Profesor Hořejší ve svém blogu kritizuje izraelský zásah v Gaze optikou odmítání zbytečných civilních obětí. Pochybuji o oprávněnosti jeho kritiky, a to i s vědomím toho, že vidí a nepopírá násilnosti z palestinské strany, které Izraelce k zásahu vyprovokovaly. Přesto jsem přesvědčen o tom, že jednostranná kritika „masakru“ a obětí ozbrojeného obranného zásahu není oprávněná s ohledem na trvající drobné masakry, jejichž terčem jsou izraelští civilisté od útočících radikálů dlouhodobě.

Pochybuji o tom, že si Izrael myslí, že zásahem po desetiletí trvající teror proti svým civilistům vyřeší, jak v řečnické otázce kriticky nastoluje prof. Hořejší („Myslí si opravdu někdo ...“). Určitě se ale snaží omezit vpodstatě teroristické útoky na své civilní obyvatelstvo. V historické perspektivě žijí s konfliktem nikoli desetiletí, ale tisíciletí (stačí si přečíst Starý zákon), kde jsou lidské oběti smutnou, ale bohužel i těžko odmyslitelnou součástí této historie. Přiřazovat emoce volbou slov jako „masakr“ pro ztráty na životech způsobené evidentní obranou (můžeme se přít o tom, zda je nebo není tak zcela v proporcích, obrana je to ale neochybně) je ovšem podle mého soudu značně nefér vůči Izraeli a jednoznačným straněním Hamasu.

Izraelci mají z nedávné doby historickou zkušenost z holocaustu a dobře si pamatují, kde končí ona středoevropská zkušenost, o které se zmiňuje prof. Hořejší. Zkušenost z toho, co znamena nebránit se dostatečně účinně a místo toho se nechat pokojně deportovat v rámci přijímání mezí, do kterých jsou protivníkem vytlačení, je stále živou součástí jejich kolektivní paměti. Izraeli navíc v konfliktu nejde vyčítat nedostatek dobré vůle. Byl to Hamas, kdo se rozhodl jednostranně nepokračovat v mírových jednáních a nechat létat rakety bez alespoň předstírání toho, že se mu o perspektivní řešení jiné, než vymazání izraelského státu z mapy Palestiny, jedná Tento krok ostatně z Ramallahu kritizoval i M. Abbás a jeho prosincová slova na adresu chování Hamasu v sobě obsahují i poukaz na to, kdo nese za současný stav primární odpovědnost: „Izraelským útokům na Gazu šlo předejít. Mluvili jsme s nimi a prosili je, aby nekončili příměří. Takto jsme mohli předejít tomu, co se stalo.“

Před časem na mne při návštěvě Betléma zapůsobily naprosto otřesným dojmem oslavné plakáty pubertálních sebevražedných útočníků proti izraelským civilistům, které tam visely na hlavním náměstí i v přilehlých uličkách na každých několika málo desítkách metrů. Tváří tvář tomuto „étosu“ palestinského státu se dá těžko zachovávat chladnou hlavu a trvat na tom, že k vojenským řešením pořád ještě není třeba sahat a že je času dost a dost na to, aby si Izraelci nechali na hlavy kolem nich nechávat přistávat rakety z hnízd svých radikálních protivníků odhodlaných k čemukoli. V minulosti se ostatně vojenský odpor Izraeli opakovaně vyplatil. Nebýt jeho, byl by v této oblasti dnes sice možná klid zbraní, ale po Izraelcích by nebylo ani vidu, ani slechu.

K zásahu v Gaze se ostatně Hamasu podařilo Izrael vyprovokovat v pro Izrael docela dobrou dobu. Díky finanční krizi bude ve světě aspoň nějakou dobu mnohem a mnohem méně volných peněz, které může Hamas cestou oficiální pomoci nebo skryté „internacionální“ podpory „národněosvobozeneckých“ hnutí dostat. Izrael tím může získat trochu víc času do další periodické vlny eskalace násilností. Nedostatek peněz pro Gazu nebude samozřejmě ničím dobrým pro tu část obyvatel Gazy, která není součástí nebo aspoň nepatří k přímým podporovatelům radikálních bojovníků. Bude bohužel sloužit jako součást protiizraelské propagandy podobně, jako tomu je s utečeneckými tábory Palestinců v Jordánsku (kde na Al Jazeeru namířené antény satelitních televizí v oknech každého bytu moc nadějí na neradikální budoucnost ovšem nedávají). Bude ale znamenat horší doby pro militanty, což je aspoň trochu dobrá zpráva v té celkové mizérii.

Není také od věci si připomínat, že to byli Arabové a Palestinci, kdo odmítli rezoluci OSN číslo 181 z 29. listopadu 1947 (i Československo tehdy hlasovalo pro ni). Kdyby k této rezoluci přiklonili jak Palestinci, tak všichni, kdo dnes používají emotivně zabarvené termíny jako „masakr“ a vědomě nebo mimoděk přispívají k podvědomému (a mírně antisemitskému) odsuzování obranných kroků Izraele, nemuselo možná dojít nejen k současným násilnostem a lidským obětem, ale ani k předchozím anexím území a židovsko-arabským válkám.

Otázka přiměřenosti obranných akcí v Gaze je jistě legitimní, používání emotivních termínů typu „masakr“ ovšem příliš jednoznačně předjímá, kdo má být přebarven na viníka, a kdo na oběť. Bomby vybuchující v univerzitním areálu jsou samozřejmě odporné. Je ale jejich viníkem ten, kdo tam schová ozbrojené bojůvky, nebo ten, komu proti těm bojůvkám nezbývá nic jiného, než bomby použít? Nepřipomíná to situaci, kdy si strana vedoucí nebezpečnou a agresivní válku některé zásadní válečné instalace maskuje červeným křížem na střeše?

Nemám žádné recepty, se kterými izraleské nebo palestinské straně přicházet na pomoc. Dovolím si jen připomenutí umělecké zkratky tohoto dlouhou dobu trvajícího konfliktu, kterou má na CD Brawlers svého posledního projektu Orphans zpěvák Tom Waits. Název písně „Cesta k míru“ je stejně optimistický a nepochybně žádoucí, jako je hořký a docela bezvýchodný její text (zde).