Hlasy, které se z akademické obce ozývají proti některým tezím nyní již vládní Bílé knihy terciárního vzdělávání, míří nejzávažnějším způsobem proti pasážím, které mají výrazně omezit autonomii univerzit.

Klišé o univerzitách jako věžích ze slonoviny, ve kterých si akademici žijí vlastním badatelským životem nemajícím nic společného s reálným světem kolem, jsou v laické veřejnosti velmi populární. Ministerstvo školství se ve svém návrhu Bílé knihy této představě rozhodlo vyjít vstříc tím, že posílí pravomoci vnějších (rozuměj komerčních a politických) aktérů ve vedení univerzit. Úmysl dosadit podnikatele a zástupce výzkumných a kulturních institucí do správních rad vysokoškolských institucí a dát jim zde možnost zásadním způsobem chod vysokých škol ovlivňovat, vypadá jako cesta ke zvýšení odpovědnosti vysokých škol vůči prostředí, ve kterém působí. Vláda se tím ale fakticky hlásí k pojetí univerzit poplatnému době, kdy školy sloužily jako přípravky pro centrálně plánované hospodářství, kterému dodávaly pracovní síly pro předem připravená a plánovaná pracovní místa. Vysoké školy tehdy nebyly autonomní a je známo, že byly podřízeny diktátu politiky a zprostředkovaně i vlivu hospodářství, vědy i kultury (ke kterým toto politické řízení samozřejmě patřilo).

Autonomní univerzity však principiálně nelze redukovat na profesní přípravky budoucích zaměstnavatelů absolventů těchto škol. Jejich klientem je student, jemuž pomáhají rozvíjet schopnosti jeho osobnosti v nejširším smyslu. K tomu schopnost uspět v budoucí profesi nepochybně patří, není však kvalitou jedinou. Zaměstnavatelé absolventů nejsou odběrateli „produktu“ vysoké školy, ale soutěžitelem na trhu práce, který se musí ucházet o to, aby k němu kvalitně vzdělaný absolvent nastoupil do zaměstnání.

Partnerem univerzit není byznys

Kromě samozřejmého vnitřního étosu v podobě naplňování touhy po poznání a rozšiřování obzoru lidského poznání jsou partnerem škol v prvé řadě studenti.

Úspěšnost vysoké školy nelze ani zdaleka poměřovat tím, nakolik je jejich absolvent vzdělán přesně pro potřeby prvního místa, do kterého po absolutoriu nastoupí. Musí jít především o to, nakolik mu vzdělání, které získal, umožní zapracovat se stejně dobře do prvního místa po vysoké škole, jako do posledního před důchodem.

Mnoho budoucích zaměstnavatelů může mít v tomto ohledu zájem, který je s posláním vysokoškolského vzdělání v přímém rozporu. Klapky na očích univerzitního studenta, který by byl připraven pro konkrétní firmu, totiž omezí flexibilitu absolventů vybírat si své uplatnění, i když jejich prvnímu zaměstnavateli možná ušetří náklady na konkrétní zapracování. Neušetří však společenské náklady na jeho rekvalifikaci poté, co později místo něj tento zaměstnavatel přijme někoho mladšího a připraveného podle až později vzniklých potřeb. Pro příklady, jak silně a rychle se potřeby pracovního trhu mění, se stačí podívat na turbulence, které i u nás vyvolala americká hypotéční krize a následná ekonomická recese.

Akademické senáty nejsou suverény hrajícími proti rektorům

Neopodstatněné jsou i často uváděné výhrady na adresu akademických senátů jako údajných suverénů, jak to naposledy uvedl ministr školství Liška v jedné ze svých odpovědí pro Aktuálně.cz. Samosprávné pravomoci jsou na vysokých školách podle stávajícího zákona rozděleny mezi dva orgány, rektor je jedním z nich a akademický senát druhým. (Tuto částečnou samosprávnou pravomoc nelze nijak srovnávat například se suverénním postavením zákonodárného sboru v politickém systému státu, byť se k takovému srovnání věcně neznalí komentátoři často uchylují.)

Teze o nadměrných rozhodovacích pravomocích akademických senátů je nesmyslná. Senáty mají ze zákona pouze schvalovací pravomoc k návrhům, které jim předkládá jejich partnerský orgán akademické samosprávy, kterým je rektor. Proces ustanovování konsensu ve vztahu rektor-akademický senát může jistě v jednotlivých případech probíhat docela bouřlivým způsobem, to však zpravidla odráží povahu řešeného problému, nikoli nadměrné uzurpování pravomocí. Z pohledu vlastních zkušeností ze dvou funkčních období rektora (z toho většinu dobu před přijetím novely, která do zákona výslovně doplnila, že akademický senát neschvaluje návrhy vlastní, ale pouze ty, jež mu předkládá rektor) jsem přesvědčen, že pláč nad tím, že rektor má odpovědnost, u které ho akademický senát v nějaké míře připravuje o potřebné pravomoci, je nesmyslný.

