití v technice výrazně omezuje rozsah činností, které závisí na síle lidských svalů nebo málo kvalifikované práci. Všechny rozvinuté země se snaží zlepšit podmínky pro rozvoj svých vysokých škol i příležitostí obyvatel na nich studovat a dosáhnout takové kvalifikace, pro kterou mají svým talentem a vlohami k učení předpoklady.

Kritika rozšiřování těchto příležitostí, jak ji opakovaně můžeme slyšet například od prezidenta Klause v jeho vymezování se vůči představě „co Čech, to vysokoškolák,“ viz např. jeho rozhovor v Magazínu Práva 22. 9. 2007, je jalová. Nárůst počtu studujících se sice u nás stejně jako v ostatních vyspělých zemích blíží padesáti procentům populačního ročníku opouštějícího střední školu, o přeměně vysokých škol na školy pro každého však neuvažuje nikdo. Nemůžeme však jako země uspět, pokud nepřipravíme pro naši mládež stejně schůdné podmínky dosáhnout na vzdělání, jako je mají jejich vrstevníci v jiných zemích – a českou populaci jistě proti jiným zemím nebudeme považovat za duševně méněcennou.

Dostatečně vysoké vzdělání vytváří nutné předpoklady pro výkon práce s vysokou přidanou hodnotou, zvyšování produktivity i vytváření hodnot, ze kterých se lépe daří všem složkám společnosti. Je také podmínkou pro inovativní práci ve výrobě i službách, zejména pak k práci využívající výsledků výzkumu a vývoje nebo výzkum a vývoj uskutečňující.

Během slovinského předsednictví EU vypracoval Bruegel, jediný evropský think-tank částečně financovaný ze zdrojů EU a jejích 16 členských států (Bruselská evropská a globální ekonomická laboratoř), zprávu k přípravě reforem evropských univerzit, se kterou byli seznámeni ministři financí členských a účastníci konference věnované kvalitě terciárního vzdělávání. Důležitým závěrem plynoucím z této analýzy je evidentní nutnost zvýšit úroveň financování univerzit, konkrétně množství rozpočtovaných financí na jednoho studenta. Optimálním postupem by bylo zvýšit během deseti let roční rozpočty o jedno procento HDP. Česká republika je ovšem svými výdaji na jednoho studenta na samém dně výdajů ve srovnání s evropskými zeměmi a vládní výhledy s žádným znatelným navyšováním financí na vysoké školy nepočítají.

Pokud by se dnešní úroveň financování měla dorovnat na stávající průměr EU bez zvýšení státní podpory pouze zavedením školného, musela by se na školném vybrat částka přesahující 60 procent současných výdajů státního rozpočtu na vysoké školy, s doporučeným zvýšením by se tato částka dostala na trojnásobek, tj. někam ke 180 procentům. To je naprosto mimo jakékoli realistické scénáře. Vyšší úroveň financování univerzit ze státního rozpočtu je proto nutností, má-li kvalitativní úroveň českých vysokých škol držet krok se zahraničím. To samozřejmě není argument proti nutnosti státní finance ze školným doplnit (a už vůbec ne argument pro to, že by školné mohlo mít podobu plateb za dodatečné zkouškové termíny - tedy představu blížící se zhruba tomu, že dálniční poplatky budou platit pouze ti, jejichž auto bude mít na dálnici defekt).

Mimochodem, ještě silněji je to s nezastupitelností státních financí u výzkumu a vývoje na vysokých školách - zde je podíl financování z průmyslu v EU-15 na necelých 7 procentech výdajů, v USA kolem 6 procent a v Japonsku dokonce jen mírně nad 2 procenty. Ani v této oblasti tedy z privátních zdrojů zázraky realisticky čekat nelze.

Za ministryně školství Petry Buzkové se vysokému školství podařilo výrazně navýšit počty studujících a ministryni se pro toto navýšení podařilo získávat potřebné zdroje státního rozpočtu. Vstupní kapacity vysokých škol jsou dnes nastaveny na vyšší počty studujících v prvních ročnících bakalářských studií a jen využívání této kapacity povede automaticky k nárůstu celkového počtu studujících během několika dalších let.

