Jiří Pehe

31. 10.

Nad Klausovým projevem, aneb Prezident jako kůl v plotě

Jiří Pehe Přečteno 10784 krát

Prezident Václav Klaus má vzácnou schopnost zvedat ve svých projevech varovně prst nad různými kritickými aspekty současnosti, ale zároveň se přitom buď vůbec nezabývat příčinami jím kritizovaných jevů anebo, pokud tak učiní, vtěsnat výklad takových jevů do svého poněkud zkornatělého pohledu na svět.

Braňme nás státeček

Při projevu k 94. výročí vzniku Československa začal pan prezident zostra. Slavíme prý výročí vzniku našeho státu, ale, kdo ví, za deset let už ho vůbec nemusíme mít!

Ještě než Václav Klaus řekne proč, leckdo by si mohl pomyslet, že zmizí-li opravdu náš stát, bude to výsledek globalizace, specificky pak privatizace státu silami neviditelné ruky trhu v globálním měřítku. Vždyť už dnes politici malých států v podstatě jen plní zadání „trhu“, jehož větší část tvoří nadnárodní společnosti a globální finanční kapitál.

Klaus ale připisuje možné zmizení našeho státu centralizačním snahám v Evropské unii. Prý existuje jakési „veliké a neskrývané pokušení“ využít současných potíží v Evropě k radikální centralizaci kontinentu a k dalšímu oslabení suverenity evropských států. Prezident zcela pomíjí možnost, že snaha pokročit dál v evropské integraci může být naopak pokusem stávající potíže řešit.

Sám říká, že problémy evropské měny vznikly z „chybně koncipovaného zavedení“ eura. Nedodává už bohužel, že onu „chybnou koncepci“ lze interpretovat dvěma způsoby.

Buď euro nemělo být zavedeno vůbec, což si Klaus nepochybně myslí, anebo, když už zavedeno bylo, nezbývá než to, co je v něm chybné, opravit, pokud ho nechceme přímo zrušit, což většina evropských států nechce. Ona „oprava“ spočívá v tom, co volně připouštějí i mnozí odpůrci existence eura: monetární unie se neobejde bez fiskální unie.

Postupné zavádění fiskální unie, jejíž jednou dimenzí by byla i plánovaná unie bankovní, přitom není nějakým temným pokušením využít současných potíží k „centralizaci“ kontinentu. Je to zcela racionální pokus zachránit společnou měnu a ušetřit si tak velké problémy, které by souvisely s jejím rozpadem.

Václav Klaus už také tradičně nevysvětlil, jak si představuje fungování „suverénního“ státu – podle něj státu co nejvíc zbaveného „okovů EU“ – v prostředí, v němž trh funguje globálně. Kde je naše suverenita, jsme-li z osmdesáti procent závislí na exportech do zemí EU?

Proč tolik kritiky, když se máme tak dobře?

Klaus ovšem nakonec optimisticky ve svém projevu prohlásil, že věří, že naší státnost za deset let mít ještě budeme. Předpokladem prý je „pravdivě porozumět situaci, v níž se nacházíme“. To podle něj znamená dívat se na ni bez přehnané malověrnosti a pesimismu. Dodává, že koneckonců naše situace není tak špatná, protože žijeme v materiálně nejúspěšnějším období našich dějin.

Panu prezidentovi lze odpovědět, že jeho analýza znamená jen potvrzení staré moudrosti, že „nejen chlebem je člověk živ“. Vždyť jak jinak vysvětlit masovou nespokojnost s poměry i s politikou, když se ve skutečnosti máme tak dobře?

Průměrný občan by možná očekával, že prezident, jenž připustí všeobecnou naštvanost, která existuje navzdory prý nejlepší ekonomické situaci v našich dějinách, se zamyslí nad příčinami takové naštvanosti. Václav Klaus se o to sice pokusí, ale činí tak způsobem, který nepochybně naštve ještě více lidí. Přičítá totiž naštvanost jakési nepřiměřené kritice poměrů. Máme se prý dívat na svět okolo sebe se „střízlivou civilností“, a vše bude hned lepší.

Ve svém projevu sice Klaus tentokrát neukázal prstem na ty, kdo k negativnímu vnímání naši situace přispívají, ale z jeho nedávných výroků po chrastavském „atentátu“ víme, že vody kalí jacísi „rozeštvávači“. Bez nich by si možná lidé lépe uvědomovali, v jak materiálně skvělé době vlastně žijí.

Prezident jako obvykle zcela pomíjí jevy, které po právu mohou štvát i občany žijící „v materiálně nejúspěšnějším období našich dějin“. Patří k nim například masivní rozkrádání veřejných prostředků „podnikateli“ a skupinami, jimž bylo dáno vyšvihnout se nahoru během Klausem vedené transformace ekonomiky, která se příliš neohlížela na právo. I ve svém projevu si Klaus postěžoval, že u nás máme příliš mnoho právních norem a regulací.

Václav Klaus dost často šermuje klasiky liberalismu a konzervativního myšlení. Kdyby je četl pozorně, zjistil by, jak důležité jsou pro fungování liberální demokracie pravidla hry a všeobecně sdílené přesvědčení, že žijeme ve spravedlivém řádu. Kdyby se prezident poctivě zamyslel nad tím, proč si většina lidí myslí, že v takovém řádu nežijí, možná by se dopátral příčin všeobecné naštvanosti, aniž by si musel husákovsko-jakešovsky vypomáhat jakýmisi „štváči, ztroskotanci a zaprodanci“.

Kdo rozeštvává

Je pozoruhodné, že když už Klaus poukáže na nějaké temné síly, mluví například, jako ve svém projevu, o tom, jak se „prostřednictvím médií daří prosazovat zájmy malých, ale mocných – a často i mezinárodně propojených – nátlakových a lobbistických skupin, schovaných v různě pojmenovaných nevládních organizacích“. Exemplárním příkladem je prý to, co se událo kolem tzv. obnovitelných zdrojů.

Průměrný občan musí být takovými slovy zmaten. Dodnes totiž neví, kdo všechno v zemi anonymních akcií například ze státních subvencí pro solární energii a další obnovitelné zdroje opravdu profitoval. Zná-li pan prezident pravdu, měl by ji národu sdělit, a ještě před tím docela jistě orgánům činným v trestním řízení.

Jinak už tak dost naštvaným občanům bude vrtat hlavou, proč, když už mluví o lobbistech, kteří se na zbytku společnosti obohacují, ukazuje raději na nevládní organizace, než na konkrétní jména lidí, kteří ve velkém manipulovali se státními zakázkami nebo ze zákulisí ovládali politiku. Ostatně přepisy telefonních rozhovorů některých z nich s prezidentovými favority v ODS dnes už patří k lidovému folklóru.

Proč nemáme silný stát

Pan prezident má také starost o stát. Ve svém projevu opět zdůraznil, že by rád stát štíhlý a výkonný, ale ten náš prý jen bobtná, přičemž je stále slabší. S tím, že je český stát nevýkonný a zachvácený šlendriánem, nelze polemizovat. Průměrný občan by si ale mohl myslet, že prezident, který v projevu k národu odhalí tak závažnou skutečnost, se vší rozhodností vyzve politickou elitu, aby konečně přijala po deseti letech odkladů kvalitní zákon o státní službě.

Místo toho se dozvíme, že „vše, co je se státem spojeno, je dnes a denně zpochybňováno a zesměšňováno médii a ně napojenými intelektuálskými a lobbistickými skupinami lidí, kteří nejsou svázáni žitím a každodenní poctivou prací v produktivní sféře ekonomiky a přesto na to mají čas a prostředky.“

Tento pozoruhodný výrok zasluhuje hlubší analýzu. Pan prezident nejprve sám zkritizuje stát coby nabobtnalý a slabý, načež zkritizuje ty, kdo stát zpochybňují. Jsou to podle něj navíc lidé, „kteří nejsou svázáni žitím a každodenní poctivou prací v produktivní sféře ekonomiky“. Že by myslel sám sebe?

Dá se předpokládat, že určitě nemá na mysli vlivné lidi, kterým jím vedená transformace a později parazitování na státu pomohlo k pohádkovým majetkům, protože ti sice určitě nejsou svázáni žitím a každodenní poctivou prací v produktivní sféře ekonomiky, ale také jim rozhodně nevadí slabý stát. Naopak.

Nedejme si vnutit představu

Na závěr svého projevu pan prezident vyzývá, abychom si navzájem dodali odvahy. Nikoliv prý ale k tomu, abychom co nejhlasitěji křičeli, co nejurážlivěji napadali druhé.

