Jméno Baracka Obamy jsem poprvé slyšel v roce 2004, kdy mi o jeho zvolení do amerického Kongresu s viditelným nadšením říkala Zdena B., jejíž obsáhlé dopisy (dnes by se jistě jednalo o blogy a asi by nechodily na papíře) z její americké emigrace, kam musela s manželem Karlem odejít v 70. letech, mi byly v dobách normalizace významným zdrojem poznatků a postřehů o amerických reáliích. Jeho nominace mne příliš nepřekvapila, zprávy o jeho osobnosti vypadaly na takový vývoj již před čtyřmi lety, i když rychlost, se kterou to vzal, překvapivá byla.

Mám Ameriku velmi rád jako příjemnou zemi, kde je i dnes vidět obyčejná občanská angažovanost a kde stále zůstává něco z té atmosféry, kterou popisoval Tocqueville. Považuji za užitečnou jejich dlouhodobou přítomnost v Evropě. Málo lidí si uvědomuje, kolik úsilí stálo v obou válkách zlomit americký izolacionismus a posílat své boys umírat na bojiště mimo kontinentální USA, i kolik stojí americké politiky obhájit před domácími voliči náklady na udržování svých jednotek v Evropě. Ekonomický motor země, která byla tradičně zvyklá žít „za své“ (a o to větší je nejspíš nyní šok z toho, jak je na kolena strhává krach velkých kreditních a hypotéčních institucí), je důležitý i pro nás v Evropě. Ze všech těchto hledisek je Obamovo zvolení zcela jednoznačně dobrou zprávou i pro nás.

Jednou z nejkontroverznějších tuzemských debat je debata kolem umístění amerického radaru u nás. Věcné argumenty jsou zcela stranou. Odpůrci se ve velké míře opírají o iracionalitu a nevědomost, s odporem k umístění cizích jednotek u nás přišel před časem prezident Klaus, když obsluhu radatu mezi řádky přirovnal k „dočasnému pobytu“ našich internacionálních slovanských „přátel“ po srpnu 1968. Bushova administrativa bohužel Americe v její mezinárodní reputaci zkazila, co mohla, a domácí i evropský antiamerikanismus z toho hodně těží (kde jsou doby, kdy G. Bushe staršího nadšeně vítaly davy na Václavském náměstí na shromáždění, o kterém později říkal, že se jednalo o největší setkání, na kterém ve své kariéře byl).

Obamův projev v Berlíně je příslibem rychlé změny tohoto trendu. Z jeho vystoupení bylo vidět, že Evropě i jejímu vidění problémů rozumí a že toto porozumění dokáže s Evropany viditelně pozitivně rezonovat. V jeho vystoupení bylo pojmenování důležitých problémů i jeich propojení způsobem, který je potřeba. Jestli někdo dokáže budování globálního obranného systému Evropě prodat tak, aby pro ni bylo stravitelné a akceptovatelné, je to nepochybně Obama s Bidenem, nikoli McCain s Palinovou. Pro nás doma je důležité, aby ratifikace smlouvy o umístění radaru nebyla přijata čistě silou, kterou vládní většina převálcuje v obou komorách Parlamentu opozici, které by pak pro záchranu vlastní tváře nezbývalo nic jiného, než po dalších volbách takovou smlouvu vypovědět. S Obamou jako americkým prezidentem se otevírá i pro Paroubka možnost svůj veřejný nesouhlas s radarem revidovat.

Americké hypotéční problémy jsou vážnější, než si v domácích poměrech uvědomujeme. Poslední ekonomická data svědčí o nástupu recese, která bude nejhorší za posledních nejméně čtyřicet let (technicky to takto bude klasifikováno až později, trend je však evidentní). Neschopnost řady kdysi příjmově zajištěných Američanů splácet roztáčí smrtící spirálu: Americké banky mají za povinnost po třech měsících nesplácení zabavit dům, na který poskytly hypotéku. To vede k dalším nákladům na tyto procedury, kolabují administrativní mechanismy na tyto právní kroky, vlastníci domů své nemovitosti často opouštějí zcela „vybydlené,“ čímž dál zvyšují celkové společenské náklady. Klesá cena nemovitostí, která najednou i u vlastníků domů, kteří své hypotéky splácejí, propadá hluboko pod hodnotu hypoték, které si na jejich vlastnictví brali.

Je bláhové tvrdit, že si s touto situací situací poradí jen trh. Nic proti tomu, že si z makroekonomického hlediska poradí. Bude to ale řešení podobné přežití života na Zemi v době vymírání dinosaurů. Sociální dopady turbulencí řešených pouze tržními mechanismy nechají příliš mnoho lidí na ulici a na mizině, což si ani ti, kterým se podaří z těchto těžkostí vyjít dobře, nemohou přát (populárním příkladem efektu takových turbulencí může být osud Eddieho Murphyho a Dana Aykroyda z filmu „Záměna“). Za dnešní krizi může příliš mnoho politiků, kteří patří k dynastiím, které si přisvojily vliv na Kapitolu na tuze dlouhou dobu. Těm, pro které je nastavování mantinelů na finančních trzích synonymem zavádění socialismu, se v této souvislosti sluší připomenout nedávná slova Alana Greenspana: „Našel jsem chybu [ve svém přesvědčení, že volnému působení trhu lze svěřit vše]. Nevím zatím, jak je hluboká nebo trvalá. Jsem tím ale velmi znepokojen. Chyboval jsem v předpokladu, že vlastní zájmy organizací, zejména bank a dlaších, mají takovou povahu, že jsou nejlépe schopny ichránit své akcionáře a majetek, který vložili do firem.“

Je konec konců dost symptomatické, že Bushův světový summit 15. listopadu se bude zabývat i tématem, které by se dalo parafrázovat jako „světová centrální banka.“ Na oddělení malých národních měn od světového prostředí by ve finančních kruzích blízkých Washingtonu zjevně nikdo nespoléhá. připadá mi komické, jak si neochvějnou víru ve vlastní výjimečnost v kontrastu k tomu drží někteří naši (prezidentovi) centrální bankéři.

Obamovi se svým ukotvením v občanských iniciativách podařilo vzbudit neuvěřitelnou vlnu zájmu - stačí si vzít jen množství financí, které mu „v drobných“ dokázali poskytnout řadoví Američané a samozřejmě i neobyčejně vysokou volební účast (a to již zhruba čtvrtina voličů hlasovala předem korespondenčním způsobem). Za normálních okolností by se Obamovi jako prezidentovi vzepřel establishment v Kongesu - navzdory tomu, že je to establishment s většinou z Obamovy Demokratické strany. Kombinace výrazných lidových sypatií (americké volby probíhají ve všední den - dovedete si představit volební účast u nás v takovém případě?) vytváří Obamovi moment hybnosti a dynamiku, se kterou se mu demokratickou většinu v Kongresu může podařit mobilizovat k výrazným změnám v oblasti finančního zajištění, ekonomické stability, všeobecného zdravotního zabezpečení i omezení vlivu zájmových skupin, na kterých si v minulosti řada politiků vylámala zuby (v americké společnosti už před nějakou dobou dospěla generace baby boomers do penzijního věku a reformy dotýkající se sociální oblasti mohou být i v USA stejně významné, jako byly poplatky u lékaře ve stárnoucím českém elektorátu v uplynulých krajských volbách).

Naše média často operují pohádkami o tom, že volba Obamy je pro Američany pouze volbou „někoho jiného,“ než zase republikána. Telefonický průzkum CBS z minulého týdne ukázal, že se ve vnímání Američanů prakticky vyrovnalo vnímané nebezpečí, že jim někdo z kandidátů zvedne daně (efekt instalatéra Joea), u Obamy převládá poměrem téměř 2:1 názor, že zlepší americkou ekonomiku spíš, než McCain, trojnásobně je preferována jeho schopnost zlepšit situaci ve zdravotním pojištění, téměř dvojnásobně vede v očekávání, že mu ve Washingtonu podaří skutečná politická změna a znatelně víc mu lidé důvěřují, že do administrativy přivede skutečně kvalifikovaný tým. To vše svědčí o volbě z přesvědčení o kvalitním kandidátovi, nikoli pouze východisku „z nouze.“ Průzkumy navíc ukazují, že Američany stav ekonomiky trápí mnohem víc, než vymezování se k „přátelům a nepřátelům,“ které při na svých posledních floridských vystoupeních silně akcentoval McCain.

Obama ani Biden nepovedou Ameriku ke komunismu. Respekt k občanským svobodám vydávají stoupenci amerických nábožensky založených konzervativců za něco téměř shodného s náklonností ke komunismu („card-carrying member of ACLU“), je to ale jen klišé a propagandistický nesmysl. Obavy z Obamovy exekutivní nezkušenosti jsou dobře vyvažovány Bidenovou volbou Bidena jako viceprezidenta - nenajdeme zde žádné náznaky disharmonie podobné vztahu McCaina a Palinové.

Elitně vzdělaný Obama může pro naši zemi znamenat i větší naději na další pozitivní vývoj v oblasti vízové politiky. Bezvízový styk, který s USA budeme mít od 17. listopadu je velkým krokem kupředu, ale změna, která by znamenala skutečně kvalitativní zmenu, by bylo zjednodušení vstupu našich studentů na americké vysoké školy, kte kterému bude speciálních víz potřeba i po listopadovém svátku. Bushovy rétoriky „válečného stavu“ by se republikánská administrativa pod McCainovým vedením zcela jistě neměla šanci zbavit. Obamův přístup je znatelně otevřenější a perspektivnější a může například naší mládeži pootevřít i dveře do vědecké a vzdělávací velmoci, které dnes hodně drhnou (s poslední výraznější iniciativou směrem k našim studentům ostatně přišla demokratická ministryně Albrightová; shodou okolností ji oznamovala na slavnostním zasedání na Masarykově univerzitě a mohl jsem tehdy jako rektor být u toho).

Dobrý vývoj v Americe je nejen v zájmu Američanů, ale i nás jako coby členů Evropské unie a partnerů, kteří ze vztahů se Spojenými státy mohou mít ekonomický i společenský prospěch. Volba Baracka Obamy za amerického prezidenta k naplnění šancí z toho plynoucích zcela jistě pomůže.