Rozpočet na výzkum a vývoj, jak ho na příští rok připravuje vláda premiéra Fischera, počítá s výrazným škrtem pro Akademii věd, který se má v dalších letech prohloubit tak, že tuto instituci zlikviduje. Vláda startuje proces, který bezprostředně ohrozí základní výzkum. Ohrožení veřejných výzkumných institucí fungujících pod hlavičkou Akademie věd je prvním krokem na cestě, která se ubírá směrem k výraznějšímu použití peněz pro výzkum a vývoj tak, aby pod hlavičkou aplikovaného výzkumu a inovací posílily rozpočty privátních firem.

O malé efektivitě programů aplikovaného výzkumu vláda dobře ví. Jen letos dostala konkrétní v podkladové zprávě k usnesení vlády ČR č. 381 ze 30. 3. 2009 o souhrnném vyhodnocení programů výzkumu a vývoje ukončených v roce 2007. Tam se konstatuje, že na 12 projektů aplikovaného výzkumu řešených v gesci Ministerstva průmyslu a obchodu připadly pouze čtyři vykázané výsledky. Dvě třetiny projektů aplikovaného výzkumu sice spotřebovaly státní prostředky, ale nevykázaly jako výsledek nic. Jsou podobné výsledky tím pravým dobrozdáním pro současné záměry, kam přesouvat finance z veřejných institucí?

Socializace firemních nákladů

Firemní aplikovaný výzkum, vývoj a inovace patří k samozřejmým činnostem každého podniku, který chce na trhu se svými výrobky nebo službami uspět před konkurencí. Výraznější státní podpora těchto činností je fakticky protekcionářským opatřením, které snižuje vlastní náklady firem v konkurenčním boji. Z ekonomického hlediska tento trend podporuje vytěsňování privátních investic do výzkumu a vývoje. Firmy, které z hlediska úspěchu na trhu potřebují do aplikovaného výzkumu investovat v zájmu toho, aby si svým komerčním úspěchem vytvořily příslušný zisk, se mohou spolehnout na to, že část těchto investic za ně prostřednictvím státu udělá daňový poplatník.

Není to jediná z reforem Topolánkovy vlády, která má podpořit socializaci nákladů privátních firem – snaha o větší ovládnutí univerzit prostřednictvím firemních reprezentantů ve správních radách a vytvoření možností měnit studijní programy tak, aby to přímo vyhovovalo konkrétním firmám, se opírá o podobné ideové východisko. Zdá se, že výzkum a vzdělávání se staly potenciální zlatou žílou plíživé privatizace, která se schovává za vznosné slogany posilování excelence nebo zlepšování managementu příslušných institucí.

Čí reforma to vlastně je?

Rozpočtové škrty v připravovaném rozpočtu Akademie věd jsou podle potřeby vysvětlovány různým způsobem, ale vždy tak, aby jejich evidentní důvody zůstávaly stranou. Někdy se hodí vysvětlení redukcí státního rozpočtu v souvislosti s krizí. Celá koncepce změny financování však byla připravována dlouho před tím, než krize začínala. Když šel v Poslanecké sněmovně zákon do prvního čtení, řekl o něm 11. listopadu 2008 premiér Topolánek mimo jiné tato slova: „Musím říci, že to byl Martin Jahn, který jako místopředseda vlády pro ekonomiku a jako předseda Rady vlády pro výzkum a vývoj napsal a odsouhlasil v tehdejší Paroubkově, možná ještě Grossově vládě základní teze, s jakými bude přistupováno při této novele podpory výzkumu a vývoje. A tato novela z těchto závěrů vychází, vážení kolegové v lavicích nalevo ode mě.“

Když se o pár měsíců později jednalo na Radě vlády pro výzkum a vývoj o návrhu rozpočtu, který vycházel z kompromisní představy, na které se dohodli předseda Akademie věd prof. Drahoš s premiérem Fischerem, je ze zpráv o tomto jednání známo, že byl to bývalý Grossův vicepremiér Jahn, který jako jeden z průmyslníků v Radě vlády pro výzkum a vývoj debatu o tomto kompromisu 12. června t.r. utnul s poukazem na to, že premiérův návrh považuje za zbytečný a bude hlasovat proti všem pozměňovacím návrhům tak, aby byl schválen návrh původní, tedy návrh přelévající část financí Akademie věd do kapitoly Ministerstva průmyslu a obchodu.

Uvědomíme-li si Topolánkem veřejně přiznanou motivaci jeho „reformy“ průmyslníkem, kterého do vlády přivedl Gross, dostává reformní motto „Inovace dělají ze znalostí peníze“ trochu jiný význam. Těžko z něj necítit zápach stejné dovednosti, se kterou Gross vydělal na svých akciích pohádkové peníze v době, kdy se renomovanějším profesionálům na akciových trzích příliš nedařilo (viz např. zde).

