Líbivě znějí hesla o potřebě přesunu financí z „akademického“ výzkumu bez krátkodobé návratnosti, do výzkumu aplikovaného s přímým dopadem do možností firem přicházet s inovovanými výrobky nebo službami.

Takový předpoklad však je chybný a zavádějící. Důvodem je určující role základního výzkumu ve vytváření nových poznatků.

Akademické ústavy jsou spolu s univerzitami prameny nového poznání přelévajícího se do tržního prostředí kolem nich, bez tohoto zdroje by aplikovaný výzkum ve firmách brzy vyschnul.

Ještě důležitější je, že základní výzkum probíhá v prostředí, kde spolu se staršími pracovníky pracují nové generace doktorských studentů a čerstvých absolventů doktorského studia, tzv. postdoků, což představuje rychlou a zaručenou návratnost vložených prostředků. Část z nich jsou následníci svých Mistrů, kteří jako jejich pokračovatelé nastoupí na místa, ve kterých budou rozvíjet hranice lidského poznání. Jiní jsou učedníky, kteří se od Mistrů i svých kolegů učí rozumět špičkovým poznatkům svých vědních disciplin, které později po nástupu do aplikovaného výzkumu ve firmách uplatní v nových aplikacích a inovacích.

Věda jako kardiostimulátor

Evropa se obdivuje Spojeným státům, jak se tam podařilo vytvořit jednak špičkové výzkumné prostředí, ale i hladké předávání nových poznatků do aplikační praxe. Základem tohoto byla formulace národní koncepce „Věda – hranice bez konce“, ve které roku 1945 Vannevar Bush výstižně charakterizoval základní výzkum jako „tahouna technického pokroku“ (stejné spojení bychom dnes četli jako „kardiostimulátor technického pokroku,“ což je s ohledem na krizi ještě výstižnější) a jako podmínku vzniku nových aplikací stanovil „posílení podpory základního výzkumu na univerzitách a výzkumných ústavech z veřejných prostředků.“

Akademie věd ČR se dnes vedle univerzit výrazně podílí na obou složkách, kterými základní výzkum popohání aplikační sféru. Produkuje nové poznatky ve svých vědních disciplinách a podílí se výrazně i na výchově doktorských studentů, byť formálně na to mají ze zákona monopol univerzity.

Jde o to, nebýt krátkozrací

Vláda se dnes pokouší škrty pro Akademii věd nad rámec běžných úspor daných krizí zdůvodňovat údajným menším výkonem AV. Ten je však měřen způsobem, který je ukázkovým příkladem špatného užití naukoměřičských dat a chybných matematických i statistických postupů. Zahraniční studie takové postupy přesvědčivě vyvrátily, v české Radě vlády pro výzkum a vývoj se ověřováním nezdržoval nikdo. Takový postup nebyl ani tak špatným amatérismem, jako vědomou manipulaci veřejností.

Univerzity by dnes měl s Akademií věd spojovat společný zájem o to, aby prostředí svobodně prováděného výzkumu a s ním spojené výchovy mladých vědců a odborníků, nebylo připravováno o veřejné finanční zdroje, které tvůrci „reforem“ nasměrovali do podpory komerčních firem nebo průmyslu. Bylo by krátkozraké, kdyby představitelé univerzit podlehli pokušení preferovat dočasný zisk před přiznáním systémové vady, ze které pochází, a nepodpořili Akademii věd v oprávněném úsilí zastavit přesun institucionálních prostředků na chod jejích ústavů do navýšených podpor pro resort průmyslu a obchodu.

(Vyšlo v MFDnes 1. srpna 2009.)