V ospravedlňování současné ruské politiky vůči Gruzii vedoucí od rozpoutání ozbrojeného konfliktu až po uznání separatistických republik Abcházie a Jižní Osetie se Moskva zaštitovala srovnáním s vývojem situace v Kosovu. Podobně tak i nemalá řada českých politiků a novinářů, kteří považovali za žádoucí se k věci vyjádřit. (Za všechny zmiňme rozhovor prezidenta Václava Klause v DNES z 16.8., článek Stanislava Křečka výmluvně nazvaný Chtěli jste Kosovo? Máte Jižní Osetii! nebo komentář Pavla Máši Klausův boj s osetinskou lží otištěný 26.8. v LN.)
Často dochází k vášnivým debatám, co je vlastně pravice a levice, jak se od sebe liší, kam zařadit Hitlera, Stalina a podobně. Několikrát jsem se k tomu vyjádřil, chtěl bych to shrnout a zároveň nabídnout svůj pohled na věc.
Ká kvé zet 54, jeďte Pražský Hrad! Něco se tam semlelo. Jsme s Vámi, buďte s námi! řekli do vysílačky Andělé z dispečinku, nevím, jestli mě ty dívky milovaly, musel jsem se jim někdy ukazovat jako kůň, i ze zadu trojúhelník, vždycky jsem měl na ně rychlý nástup, ale ten den pustily muziku z magneťáku a posunuly mě k náhodě
Tento tragický den jsem prožila jako spokojená učitelka v NDR, tehdy Neubrandenburgu, spolu s dalšími 30 učiteli na tzv. EXODU,což byla exkurzně vzdělávací základna, trvající dvanáct dnů, přesně od 10. - 22. srpna. Nálada a obsazení byla pro tehdejší dobu typická: velká většina byla nadšená vnitřním politickým uvolňováním, chovali jsme se vstřícně, přátelsky a těšili se na slibnou atmosféru ve školách.Ovšem našla se i skupinka těch ortodoxních odpůrců, kteří s velkou nelibostí naše debaty sledovali, až se nakonec od nás viditelně distancovali.
Osmašedesátý? Povinnost sloužit vlasti byla sic čestná, ale s odstupem času, to byla jen povinnost z těch nejnepříjemnějších, nic víc. Věděl-li by mladý trouba, to co ví jako stařík, ...že se jedná o jeho vlastní nejpěknější roky, nenahraditelný čas, obětovaný imaginární vlasti, která se velmi často chová k mnohým svým dětem hůř než macecha, určitě by byla základní vojenská služba zrušena mnohem dříve a život by byl trochu jiný a snad i trochu lepší.
Je už to dávno. Někdy dokonce pochybuji, že se to skutečně stalo... Pár dnů po 21. srpnu 1968 ještě Rusové o našich kasárnách PVOS asi neveděli. Byli jsme "zašití" nad Liptovským Petrem v místě, kterému se říkalo Mokraď. Cesta už vedla jenom do obce Jamník, kterému jsme říkali familiárně "Džamas" a tam definitivně silnička končila. Po hlavní silnici od Tater k Žilině tehdy táhly dlouhé kolony sovětských zásobovacích a podpůrných jednotek.
V srpnu 1968 jsem se podílel na natáčení filmu o českých hradech a zámcích jako pilot. Začali jsme v západních Čechách a měli jsme skončit na východním Slovensku. A nakonec bylo všechno jinak.
Toho roku jsem ukončila 8. třídu základní školy. Prožívala jsem bezstarostné dny na letním táboře v Jedovnici u Brna. Na ono ráno pochopitelně nemohu nikdy zapomenout. I když jsem ještě nedovršila oněch 15 let, které někdo označil jako startovací čáru pro trvalé vzpomínky. Mimořádné události se vrývají do paměti i v ranějším věku. A mně už bylo 14.
Na jaře roku 1968 jsme byli s malou dcerkou na horách ve Sv. Petru. V hotelu tam s námi byl jeden starší právník - důchodce - s malým vnukem, se kterým si dcerka často venku hrála. Starý pán všeobecné euforii kolem Pražského jara 68 moc nevěřil.
V roce 1968 jsem končil studium na Univerzitě Karlově na tehdejší fakultě osvěty a novinářství, kde jsem se učil žurnalistice. Na jaře onoho roku jsem psal diplomovou práci. Žil jsem v Mladé Boleslavi a moji kolegové novináři mi volali a navštěvovali mě s výkřiky: "Jak můžeš být stranou, když se dějí takové věci?" "Prober se, je Pražské jaro, všechno se mění!"
Někdy na jaře roku 1968 jsme se potáceli s mým kamarádem, Bohoušem Slezákem nerudovkou dolu. Z který hospody, to si už nepamatuju. Vím, že jsme oba měli dost. Na malostranským potkal Bohouš nějakýho kamaráda s futrálem, kterej vykládal, že jde hrát na Slovanskej ostrov, na nějakou schůzi...
Je 21. srpna 1968 a skončila mi dovolená. V Mamai ráno v sedm nula nula nastupujeme do vlaku, který nás má dovést do Prahy. Osmimístná kupé jsou zčásti obsazená Rumuny, které vyháníme a usazujeme se pohodlně. Většina z nás se minulou noc zbavovala posledních lei, dopíjeli jsme kdeco a těšili se po třech týdnech domů. Většina byla kolem dvaceti, někteří i mladší, byli jsme s CKM.
Jednadvacátý srpen jsem prožil jako voják v písecké posádce. V noci nás probudil náš kamarád, který měl službu dozorčího a z tranzistoru nám pustil tu hroznou zprávu. Čekali jsme poplach, vydání nábojů, odchod do autoparku a další akce, nutné k obraně. Nic se však nedělo. Až ráno po budíčku a bojovém rozdílení nám velitel pluku oznámil, že nás okupují armády Varšavské smlouvy, a že armáda má rozkaz zachovat klid.
Mám tu čest i potěšení uveřejnit první z řady osobních vzpomínek na den, kdy naši zemi před čtyřiceti lety obsadila vojska pěti armád Varšavské smlouvy. Poslal ji jeden z Vás, čtenář zdejších blogů. Děkuji jemu i všem dalším, kdo reagovali na mojí výzvu a rozhodli se podělit s námi o své zážitky. Postupně v tomto blogu vyjdou další.
K 40. výročí okupace – bratrské pomoci. Chci ctěnému lidu čtenářskému napsat příběh o jednom starém výtvarníkovi - loutkáři, který už deset let hledá klidné spaní ve vlastním domě. Dělám tak s vírou, že mezi čtenáři oslovím někoho, kdo bude umět pomoci.