Je pozoruhodné, že tato výzva zaznívá z úst politika, který šmahem odbývá celé sociální skupiny coby propadlé módním a nebezpečným ideologiím „environmentalismu“, „humanrightismu“, „NGOismu,“ „homosexualismu“, „evropeismu“, nebo „multikulturalismu“. Že by se pan prezident chtěl v posledních zhruba čtyřech měsících svého prezidentství polepšit a přestat co nejurážlivěji napadat druhé?

Prezident končí svůj projev několikerým zvoláním „Nedejme si vnutit představu!“. Někdo nám prý například vnucuje představu, že se o své věci neumíme postarat, ačkoliv nikdo jiný nemá motiv se o ně starat lépe než my.

Kdo nám ale takovou představu vnucuje? Že by zase ta zpropadená Evropská unie? Anebo je všeobecné přesvědčení, že se o své věci v českém státe neumíme příliš dobře postarat, výsledkem šlendriánu, korupce a nekompetentnosti, které nám nikdo zvenku nevnutil? Nebyla by v tomto směru z úst politika, který zastává už 23 let jen ty nejvyšší ústavní funkce, na místě nějaká sebereflexe?

Koneckonců prezident Klaus má částečně pravdu, když ve svém druhém zvolání „nedejme si vnutit představu“, tvrdí, že si nemáme myslet, že někde daleko za našimi hranicemi sedí tisíce nadnárodních úředníků, kteří přemýšlejí jen o tom, jak nám pomoci. Ale co kdyby tedy on sám z nejvyšších pozic ve státě přispěl alespoň k tomu, aby si ti úředníci daleko za našimi hranicemi nemuseli klást otázky, proč se u nás rozkradou desítky miliard, které nám jejich prostřednictvím instituce, jako je EU, velkoryse dávají?

Úplně na konec svého projevu prezident varuje, abychom si „nenechali vnutit představu“, že je naše domácí politika tak špatná, že musí přijít různá nedemokratická hnutí, občanské „výzvy“, či „osvícení jedinci“, aby naši zemi vedli a řídili.

Nelze se nezeptat, kdo nám takovou představu proboha vnucuje? Opravdu si 80 procent českých občanů myslí, že politika u nás nestojí za nic, protože jim tu představu někdo vnucuje? A vnucuje jim někdo hromadně představu, že „musí“ přijít různá nedemokratická hnutí, občanské výzvy či osvícení jedinci, aby naši zemi vedli a řídili?

Pokud známo, Česká republika je ještě stále natolik demokratická země, že si představy například o tom, jaká je ve skutečnosti naše politika, dělají občané docela svobodně, z každodenní zkušenosti, jakkoliv Václav Klaus tajemně varuje, že se „dnes mnoho lidí obává vyjádřit svůj názor na různé velmi sporné společenské jevy“.

Máme štěstí, že přinejmenším prezidentovi nejbližší spolupracovníci se rozhodně nebojí vyjádřit své dosti šílené názory na všechno, co jim prolétne hlavou, a například to sepsat do knižní podoby, dokud se to ještě dá dobře prodat.

Prezident by měl možný hlouběji přemýšlet o tom, proč jsou „představy“ občanů o politice u nás tak chmurné. Pokud se ani po třiadvaceti letech v nejvyšších funkcích nedobere pravdivé odpovědi, nezbývá než konstatovat, že skončí jako nejvyšší představitelé v bývalém režimu, tedy „jako kůl v plotě“. Vlastně už jím tak trochu je.

Deník Referendum, 30.10.2012

29. 10.

Zase klid k práci

Jiří Pehe Přečteno 8971 krát

V poslední době zaznívají názory, že k nespokojenosti s politikou i celkovým stavem společnosti přispívají svým dílem „intelektuálové“, popřípadě levicová opozice, protože neodpovědně vše kritizují. Prezident Václav Klaus po chrastavském „atentátu“ na svou osobu dokonce mluvil o jakýchsi „rozeštvávačích“. Své výhrady k všeobecným pocitům nespokojenosti i ke kritikům současných poměrů zopakoval také ve svém projevu u příležitosti státního svátku 28. října.

Mírnější verze téhož lze zaslechnout od některých pravicových komentátorů. (Názorům některých z nich se věnoval na svém blogu kriticky Jan Macháček.)