O tlaku zájmových skupin za politickými stranami na změnu směřování financí na výzkum a vývoj ostatně svědčí i skutečnost, že se ve známém 27bodovém ultimátu, kterým ČSSD podmiňovala 11. května t.r. své hlasy pro důvěru vládě premiéra Fischera, problematice výzkumu a vývoje (stejně jako vzdělávání) nevěnoval z těchto požadavků žádný. Plánované rozpočtové přidušení Akademie věd bylo přitom tehdy již velmi dobře známo a znalost o existenci problémů, které si zasloužily pozornost, nemohli sociální demokraté nemít. Třetí strana, která Fischerovu vládu svými nominacemi dávala dohromady – zelení – si během svého působení na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy nechala převést kompetence k výzkumu a vývoji z MŠMT na Radu vlády pro výzkum a vývoj, odpovědnost za stav, do kterého se výdaje na výzkum a vývoj mimo jiné v důsledku tohoto přesunu dostávají, však soudě podle jejího mlčení zjevně nepociťuje.

Reforma by i bez krize byla špatná

V souvislosti s výmluvami na potřebu šetření v důsledku krize je však potřeba zdůraznit, že veřejně nepřiznaný záměr „reformy“ podpory výzkumu a vývoje je potřebou omezování výdajů státního rozpočtu pouze jasně obnažen – pokud by ve státní kase zbývalo víc peněz, podařilo by se ho zamaskovat, nikoli však odstranit. Věc se nemá tak, že reforma by byla v pořádku, kdyby nedošlo k omezování rozpočtu - peníze by nejspíš řadu oprávněných kritiků dokázaly umlčet nebo alespoň vytlačit na periferii debaty o reformě, základní vady reformy, ani zcela konkrétní osobní odpovědnost členů RVV za ně by však neostranily.

Neobstojí ani výmluva, ve které Rada vlády ve svém vyjadřování škrty v rozpočtu Akademie věd zlehčuje a využívá neznalosti o veřejnosti o skutečném stavu věcí, když nabízí údajnou možnost nahradit chybějící institucionální výdaje prostředky z grantů nebo evropských projektů. Pokud nejsme ochotni přiznat jejím ústavům finance, které jsou potřeba pro vlastní fungování institucí, jaký má smysl povzbuzovat jejich pracovníky, aby si podávali projekty, na kterých budou pracovat?

O rozdílné zájmy vysokých škol a AV ČR tu nejde

Akademie věd v institucionálních výdajích závisí pouze na státním rozpočtu, na rozdíl od univerzit, na něž sice základní výzkum samozřejmě patří, ale jejichž základní financování je z výrazné části zajišťováno přes finance státního rozpočtu poskytované za uskutečněnou výuku. Do činnosti takto financované na univerzitách ve světě patří výzkumná činnost bez toho, aby na ni musely být uzavírány zvláštní úvazky z extra přidělených peněz.

Na úrovni technického „výpočtu“ rozpočtů institucí výzkumu a vývoje, zejména tedy Akademie věd a vysokých škol, je nevýhodný rozpočet obhajován „objektivní“ metodikou přidělování financí podle přidělených bodů za jednotlivé výsledky. Sama realizace tohoto nápadu, kdy se peníze vyplatí v přímé úměře k přiděleným bodům bez zřetele k tomu, jakých prostředků je v jednotlivých disciplinách k dosažení takových výsledků potřeba nebo jaká jsou minimální „kvanta“ financí, které ještě mají jako institucionální financování smysl, je světovým unikátem. V několika zemích (Austrálie, Velká Británie) si ověřili, že na podobné bázi nejde vypracovat ani pouhý nástroj hodnocení výsledků práce vědců (bez mechanického či bezduchého přepočítání na peníze), a po analýze toho, jaká data jsou celosvětově k dispozici, co z hlediska měření kvality výsledků tato data (zejména citace) znamenají ať již absolutně, nebo v porovnání různých vědních disciplin mezi sebou, prokázali nepoužitelnost takového mechanického přístup. V Česku neproběhla žádná analýza toho, jak s daty o výsledcích práce pracovat a co vypovídají a způsob výpočtu vykazuje evidentní nedostatky matematického či statistického rázu, nemluvě o prokazatelně vadném zpracování dat ve vládní databázi.

Odpovědnost pro vládu jen slovo k smíchu

Skutečnosti, že výsledky hodnocení nesnesou odbornou oponenturu a že nejsou věcně podloženy, si jsou dobře vědomi i odpovědní politici. K problematice osobní odpovědnosti za schválení metodiky hodnocení premiér Fischer, civilní profesí statistik a ve své politické funkci zároveň předseda Rady vlády pro výzkum a vývoj, ve svém vyjádření ze 7. července t.r. mimo jiné uvedl: „... osobní odpovědnost za schválení uvedeného dokumentu nikomu nepřisuzuji a přisuzovat nehodlám, neboť Rada pro výzkum a vývoj je kolektivní orgán, který rozhoduje a usnesení přijímá většinou hlasů, výsledek hlasování je zveřejněn na www.vyzkum.cz (pro 8, proti 1, zdrželi se 3).“ Tomu lze rozumět i tak, že za vypracovanou metodiku nikdo konkrétně neodpovídá a že o jejím použití rozhoduje a odpovědnost za to přijímá vláda prostě jen na základě výsledku anonymního hlasování svého poradního orgánu. Pokud by rozhodnutí o rozdělení financí bylo ad hoc rozhodnutím politickým, mohlo by takové „vysvětlení“ obstát, přestože by ve vztahu k obhospodařování financí daňových poplatníků bylo málo zodpovědným. Má-li takto znít zdůvodnění nějak naukoměřičsky podložené metodiky, je to téměř jako sdělení, že pro matematické výpočty nebudeme používat kalkulačky, výsledek matematických výpočtů stanovíme hlasováním, a tím, k čemu vede matematika, se vůbec nebudeme zabývat.