Zpodkladových analýz o různé využitelnosti pracovníků v zemích různým způsobem orientovaných na využití špičkových vědeckých znalostí versus znalostí zaměřených ve větší míře na aplikace a přejímání technologické úrovně vyspělejších zemí plyne zásadní správnost orientace na bakalářská studia a posilování jejich všeobecné, nikoli příliš specializované úrovně. V desetiletí 1995-2006 se zdvojnásobilo státní financování výzkumu ve vztahu k HDP (z 0,31 % na 0,60 % HDP), což je největší nárůst mezi rozvinutými zeměmi (střední hodnota státního navýšení mezi zeměmi EU-25 byla v poměru k HDP nulová), znatelně menší dynamiku však vykázal nárůst privátních výdajů na výzkum.

Nevysoké firmemní výdaje na výzkum a vývoj svědčí o tom, že jsme spíše zemí kopírující, než vymýšlející. Je proto docela možné, že vyšší počty absolventů profilovaných na výzkumnou činnost na úrovni Ph.D. případně Mgr. by nemusely být domácí ekonomikou efektivně využitelné. Rektoři vysokých škol nedávno poskytli premiérovi podklady prokazující, že pouhé zachování úrovně, bez další extenze, předpokládá posílení rozpočtu vysokých škol pro rok 2009 o více než tři miliardy. V souvislosti s reformou se často objevují teze, které jakoby vycházely z toho, že si děláme ambice být zemí určující rozvoj světové vědy. V této poloze nejsme a nebudeme. Musíme však mít snahu udržet obecnou úroveň vysokých škol jako „odrazového můstku“ pro další uplatnění mladých generací. Zvládnutí této úlohy současné požadavky vysokých škol odpovídají a nejsou nadsazené.

Dosavadní vývoj vysokého školství v ČR nepřinesl ani nijak katastrofální průměrnou úroveň kvality univerzit ve srovnání se světem. V datech prvních 500 institucí ze známého Shanghajského žebříčku přepočítaných na velikost země je sice Česko na pouhých 13,1 procentech americké výkonnosti a dost daleko za průměrem EU (53,9 %), jsme však s Maďary nejlepší mezi nově přistoupenými zeměmi, dotahujeme úroveň Španělska (14,2 %). Tento žebříček navíc v případě Česka zcela pomíjí výsledky dosahované Akademií věd, jejíž ústavy s vysokými školami v oblasti doktorského studia těsně spolupracují. Započítáním těchto výstupů by výsledná hodnota snadno mohla být dvojnásobná - fakticky by se tak vyrovnala úrovni Japonska (26,7 %). Údaje odvozené z mezinárodních cen a časopiseckých publikací sice nevypovídají o vysokých školách všechno, jako hrubé vodítko však na úrovni celých zemí sloužit docela dobře mohou.

Při úvahách o reformě vysokého školství by ve světle srovnání se stavem v EU měla vláda zohlednit především skutečnost, že trend rozvoje studijních příležitostí nastoupený během čtyřletého období vlády „pozemanovské“ sociální demokracie byl nepochybně dobrý a nebyl na škodu kvalitativním parametrům vysokoškolského systému v ČR ve srovnání se světem. Je nicméně prokazatelné, že naše univerzity potřebují několik dalších let výrazné posilování velikosti státního rozpočtu, který je pro ně určen.

(Rozšířený text článku, který vyšel v Právu 22. 8. 2008)


Údaje ze Shanghajského žebříčku z analýzy Bruegel. Umístění jednotlivých univerzit je přepočítáno na velikost země, ve které jsou umístěny, jedná se o procentuální zastoupení relativně k zastoupení Spojených států. Ty dominují v elitních školách, v první pětistovce (a tedy zhruba řečeno ve školách, které převážně určují vzdělanostní úroveň obyvatel, nikoli přímo světovou elitu) se situace ve světě vyrovnává. Shanghajská Jiao Tong publikovala nová data minulý týden, tato tabulka je počítána z o rok staršího žebříčku. Nový žebříček posiluje postavení čínských vysokých škol, z českých škol je v něm stále zastoupena pouze Univerzita Karlova, která si o jednu příčku polepšila.