Tito komentátoři tvrdí, že situace v České republice není nijak tragická, protože země má nízkou míru zadlužení, stabilní bankovní systém i dobrá hodnocení od ratingových agentur. Uznávají, že máme potíže s rozumným vládnutím, korupcí i skandály, ale je to důvod k „blbé náladě“ nebo dokonce k tomu, aby lidé volili na protest komunisty? Odpověď dle nich zní „ne“.

Ekonom Tomáš Sedláček v reakci na úspěch komunistů v krajských volbách napsal, že na vině jsou i intelektuálové, nejen politici, „protože jsme nebyli schopni přesvědčivě a dost nahlas vysvětlit, že k volbám se chodí a že se komunisti a extremisti zkrátka nevolí.“

Jak si mnozí z nás pamatují, i podle ideologů bývalého režimu by se lidé s budovatelským úsilím strany jistě plně ztotožnili, kdyby se jim věci „přesvědčivě a nahlas“ vysvětlily a různí nespokojenci „uměle“ nevytvářeli ve společnosti neklid.

Čím to, že Češi nedokáží plně ocenit ani přednosti reálného socialismu, ani přednosti reálného kapitalismu? Je to tím, že v české společnosti pořád ruší „klid k práci“ šťouralové, kteří odmítají vidět, že navzdory vloudivším se chybám postupuje například současná vláda jediným možným směrem? Anebo je to tím, že s reálným socialismem i s reálným kapitalismem po česku bylo a je něco v zásadním nepořádku?

Stěžování si na občany—buď prý svedených k „negativismu“ neodpovědnými intelektuály a opozicí nebo prostě tradičně náchylných k nadávání na establishment--je projevem hlubokého neporozumění demokracii. Předpokládá, že průměrný člověk si názory na stav společnosti buď utváří pod vlivem jiných anebo je jako „správný Čech“ téměř geneticky náchylný k nadávání na poměry, ač se má vlastně docela dobře.

Teoreticky tedy, kdybychom umlčeli opozici i kritické intelektuály, a média by přinášela jen názory chválící „reformy“ současné vlády i obecný stav věcí, atmosféra ve společnosti by se výrazně zlepšila. A s trochou „přesvědčivé a hlasité“ osvěty ze strany intelektuálů, by lidé ještě ke všemu chodili hromadně k volbám, kde by nevolili extremisty a komunisty.

Problémem je, že většina občanů si ve skutečnosti neformuje svoje názory podle médií. Mají svoje konkrétní osobní zkušenosti, do nichž často vstupují šlendrián, asociální reformy, nezaměstnanost, bezpráví a korupce způsoby, které si mnozí z těch, kdo káží od některých redakčních stolů v Praze, že se nemáme tak špatně, nedokáží často ani představit. Jejich snahy nespokojené spoluobčany, „převychovávat“, navíc často i s pomocí ideologických postulátů, bohužel rozlítí spoustu z nich ještě víc.

Právo, 29.10.2012

25. 10.

Česká státní služba jako mezinárodní skandál

Jiří Pehe Přečteno 5864 krát

Už se napsalo mnohé o tom, že jedním z nejbolavějších míst českého státu je absence kvalitního zákona o státní službě. Zákon chránící státní úředníky před nadměrnými politickými tlaky a nabízející jasná kritéria pro kariérní i odborný růst byl sice přijat v roce 2002 jako podmínka vstupu do Evropské unie, ale od té doby byl různými vládami několikrát odložena jeho účinnost.

Pravicové vlády nakonec v posledních letech usoudily, že zákon je zastaralý, a rozhodly se vypracovat nový. Návrh zákona je ovšem podle mínění většiny odborníků naprostý paskvil. V podstatě konzervuje současnou situaci, v níž každá nová politická garnitura vyměňuje hromadně úředníky podle politického klíče, takže pravidelně ze svých postů mizí i ti úředníci, kteří sice byli také dosazeni politicky, ale za několik let se už něco naučili.

Zpolitizovaná státní správa je přitom jedním z největších zdrojů korupce. Úředníci, kteří nejsou chráněni zákonem, ochotně plní politické zadání, například při manipulaci státních zakázek. A jelikož nemají jistotu, že ve svých pozicích budou i za pár let, často se na veřejných zakázkách i s pomocí běžnějších forem korupce sami „iniciativně“ obohacují, aby se finančně zajistili.

Transparency International a další občanské organizace už proti návrhu nového zákona protestovaly. Podle nich nezpůsobí profesionalizaci a stabilizaci státní správy, protože nestanovuje hranici mezi politicky obsazovanými pozicemi a úředníky. Nejasné zůstávají i podmínky kariérního postupu, zejména pak neexistuje vazba hodnocení pracovníků na jejich odměňování a na kariérní růst.

Skandály okolo rozkrádání evropských peněz už také udělaly z českého úřednického šlendriánu mezinárodní problém. Nejenže Brusel pozastavil vyplácení části dotací, a nejenže desítky miliard už nikdy nedostaneme, ale k situaci v Česku se začali docela ostře vyjadřovat i příslušní činitelé EU.

Například eurokomisař pro regionální politiku Johannes Hahn v českých médiích bez diplomatických servítků varoval, že správa evropských dotací je u nás nepřiměřeně podřízena politice. Příslušní úředníci se v Česku podle něj mění s každou politickou garniturou, takže neexistuje kontinuita úředníků, kteří mají na starosti strukturální fondy. Brusel české úředníky přitom za nemalé peníze školí, jak fondy spravovat.

Už jak takž vyškolení úředníci jsou přitom odvoláváni nejenom v rámci pravidelných změn vlád, kdy místo dosavadních vládních stran nastoupí opozice, ale dokonce i v případech, kdy se mění ministr v rámci jedné politické strany!

Politikům se možná vyplatí udržovat tento stav proto, že vytváří pro ně příhodné korupční prostředí, ale pokud jde o dlouhodobější perspektivy hlavních politických stran i demokracie u nás, je to jednání naprosto sebevražedné. Extrémy plodí extrémy, takže současní politici svými postoji k (ne)fungování státu vytvářejí předpoklady pro to, aby opět přišly politické síly, které budou nabízet stát, jenž se nejen plete úplně do všeho, ale také bude omezovat naši svobodu.

ČRo 6, 24.10.2012

22. 10.

Unáhlené soudy o KSČM i ČSSD, výprask ODS

Jiří Pehe Přečteno 4556 krát

Druhé kolo senátních voleb ukázalo, že některé soudy po krajských volbách a prvním kole senátních voleb byly příliš katastrofické, jiné naopak plně nepostihly hloubku krize v některých stranách. Na místě především nebyla hysterie, která v části médií propukla v reakci na úspěch KSČM. Její propad v druhém kole senátních voleb ukázal, že nenadchází žádný „rudý úsvit“.

Částečně to lze samozřejmě přičíst dvoukolovému většinovému systému, jenž značně zmenšuje šance stran, které jsou vnímány jako nesystémové. KSČM ale uspěla v krajských volbách především proto, že byla jedinou větší opoziční stranou v situaci, kdy pravicové strany vládnou neúspěšně na centrální úrovni a ČSSD, zapředená do některých skandálů, v krajích.

Jakkoliv je posilování komunistů pro mnohé morální problém, strana, která dnes není zásadní hrozbou demokracii, opět sehrála užitečnou „sanitární“ roli, protože posbírala i hlasy, jež by jinak šly stranám extrémně-pravicovým. Demokratům, kteří se úspěchu KSČM tak hrozí, lze nabídnout malý test: pro koho byste volili, kdybyste měli v druhém kole senátních voleb na výběr mezi komunistou a například kandidátem Dělnické strany sociální spravedlnosti?

Ukázalo se také, že ČSSD, jejíž problémy někteří analytici vykreslovali jako krizi bezmála srovnatelnou s tou v ODS, na tom není tak špatně. Zatímco oslabování obou velkých stran pokračuje, v případě ČSSD zdaleka není tak markantní. Je pochopitelné, že ČSSD, která v krajských volbách v roce 2008 vyhrála vše, co se dalo, po čtyřech letech krajského vládnutí ztratila část voličů, ale strana, která vyhrála v deseti krajích ze třinácti a získala 13 senátorských křesel ze sedmadvaceti, rozhodně nevypadá jako poražená.

Pokud jde o podcenění hloubky krize, pak bychom měli mluvit o situaci na pravici, zejména v ODS. Druhé kolo senátních voleb totiž nejen potvrdilo naprostý propad stran vládní koalice, ale zejména ukázalo, že ani ODS, ani TOP 09 nemají potenciál sestupný trend zastavit.

