Ve čtvrtek večer proběhlo v New Yorku slavnostní otevření restaurované Národní budovy, Bohemia National Hall. Budova více než sto let stará (uvedena do provozu roku 1896) pamatuje početnou českou přistěhovaleckou komunitu, která se v blocích přilehlých 73. ulici mezi První a Druhou v té době živila především výrobou doutníků. Budova sama byla městem New York roku 1993 vyhlášena jako významné historické místo, o dvě ulice dál je z této doby také dodnes fungující sokolovna (krajanských dětí tam dnes už mnoho cvičit nechodí, mezi aktivně cvičící mládeží se tam dnes spatříme spoustu Američanů černé pleti i asijských rysů). Česká národní budova pamatuje přednášku profesora Masaryka z roku 1902 („O rozvoji českého socialismu od roku 1848“). Zahájení provozu přišlo krátce po konci Dvořákova amerického působení, dnes však je v ní umístěna pamětní deska z již zbořeného Dvořákova domu.

Zprávy o slavnostním otevření renovované budovy proběhly našimi médii. Budova je dnes ve vlastnictví České republiky, která ji za symbolický dolar získala od Bohemian Benevolent and Literary Association. Oprava sama se ukázala jako komplikovanější záležitost, než se počátkem 90. let dalo předpokládat. Slavnostního otevření se o pět měsíců nedožil architekt Jan Hird Pokorný, někdejší předseda BBLA, který smlouvu o převodu budovy za BBLA inicioval i podepisoval (kromě zásadního podílu na zachránění Národní budovy nebo instalaci Dvořákovy desky se podílel např. i na myšlence Masarykova pomníku ve Washingtonu). Opomenutí jeho jména v proslovech v sále Národní budovy bylo jedinou šmouhou na jinak působivém a výborně provedeném programu (hodně působivá mi přišla česká hymna v podání Ivy Bittové a potěšilo mne, že organizátoři nepodlehli domácím tanečkům kolem nových nahrávek a zvolili živé provedení, výborná byla i Soňa Červená zpívající hymnu americkou).

Zaujaly mne vlajky na Národní budově, kde kromě české nechyběla vlajka Evropské unie. Mezi americkými krajany je to, že patříme do EU, evidentně vnímáno veskrze pozitivně, bez ohledu na to, jak se některým "amerikanofilům" u nás doma (o prezidentovi nemluvě) z takové symboliky dělají osypky (černoch před budovou je recepční, který si na chvíli vyšel před vchod):



Čtvrteční slavnost začínala na ulici před nasvícenou budovou, z oken ve třetím patře zazněly fanfáry z Janáčkovy Sinfonietty. Vypadalo to, že muzikanti hrají z hlavy, docela mne zaujal detail triku v podobě not přilepených na parapet:


V prostorách užívaných BBLA je obraz malovaný počátkem devadesátých let, na kterém je zhmotněna tehdejší krajanská touha po obnovení Národní budovy a představa otevření po rekonstrukci. Vlajky v tehdejší malířově představě se od dnešní reality poněkud lišily. I toto srovnání mi přišlo jako pěkný detail ilustrující naši národní cestu v posledních desetiletích: