Obamův pražský proslov vzbudil mezi politiky i komentátory hodně překvapení nastolením agendy zbavit svět jaderných zbraní. Téma to přitom bylo docela logické s ohledem na to, že byl projev pronesen v zemi, která slavila kulaté výročí vstupu do NATO. Není ani nic divného na tom, že se právě při svém prvním projevu Barack Obama věnoval poselství, které jeho zahraniční politiku výrazným způsobem odstřihává od toho, jak Evropa vnímala zahraničněpolitické angažmá jeho předchůdce, i toho, nakolik se tato doba podepsala na výrazném poškození pověsti Spojených států ve světě.

Ve vyjadřování našich politiků i zprávách v domácích médiích převládal až dosud shovívavý tón mírně se podivující nad naivitou amerických voličů, kteří černému kandidátovi skočili na lep údajných levicových receptů či nesplnitelných demagogických slibů. Způsob, kterým si domácí tvůrci veřejného mínění zvykli na George W. Bushe jako na ikonu „skutečné“ Ameriky, byl dosti zvláštní. Konzervativní a silně nábožensky zaměřený pohled na svět, který George W. Bush reprezentoval, má málo co říct sekulárně zaměřenému domácímu publiku. Musel být také jasný problém malé legitimity Bushova působení v prezidentském úřadě, který získal až po zásahu Nejvyššího soudu (jen si představme cirkus, který by u nás vznikl, kdyby finální výsledek voleb určil Ústavní soud). Bez povšimnutí zůstávala i skutečnost, jak velkou podporu někdejšího republikánského elektorátu si mezi Američany ve volbách Barack Obama získal (což je zvlášť dobře vidět na postoji řady českých krajanů). S ohledem na to je podivné, že teprve nyní nacházíme i zprávy o tom, že se Barack Obama podobá některými svými názory Ronaldu Reaganovi, o zjištění, že dovede sám varovat před protekcionismem i bez toho, aby teprve z překladu z češtiny slyšel něco o cestě do pekel, a že jeho vidění kroků potřebných pro zhojení ekonomiky až tak úplně nesmyslné není, nemluvě.

Detaily americké vnitřní politiky mohou být samozřejmě pro naše domácí politky španělskou vesnicí. Příliš mnoho z nich si nedovede pustit nedabované televizní zpravodajství, otevřít anglicky psané noviny nebo se bez tlumočníka pobavit s cizincem, aby si celkový dojem politické náladě udělali nezprostředkovaně. Překvapení nad tím, že Obama nehodlá předčasně ukončit misi v Afghánistánu, nad jasným odmítnutím zemí, které mohou být zdrojem mezinárodního terorismu nebo nad agendou celosvětové likvidace zásob jaderných zbraní, by se však nemělo konat pro kohokoli, kdo se jen trochu zajímal o to, s čím Obama vystupoval v Evropě ještě během své prezidentské kampaně. Ve svém berlínském projevu 24. července 2008 to dvěma stům tisícům posluchačům před Sloupem vítězství říkal naprosto jasně již tehdy:

„(...) Teď nastal okamžik, kdy musíme obnovit odhodlání vypořádat se s teroristy, kteří ohrožují naši bezpečnost v Afghánistánu a s překupníku, kteří u vás na ulici prodávají drogy. Jsem si vědom neobyčejných těžkostí v Afghánistánu. Ale má země má společně s vaší zemí zásadní zájem na tom, aby první mise NATO odehrávající se mimo hranice Evropy uspěla. je to práce, kterou musíme dokončit jak v zájmu afghánského obyvatelstva, tak v zájmu naší společné bezpečnosti. Amerika to nemůže dokázat sama. Afghánský lid potřebuje naše jednotky, naši stejně jako vaši podporu toho, aby byl poražen Tálibán i al Káida, aby mohl rozvíjet své hospodářství abychom mu pomohli znovu vybudovat jeho zemi. Máme příliš mnoho v sázce na to, abychom se nyní mohli obrátit zády.

Toto je také chvíle, kdy musíme obnovit vizi světa bez jaderných zbraní. Dvě supervelmoci, které proti sobě stály přes zeď v tomto městě, byly příliš často příliš blízko k tomu, aby zničily vše, co jsme vybudovali a na čem nám záleží. Poté, co tato zeď zmizela, nemůžeme zůstat nečinně stát a sledovat, jak se smrtící atom dál šíří. Nastal čas zajistit všechen volný jaderný materiál, zastavit šíření jaderných zbraní a zmenšit zásoby jaderných zbraní, které z minulé éry máme. Nastal okamžik, abychom začali pracovat na hledání míru ve světě bez jaderných zbraní. (...)“

V domácích komentářích se až dosud na Obamovu adresu velmi často ozývaly výtky nad údajným populismem, údajnou trvalou volební kampaní a tradovanou nezkušeností, kvůli které měla bublina obamománie rychle splasknout poté, co nový prezident nebude schopen sliby, které ho vynesly na post prezidenta, naplňovat. Obamův pražský projev však ukazuje naprosto jasnou kontinuitu mezi prohlášeními před volbami i jeho chováním po volbách. Nejspíš zrovna to může být překvapením, které je v tuzemských poměrech překvapením největším.

Náš pohled na zahraniční politiku ani charismatický Obama nejspíš mnoho nezmění. Radar jako neofenzivní a jasně obranný prostředek by s tímto prezidentem a jeho vizí mezinárodní bezpečnosti zasloužil schválit mnohem víc, než v době, kdy o něm Paroubkova vláda jednala s administrativou George W. Bushe. Totéž platí o účasti našich jednotek v Afghánistánu (jejichž vyslání ostatně také proběhlo za vlády socialistů). V tomto ohledu na nás Obamova konzistence i jeho evidentně konstruktivní směřování americké zahraniční politiky příliš nezapůsobí. Opak by byl ostatně mnohem větším překvapením, než tento americký prezident v Praze. Naše politické poměry jsou přece jen od amerického „Yes, we can“ trochu příliš vzdálené.