ODS tak na svém nadcházejícím sjezdu nemůže v podstatě učinit nic, co by jí pomohlo. Udrží-li se v čele strany Petr Nečas navzdory rebelům, bude to Nečas politicky skomírající. Vyhrají-li naopak rebelové, padne ODS definitivně do rukou politiků spojených s neprůhlednými zájmy, přičemž jí bude nepřímo politicky kočírovat Václav Klaus, což je dnes politik, který jen v málokom vzbuzuje reformní elán.

ODS by se mohla částečně postavit na nohy, kdyby se místo řečí Nečase o tom, jak vládní strany zavádějící „nutné“ reformy pokaždé dostanou výprask uprostřed volebního období, nebo místo řečí rebelů, kterým nikdo nevěří ani nos mezi očima, o potřebě vrátit se ke skutečně pravicové politice, byla ochotná pravdivě zamyslet například nad tím, proč v krajských volbách uspěl jako jediný Jiří Pospíšil. Ano, ten Pospíšil, kterého Nečas vyhodil z vlády poté, co jím podporovaná očista justice začala znervózňovat stranický establishment.

Toho ale strana není schopná, takže porážka ve volbách ji „nenakopne“, ale zřejmě zůstane jen mementem, na které se bude za čas vzpomínat jako na promarněnou příležitost zastavit pád. Přitom propad nejen ODS, ale celé demokratické pravice nabývá takových rozměrů, že hrozí úplně vymazání pravice z politické mapy.

Právo, 22.10.2012

18. 10.

Nepoučitelná pravice

Jiří Pehe Přečteno 7135 krát

Česká politická pravice si po krajských a prvním kole senátních voleb ještě stále poněkud zmateně líže rány, zato mediální pravice už se našla. Tón médií lze shrnout titulkem jedněch novin den po volbách: Rudý úsvit!

O souboji komunisty Jiřího Dolejše v druhém kole senátních voleb v Praze 8 s Danielou Filipiovou z ODS jsme se mohli dozvědět, že jde bezmála o souboj demokracie a “rudého“ Dolejše.

Budeme teď pravidelně zásobováni varovnými úvahami nejen na téma oranžovo-rudého sbližování na krajské úrovni, ale také tirádami o tom, že nám už po příštích volbách bude dozajista vládnout oranžovo-rudá koalice i na celostátní úrovni. Cílem moralizujících eskapád bude probudit pravicové voliče, kteří zůstali při volbách hromadně doma. Když to nejde s pomocí nadšení pro vládní politiku, je třeba znovu mobilizovat.

Mediální pravice ale bohužel opakuje stále tutéž chybu, která ji činí za současný stav spoluodpovědnou. Na jedné straně pravidelně zahání ČSSD do izolace s pomocí antikomunistické hysterie typu „tentokrát se už oranžoví a rudí určitě spojí“, což je prý morálně nepřijatelné, přičemž ale pravicové strany často už dopředu oznamují, že se "socany" nemohou spolupracovat. ČSSD se s komunisty za 23 let na centrální úrovni nespojila. Zato ODS a TOP 09 po minuoých volbách vyšachovaly vítěznou ČSSD a spojily se s bezpečnostní agenturou pod názvem VV, aby společnými silami dovedli politici těchto uskupení zemi tam, kde je.

Na straně druhé část médií voliče sama k „rudým“ dál aktivně nahání.Současný stav je totiž nejen výsledkem nekompetentní politiky vlády pravice, ale také výsledkem odporu velké části obyvatel vůči propagandě, která se na ně dennodenně valí z velké části médií. Tato média sice i v zájmu ziskovosti a sledovanosti pravidelně informují o nejrůznějších skandálech a korupčních aférách vládních stran, ale pod čarou občany ujišťují, že k vládní politice „úspor“ a „reforem“ není alternativa.

Jenže velká část společnosti si myslí, že k nekompetentí a arogantní politice, opředené korupčními skandály, by nějaká alternativa být měla, jinak náš demokratický systém nedává velký smysl. Je opravdu bez alternativy vládní politika, která na jedné straně bezhlavě škrtá a „reformuje“ ve jménu snižování deficitů, ale na straně druhé zdvojnásobila státní dluh?

Jsou smysluplné reformy, kterým málokdo věří, a o kterých se vláda odmítá třeba jen bavit s opozicí? Dávají smysl „morální“ gesta, jako jsou církevní restituce v situaci, kdy si na ně vláda bude muset půjčit nejen v podobě dalšího zadlužení, ale také v podobě dalšího utahování opasků obyvatel?