O podporu špiček tu nejde

Přestože se v souvislosti s krácením financí Akademii věd o Metodice hodnocení mluví, není v podobě, jak její roli zavedla novela zákona o výzkumu a vývoji problémem sama o sobě. Vezmeme-li totiž jakékoli přiřazení bodů výsledkům vědecké práce, ve kterém vedle sebe smícháme body za publikace skutečně kvalitní s body za průměrné výstupy, nepovede k excelenci bodování žádné. Publikační prostor pro špičkové výsledky je z povahy věci omezený (vezměme jen plochu papíru v respektovaných časopisech), zatímco pro průměrné nebo podprůměrné výsledky takové objemové omezení neplatí. Vždycky se proto najde kupa méně kvalitních výsledků, které v součtu vyváží nebo převáží výsledky „řadové“. Uvážíme-li, že podle takto získaných bodů rozdělujeme konečný objem financí, je výsledkem je podpora průměrnosti, nikoli špiček.

Při vědomí odborné nepodloženosti sbíraných bodů zní zvlášť zlověstně výrok jednoho z protagonistů realizovaných změn Petra Matějů, který v rámci realizace reformy získal místo předsedy grantové agentury, když Učitelským novinám pro jejich letošní červnové číslo řekl: „Kritici tvrdí, že tento systém není objektivní, ale jejich základním požadavkem je vlastně posílení subjektivního hlediska. Těmto kritikům nejvíce vadí, že se to děje mechanicky.“ Špatně nastaveným parametrům se však při maximalizaci finančního profitu výzkumníci budou přizpůsobovat a skutečnost, že není hodnocen jen výběr nejkvalitnějších výsledků, ale jsou do fakticky nezkontrolovatelné databáze nahrnuty úplně všechny, jakkoli by byly nicotné, vylučuje deformacím, které z toho vzejdou, zabránit.

Jednou z interpretací škrtů v Akademii věd je skutečnost, že narůstají objemy výkonů na vysokých školách. Uvážíme-li však, že metodika hodnocení dovoluje započítávat například i studentské programy odevzdané v rámci seminárních prací, je jakékoli takové srovnání nepatřičné. Metodika hodnocené je pro takové vzájemné srovnání nepoužitelná. Bez ohledu na to, jak by vypadalo korektní hodnocení, lze trvat na tom, že z ní argument pro výrazné změny v proporcích financování nenajdeme.

Důležitost základního výzkumu a studentů

Hodnocení podle formálně vykazovaných „výsledků“ navíc nechává zcela stranou nejdůležitější výsledek aktivit v základním výzkumu – dobře vzdělané absolventy doktorského i magisterského studia, jejichž obecné znalosti ve vědním oboru jsou posléze využitelné i pro jejich následnou práci v aplikovaném výzkumu. Tento efekt je z hlediska veřejného zájmu vyjádřeného úrovní financování výzkumných institucí plně obhajitelný, na rozdíl od veřejné podpory poskytované na aplikovaný výzkum a inovace přímo firmám. Akademie věd se na této výuce samozřejmě významně podílí a omezení jejích kapacit uškodí této produkci vzdělání obecně, a negativně dopadne i na univerzity. Ve Velké Británii se při přípravě nového systému hodnocení uvažuje o 20-30 procentech hodnocení poskytovaném za výzkum, který oslovuje veřejnost („public outreach“), kam spadá i popularizace (která je ostatně ve společenských disciplinách ekvivalentem aplikovaného výzkumu v disciplinách přírodovědných) – v Česku ovšem Rada vlády prosazuje tezi, že žádná z podobných aktivit do vykazování výsledků výzkumu vlastně nepatří.

Realizace reformy výzkumu a způsob, kterým se v rozpočtu krátí finance Akademii věd, poškodí základní výzkum a následně i lidské kapacity, na kterých závisí výzkum aplikovaný. Vysoké školy jsou zde s Akademií věd na jedné lodi, byť se někomu může zdát, že se pro ně situace zlepšuje, protože jsou na té části, která je dočasně nad vyzdvihnuta nad vodu poté, co jiná část už sjíždí pod hladinu. Přesun peněz ze základního výzkumu do firem je poškodí v počátku jen zprostředkovaně, později však jejich kvalitativní parametry začne ničit i přímo.

(Mírně zkrácené vyšlo v časopise A2 č. 17/09 pod názvem „Jak zabít vědu a výzkum.“)