V diskuzích o majetku církví se objevují názory, které mohou evokovat úvahy o obsahu právního demokratického státu. Je takový stát vládou práva, nebo lidu? Nejsou případným postavením právních výkladů nad vůli lidu zpochybněny demokratické principy? Nemůže být ideologie diktující „správné“ názory pod záminkou práva nástrojem autoritativní, nebo dokonce totalitní moci?
Současnému mediálnímu vzrušení nad schizofreniky – vraždí, ničí rodinné vztahy - chybí podstatný dovětek: pokud jde o přístup k inovativním terapeutickým metodám, jsou na tom v Česku psychiatričtí pacienti díky plátcům péče ze všech nemocných nejhůř. Velmi ilustrativním potvrzením této smutné pravdy a zároveň skutečnosti, že řešením není zavřít všechny psychotiky do léčeben, je osud programu ITAREPS. Nesmírně účinný nástroj prevence relapsu psychotických onemocnění byl managementem VZP ocejchován jako „nesystémový“ a pojišťovna ho odmítla proplácet. To v překladu znamená, že ač má ohromný potenciál šetřit finanční prostředky, nedělá to způsobem, jaký je pro zdravotnickou byrokracii „in“, a pomáhat pacientům tudíž nesmí.
Nikdy jsem nebyl filmovým znalcem, naopak jsem vždycky míval v tomhle oboru značné mezery. Před pár lety jsem se rozhodl trochu to napravit a vzal jsem to z gruntu – od tradičně ceněných snímků až po vyloženě oddychové tituly, od artových filmů po čistou zábavu. A zaujala mě při tom jedna věc, která se týká snímků posledních deseti let. Víc než kdy jindy se v nich koncentruje problematika nevěry a manželských krizí, respektive obecně krizí pokročilého partnerského života. A je jedno, zda se jedná o velmi vážně laděný Nouzový východ režiséra Sama Mendese, nebo o úsměvnou hříčku Jiřího Vejdělka Muži v naději.
Prý žijeme v době zlomů. Jen málokdo si troufá předpovídat, co leží před námi. I prorokové zahodili křišťálové koule a s roztřesenými koleny čekají. Nikdo netuší, co přijde, ale v Evropě se zvedá vítr a zřejmě nenese nic dobrého. A tak jako mnohokrát před tím, v časech, které přinášejí bouři, máme my, snad pupek, snad srdce Evropy, co dělat sami se sebou. Kam ale směřujeme?
Dobrý den,
Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg nedávno v rozhovoru pro Právo v reakci na kauzu Rath uvedl, že věří, že policie bude dále pokračovat v odhalování nepravostí, že ledy se lámou a musí to pokračovat i vůči koalici. Asi si ale nedokázal představit, že to může platit i pro jeho stranickou kolegyni, exministryni obrany a místopředsedkyni Poslanecké sněmovny Vlastu Parkanovou, která byla policií obviněna v souvislosti s podezřelými okolnostmi nákupu armádních transportních letadel Casa.
Matěj Stropnický nedávno na Facebooku konstatoval, že když jiní stát dekonstruují, on si nakoupil Budování státu od Peroutky a na just ho hodlá konstruovat. Jaký však má smysl stát v té podobě, jak ho známe dnes ?
Nejprve tedy deskripce současnosti:
Když jsem v dětství listovával v atlasu světa, dobře jsem si všiml, že Nový Zéland je velké souostroví v jižní části Tichého oceánu a vzhledem k tehdejšímu Československu nejvzdálenějším státem. Obě země odděluje téměř dvacet tisíc kilometrů. Napadlo mne, ať se na Novém Zélandu hnu jakýmkoliv směrem, vždy se musím k Praze jen přibližovat, vzdalovat již není kam. Byly to pro mne ostrovy na samém konci světa.
Tak jsme si zase přečetli, jak je ten český stát zlý a jak ubližuje hodné firmě Diag Human (viz Soud jako fraška). Blogy Jana Urbana už vlastně nejsou blogy, je to krystalické píár (čili PR -public relation, čili ohlupovací propaganda). Pokud tedy zrovna netepe prezidenta Klause, což však nedělá kvůli firemním vztahům k veřejnosti, ale z čiré obsese.
V předvečer tragického výročí vypálení obce Lidice (za které se v pátek bezprecedentním způsobem, tj. vyzvednutím hrdinství atentátníků na zastupujícího protektora Heydricha, omluvil německý prezident Gauck) by neměla zaniknout informace, která souvisí s otázkou, co s lidickou tragédií dnes. Občanské sdružení Sonosféra připravilo k tomuto výročí projekt Rozeznění, v němž chce volnou uměleckou formou (avšak na základě vzpomínek pamětníků) zmizelou vesnici „rozeznít“, tj. ukázat, jaká asi mohla být vesnice Lidice předtím, než padla za oběť tomuto válečnému zločinu. Návštěvníci místa, kde Lidice stály, měli chodit se smartphonem na uších po lidické pláni a na jednotlivých místech poslouchat její zmizelé ozvuky: štěkot psů, písničky, dialogy… Lidickým, resp. části těch, kteří dnes mluví za vyhlazené rodiny, se projekt znelíbil a napnuli všechny síly k tomu, aby ho zastavili, což se jim nakonec také podařilo.
Rozšiřování veřejných, soukromých i církevních vzdělávacích aktivit od počátku 19. stolení k dnešní všeobecné školní docházce přineslo do rozvinutého světa gramotnost a způsobilost k demokratickému rozhodování. Rostoucí vzdělanost, schopnost reálně posuzovat stav veřejných záležitostí, spolu s rostoucím sebevědomím většinových vrstev populace se posléze proměnila po všech vývojových peripetiích v dnešní podobu zastupitelské demokracie.
Historicky skončilo mnoho řádů i neřádů na tomto světě a nikdo po nich nepláče. Proč tedy plakat nad něčím, co bylo možná pokrokem v Aténách ještě před naším letopočtem, ale dnes samo Řecko ukazuje, kam až je možno s demokracií dojít.