Samozřejmě že nikoliv. Když si průměrný občan otevře většinu deníků nebo pustí televizi, vyvalí se na něj korupce, skandály a šlendrián, ale zároveň podprahové ujišťování, že vláda postupuje obecně jediným možným směrem, protože přeci nechceme skončit jako Řecko. Výsledky voleb jsou i protestem proti téhle politicko-mediální lži.

Právo, 18.10. 2012.

17. 10.

Tragický omyl

Jiří Pehe Přečteno 11996 krát

Pokud budeme udělení Nobelovy ceny míru Evropské unii nahlížet prizmatem české společnosti, je situace ragická. Ale nikoliv proto, jak prohlásil prezident Václav Klaus, že jde o tragický omyl, ale proto, že rozhodnutí norského výboru pro udílení ceny v plné nahotě vyjevilo, že tragickým omylem je členství České republiky v EU.

Euroskeptici by s takovým konstatováním jistě souhlasili, protože podle nich nás EU omezuje a zatahuje do „svých“ problémů, které bychom bez ní neměli. Ve skutečnosti je naše členství tragickým omylem především proto, že už jen české reakce na udělení Nobelovy ceny míru EU prozrazují mizivou míru „evropanství“ u nás, jakož i ochoty podílet se na společném evropském díle.

Národ, který se po roce 1989 s takovou vervou dral do Unie, protože náš „návrat do Evropy“ byl údajně samozřejmostí, ukazuje, že pod náporem veleknězů trhu, kteří ovládli českou politiku, se celá idea evropanství u nás scvrkla na „výnosy“ a „ztráty“.

Dokud se zdály převažovat „výnosy“, nespokojené mručení národa se drželo pod padesáti procenty. V okamžiku, kdy nastaly v EU problémy, národ nespokojeně mručí většinově.

Nějaká přinejmenším alespoň vděčnost za vše, co EU dlužíme - například v podobě instituční modernizace, volného přístupu k trhům, práci a studiu na Západě, nebo třeba neexistujících hranic - se nekoná, protože v české kotlině nikdo ani pořádně neví, co EU dlužíme. Politická elita se spíše chová tak, jako by EU něco dlužila nám. A vůbec, kdoví jestli by nám bez ní nebylo lépe.

Češi nikdy myšlenku „evropanství“ neinternalizovali, ačkoliv si o sobě myslíme, že jsme Evropané, navíc spíše ti západní. EU u nás zůstala něčím vnějším, co se nás netýká, co je „tam“, za hranicí naší kotliny, a co je tudíž ve světle naší historie tak trochu podezřelé. Člověk, který cestuje po světě, si ovšem s trochou studu uvědomí, že kvůli svému chování je v poslední době mnohým, kromě snad zatím ratingových agentur, „podezřelá“ spíše naše země.

Když EU dostala Nobelovu cenu za mír, většina evropských politiků, navzdory možným výhradám k současnému fungování Unie, cenu přivítala jako ocenění přinejmenším toho, že zásluhou integrace žijeme už více než 60 let v míru. Nejvyšší politici USA Evropské unii s uznáním pogratulovali.

V celé řadě zemí dokonce skupiny občanů oslavovaly. U nás bychom i mezi eurooptimisty těžko hledali někoho, kdo by řekl, že se cítí osobně poctěn, protože cena pro EU je i cenou pro všechny občany EU.

Možná je to bohužel logické, protože k mírovému dílu zvanému Evropská unie jsme aktivně zatím nijak nepřispěli. Naši politici Unii spíše okopávají kotníky, průměrného občana ani nenapadne otázka „Neptej se co může Evropa udělat pro mě, ale co můžeš ty udělat pro Evropu.“

Je tudíž logické, že v české kotlině jsme místo vděku za cenu „pro nás Evropany“ byli v lepším případě svědky mudrování o tom, že takové ceny se nemají dávat institucím, v horším plkání o „tragickém omylu“ či špatném vtipu. Naši politici i analytici se předháněli v jalových úvahách na téma, zda Nobelův výbor chtěl udělat nějaké politické gesto a, pokud ano, zda to je správné.

Samozřejmě, že chtěl! Udělení každé Nobelovy ceny míru je politický čin. A pokud chtěl výbor nám Evropanům v těžkých chvílích připomenout, že EU nabízí vedle současných problémů i mnohé, na co bychom měli být pyšní, ba možná nám dát trochu optimismu do budoucnosti, je to čin politicky záslužný.