Veřejné vysoké školy pod podobný politický tlak, jako veřejnoprávní média?

Vysoký stupeň akademické samosprávy se na vysokých školách v České republice jednoznačně osvědčil. Nenajdeme křiklavé příklady podobné třeba obsazování rad, které ustanovují ředitele veřejnoprávních médií. Nenajdeme ani příklady politické manipulace typu odvolávání a dosazování podle politické zvůle, jak tomu bylo opakovaně v případě Rady pro výzkum a vývoj nebo tomu je v současnosti v případě ředitelů některých nemocnic.

Ministr při své obhajobě vize většího vlivu správních rad na chod univerzit nepodrobuje žádné analýze ani skutečnost, že ve správních radách veřejných vysokých škol dnes mohou sedět zástupci stavebních firem, kteří mají zásadní slovo v rozhodování o investicích vysokých škol, do značné míry se mohou ovlivnit nebo alespoň s předstihem znát podmínky výběrových řízení, kterých se jejich firmy posléze účastní (v podobném postavení mohou být zástupci velkých finančních institucí, kteří mohou přednostním způsobem získávat zajímavé okruhy nových a dlouhodobě perspektivních klientů).

Pro změny v tuzemském systému nemohou být směrodatné ani rady ustanovované v Rakousku nebo Německu, protože v těchto zemích se jedná o uvolňování systému, který byl v uplynulých téměř dvaceti letech mnohem centralizovanější a ministerskému řízení podléhající, než tomu bylo u nás. Nemáme rozumný důvod dělat v poskytování autonomie univerzitám čelem vzad jen proto, že jsme se šťastnou souhrou okolností ze začátku devadesátých let dostali dál, než bylo v tradičně centralistickém prostředí zvykem. V některých spolkových zemích se navíc jedná o externí rady bez vlivu na management univerzity - podobná poradní rada, která by transparetním způsobem poskytovala doporučení k úvaze univerzitě, nikoli však ve vztahu nadřízenosti vzhledem k jejímu samosprávnému vedení, by byla i v našem případě docela užitečným doplňkem. Na této úrovni se však návrhy tvůrců Bílé knihy nezastavily.

Omezení autonomie není adekvátní cenou za pozitivní část reformy

Teze o potřebě omezení vlivu studentů na správu vysokých škol a posílení vlivu vnějších aktérů na směrování těchto institucí jde proti autonomii vysokých škol a z pohledu zájmu o kvalitu terciárního vzdělávání je jednoznačně škodlivá. Zastánci takového směřování budou samozřejmě znevažovat námitky akademické obce jako námitky podjaté. Zkušenosti ze světa však jednoznačně ukazují, že kvalitu univerzit dlouhodobě podporuje stupeň jejich autonomie, nikoli jejich přímé ovlivňování vnějšími aktéry, ať již v podobě strany a vlády, nebo podniků. Pokud bude tato „reforma“ naplněna, ztratí Česká republika mnohem víc, než třicetikorunu za návštěvu lékaře z reformy zdravotnictví - a nic na tom nemění ani skutečnost, že to srovnatelný odpor mezi běžnými voliči nevyvolá.

Pro kvalitativní posílení našich univerzit a jejich nasměrování s ohledem na dlouhodobou perspektivu a prokazatelné dlouhodobé přínosy by jistě bylo vhodné například zprůhlednit systém akreditací, posílit vlastní pravomoci i odpovědnost s nakládáním s finančními prostředky nebo vytvořit fungující systém finanční podpory studentů či jejich finanční spoluúčasti na nákladech studia.

Nic z toho však nevyváží negativní dopad politicko-hospodářského řízení vysokoškolských institucí, jak ho fakticky navrhuje Bílá kniha zavést. Vůči tomuto jednomu negativnímu efektu jsou kosmetická pozitiva, která Bílá kniha obsahuje, nevýznamná a na zákon o vysokých školách ve stávající podobě by v takovém případě bylo menší škodou vůbec nesahat.

(Některé empirické údaje ze zahraničních studií o negativním vlivu omezení autonomie univerzit na jejich schopnost přenostu poznatků z akademického prostředí do praktického užití jsem uváděl před pár měsíci zde. Bílá kniha v této oblasti nerespektuje zahraniční zkušenosti včetně těch, které jsou podloženy odbornými studiemi, ze zemí, kde je vysoké školství i jeho vliv na ekonomiku na podstatně vyšší úrovni, než u nás.)