Zákon trestající novináře, který zveřejní odposlech, mi od začátku připomínal staré časy. Mile mě na návrhu překvapila snad jen skutečnost, že nepočítá se zřízením Úřadu tiskového dozoru, který by novináře kontroloval - představoval jsem si už, jak Bendovi političtí přátelé obsazují v „demokratickém“ hlasování v Parlamentu místo jeho ředitele doktorem Sládkem.

Novináři, který se dostane k informaci, o kterou má široká veřejnost legitimní zájem, je znemožněno seznámit s ní čtenáře. Přes všechny řečičky o presumpcích neviny nebo ochraně osobních údajů je z dosavadních zveřejněných případů vcelku jasné, o jaké věci se ve zveřejňovaných odposleších jedná - propojení politiků a jiných veřejných činovníků s ekonomickými zájmy, které mají zůstat občanům, kteří to celé financují svými daněmi, skryty. Politici před takovým zveřejňováním ochranu zákonem nepotřebují - stačí jim nelézt do politiky, pak jim ostatně ani jejich přátelé z ekonomických mafií nebudou volat, ani si o součinnosti, kterou jim poskytují, nebudou povídat.

Roubík v ústech novinářů vedl za vedoucí úlohy strany, která si ji na rozdíl od těch dnešních měla sílu prosadit do ústavy, k nutnosti spoléhat na pokoutně šířené opisy pořizované na průklepovém papíru gramáže 30 nebo 40 v jedenácti až dvanácti kopiích na mechanických psacích strojích. Dnes jsou tyto cesty technologicky jednodušší - stačí takové informace zveřejnit na internetovém serveru mimo území a tedy i trestněprávní jurisdikci České republiky. Odkaz na jednou zveřejněný text (a nejspíš ani přetištění již jednou - byť v cizině - zveřejněného, protože autorský zákon zveřejněním vcelku jasně míní první zpřístupnění textu veřejnosti) Bendův zákon naštěstí nepostihuje. (Zahraniční rozhlas nebo v příhraničních oblastech i televize ostatně cenzuru Bendových předchůdců narušovaly i dříve, dnes je jen více nemožné se pro stát a jeho politiky tvářit, že podobné zdroje informací neexistují.)

Vskutku kouzelným způsobem nyní Marek Benda svůj zákon obhajuje v Hospodářských novinách v textu „Zákaz odposlechů má chránit vás,“ kde vysvětluje, že zákonem chrání především nás občany (jakoby nám nestačilo si noviny s publikovaným odposlechem prostě nekoupit). Marek Benda si jako příslušník vládnoucí politické elity logiku moci, která připomíná komunistický režim, osvojil dokonale: I tehdy komunisté budovali společnost, kterou jsme my občané nechtěli a byla nám nepříjemná. I tehdy bylo vysvětlení pro ostnaté dráty na hranicích, že chrání nás občany před nimi zlými imperiality ze zahraničí. K životu ve „šťastné a spravedlivé“ společnosti jsme prostě měli být donuceni a dokopáni, protože strana a vláda znala naše štěstí lépe, než jsme toho byli schopni sami.

Marek Benda dnes přináší své politické dobrodiní ve stejném střihu, jako to dělali vládcové komunistického režimu (v době, kdy by ho ovšem mezi sebe nepustili). Motiv pro toto „prospívání“ občanům bez ohledu na to, co si oni sami přejí, je pořád stejný - udržet sebe i své politické přátele u moci a potlačit šíření jakýchkoli informací, které by takovou perspektivu v očích voličů učinily nežádoucí.