Výpad prezidentova propagandisty Petra Hájka v Lidových novinách dne 29. září (Jařabova hloupá změť nesmyslů a lží) proti profesoru Josefu Jařabovi za jeho článek Klausova zahraničněpolitická svévole (LN 23. září) jen potvrzuje Jařabovo střízlivé a analyticky přesné hodnocení Klausových postojů na straně imperiálních ruských zájmů. Těžiště polemiky (pokud se plivanec ve stylu, který použil Hájek, dá polemikou vůbec nazvat) se týká Klausova stranění Rusku v jeho vyjádření k válce mezi Ruskem a Gruzií.

Ani Petr Hájek, ani Václav Klaus nemohou pominout mezinárodně přijímanou definici agrese z rezoluce OSN číslo 3314 ze dne 14. prosince 1974. V jejím článku 1 se hovoří jasně a nedvojsmyslně: „Agrese je užití ozbrojených sil jednoho státu proti suverenitě, územní celistvosti nebo politické nezávislosti jiného státu nebo nebo jejich užití jakýmkoli jiným způsobem, který je neslučitelný s Chartou Spojených národů.“ Konflikt se odehrál na území Gruzie a bez ohledu na možné hodnocení nepřiměřenosti zásahu na vlastním území ze strany Gruzie je zde evidentní fakt, že Rusko je zde agresorem a že bez ohledu na jakékoli další modality v této válce zasluhovalo odsouzení na prvním místě.

Kolem okolností propuknutí války panují nejasnosti, neexistují zřejmě snímky ruských ani amerických družic, které by potvrdily nebo vyvrátily gruzínské tvrzení o tom, že ruská vojska projela Rokským tunelem před zahájením gruzínské ofenzívy. Neexistuje ani potvrzení masivní evakuace jihoosetů do Severní Osetie před konfliktem (údaje z hranic indikují 24 tisíc cestujících přes hranici na sever v týdnech před 10. 8. a 11 tisíc cestujících zpět, zřejmě mužů vracejících se z doprovodu rodin, dává celkový počet na cca 10 tisíc). Gruzíni oznámili použití zásobníkových bomb proti ruské armádě v civilisty neobydleném údolí u Rokského tunelu, na druhé straně je navzdory ruskému popírání této skutečnosti zdokumentováno užití zásobníkových bomb ruskou armádou na civilisty v Gori i okolí a doložených organizací Human Rights Watch je minimálně 11 civilních obětí těchto ruských útoků zcela neslučitelných s mezinárodními konvencemi v této oblasti (kapsle ze zásobníkových bomb se rozletí po velkém území a zůstávají i poté nebezpečím srovnatelným s nastraženými minami, což je pro civilní obyvatelstvo zvlášť nebezpečné). Obě strany vypustily na cíle s civilním obyvatelstvem rakety z raketometů, které nelze přesně zaměřit na cíl, u Gruzínů se nicméně bez výjimky jednalo o konvenční náplně, před kterými chránily sklepní úkryty (Gruzíni však nevarovali civilní obyvatelstvo předem, což prohřešek proti mezinárodním konvencím je).

Odhadovaných cca 170 mrtvých civilistů mezi téměř 700 mrtvými celkově včetně vojáků (viz např. údaj ve zprávě zde, resp. v usnesení Rady Evropy k důsledkům války) je samozřejmě zcela neakceptovatelných a vina zde padá na obě strany. Ve zbytku je však odpovědnost Rusů neoddiskutovatelná, dokumentovaná a nepopiratelná a v rámci jakéhokoli „vyvažování“ ji nejde relativizovat čímkoli ze strany Gruzínů. Ruská armáda je na gruzínském území. Domy Gruzínů ve vesnicích na území Jižní Osetii byly téměř všechny vypáleny a mezinárodní organizace Human Rights Watch dokumentovala jak to, že se tak dělo za ruského přihlížení (po třech dnech Rusové instalovali zátarasy na cestách, poté je v tichosti zase odstranili), jihoosetské milice, které bez větší discipliny a koordinace vypalování prováděly (na území pod kontrolou ruské armády, takže za tyto etnické čistky nese podle mezinárodních norem odpovědnost Rusko), se netajily tím, že to dělají proto, aby se etničtí Gruzíni neměli kam vrátit. Nezávislé zprávy Human Rights Watch hovoří o tom, že gruzínská armáda podléhala koordinovanému velení a zákazu postihovat civilní obyvatelstvo, a také o tom, že tento zákaz byl dodržován, naproti tomu na Ruskem kontrolovaném území docházelo k masovému rabování a civilní obyvatelstvo nebylo ušetřeno.

Hájkův atak proti profesoru Jařabovi proběhl ve dnech dnech kulatého výročí Mnichovské dohody. Zde bychom si měli dobře všimnout i skutečnosti, že Hitlerova anexe Sudet stavěla na stejné logice, se kterou dnes Rusové hovoří o nutnosti ochrany „bezbranných civilistů“ (Konstantin Kosačev, místopředseda nacionalisticky zabarvené politické frakce Evropských demokratů v Parlamentním shromáždění Rady Evropy, kam patří i čeští členové za ODS, se dokonce dovolával paralely s Mnichovem a hovořil o ruské obraně proti agresi [Gruzínců na území svého vlastního státu], viz zde).

Ruské řeči o tom, že je konflikt mezi Ruskem a Gruzií a rozšiřování ruské sféry vlivu rozdávání ruských pasů obyvatelům na území států, které s Ruskem sousedí, projevem „nového světového řádu,“ který bychom měli pomoci budovat (Leonid Slucký, místopředseda socialistů v PS RE, kam pro změnu patří naši socialisté; tento člen ruské státní Dumy také vítal misi Rady Evropy v Gruzii na jihoosetském území s odůvodněním, že bez jeho doprovodu, by zde tato mise nemohla svou návštěvu vykonat), jak zazněly na jednání v Radě Evropy 30. září problému této historicky první války mezi dvěma členy Rady Evropy od ruských zástupců, připomínají až příliš budování „třetí říše,“ ke kterému anexe Sudet patřila.

Petr Hájek i Václav Klaus přistupují na novořeč putinovského Ruska, která není nepodobná novořeči, kterou používali domácí exponenti sovětského vlivu u nás, když sovětskou agresi v roce 1968 nazývali „bratrskou pomocí“. V případě ruského přístupu k vytváření vazalských států s ruskou vojenskou přítomností a v sousedství ruských hranic se jedná o stejnou logiku, se kterou byla sepsána Mnichovská dohoda, i urputnosti, se kterou se Sovětský svaz nechtěl vzdávat přímého a trvalého vlivu na jakékoli území, kam noha jeho vojáka vstoupila.

Myšlenková schémata mocenského uvažování po stylu sovětských propagandistů jsou v Hájkově vyjadřování patrná i v neomalenosti, se kterou profesora Jařaba postupně napadá jako psychopata, pomatence, analfabeta a patafyzika. Na výročí srpna 1968 k nám přijela Natalie Gorbaněvská, kterou podobná obvinění za protest proti sovětské agresi do Československa přivedla na dlouhé roky do psychiatrické léčebny užívané sovětským režimem namísto vězení. Vypadá to, že přesně po takovém režimu se Petru Hájkovi stýská.

Jařabovo stručné pojednání by mělo být povinnou četbou pro každého, kdo si myslí, že Klausovy osamocené excesy nejsou špinavou skvrnou na tváři České republiky a nepoškozují ji.