Někteří čeští mudrcové se ptali, proč zrovna Norové, kteří členství v EU odmítli, udělují cenu Evropské unii. Nikoho nenapadlo postavit otázku opačně: Není úžasné, že ocenění přichází právě ze země, která přímé členství sice odmítla, ale zároveň prostřednictvím členů Nobelova výboru vzkazuje, jak si projektu evropské integrace váží?

Celá řada českých politiků a komentátorů se chovala tak, jako by cenu udělovala Česká republika. V takovém případě, pokud by to byla cena státní, by jistě bylo na místě u nás diskutovat o omylu nebo naopak o správném rozhodnutí, zvlášť pokud by ji udělal třeba výbor zřízený českým parlamentem. Jenže Nobelova cena míru je udělována zahraniční nadací.

Až bude nějaká česká nadace udělovat cenu, na níž čeká každý rok s napětím celý svět, možná bude na místě diskuse, jestli třeba složení výboru pro udělování ceny je správné. Zakysle mudrovat o ceně, kterou uděluje norská nadace, je takové, řekněme typicky české.

Nejpikantnější na českých reakcích je, že nejvíce se nad udělením ceny Evropské unii pohoršovali ti, kteří už v minulosti tvrdili, že Nobelova cena pro ně ztratila prestiž poté, co ji dostali třeba Jásir Arafat, Michail Gorbačov nebo Barack Obama. Na takové mínění mají jistě právo, ale proč se tedy znovu rozohňují, když tuto údajně naprosto „neprestižní“ cenu dostane EU?

Podle jakési bleskové ankety skoro 80 procent respondentů soudí, že EU cenu neměla dostat. Z odpovědi se nedá vyčíst, zda tomu je tak proto, že jsou proti udělování cen institucím, nebo proto, že si EU takovou cenu podle nich nezaslouží.

Jisté ovšem bohužel je, že si takovou cenu nezasloužíme v první řadě my, Češi.
Pro evropský projekt jsme zatím skoro nic neodpracovali, a i mentálně se zatím zdáme pořád ještě být mnohem více součástí ruské Byzance než Západu.

Nazíráno touto optikou je například prezidentství Václava Klause pro Evropany mezi námi docela jistě „tragické“, ale bohužel to není ve světle mentálního stavu české společnosti žádný omyl. Většina Čechů si ho plně zaslouží.

Deník Referendum, 16.10.2012

16. 10.

O úspěchu KSČM realisticky

Jiří Pehe Přečteno 18343 krát

Úspěch Komunistické strany Čech a Moravy v krajských a prvním kole senátních voleb spustil hotovou lavinu apokalyptického lamentování v části médií. Máme se prý pomalu připravit na celostátní vládu komunistů. Možná je namístě špetka realismu.

Tak především KSČM sice v krajích posílila a posílí i v Senátu, ale její celkové zisky nijak dramaticky nevybočují z toho, co už po roce 1989 několikrát předvedla, když dvě největší strany, ODS a ČSSD, voliče znechutily svojí politikou. KSČM dosáhla skvělého výsledku například v roce 2000, v poločase opoziční smlouvy.

Stejně jalo v časech opoziční smlouvy KSČM dosáhla i tentokrát dobrého výsledku nikoliv zásluhou svého atraktivního programu nebo revolučního nadšení mas, ale jako sběrač „unavených“ protestních hlasů proti vládní politice a rozostření hranic mezi vládou a opozicí. Jinými slovy, byla vnímána jako jediná skutečně opoziční strana.

I tentokrát těžila z toho, že na jedné straně pravicové strany ovládají centrální vládu, a na straně druhé ČSSD ovládá, s výjimkou Prahy, všechny kraje, takže byla de facto KSČM jedinou větší opoziční stranou. Což neznamená, že bychom měli ignorovat, že ČSSD a ODS se potýkaly s korupčními skandály. Každopádně ale nemáme co do činění s „historickým“ úspěchem KSČM. O tom by bylo možné mluvit snad jen v souvislosti s tím, že tentokrát vyhrála ve dvou krajích.

Skutečnost, že ČSSD nebyla vnímána, na rozdíl od roku 2008, jako čistá opozice, bezpochyby souvisí se ztrátou asi 400 tisíc hlasů ve srovnání s rokem 2008. Za tuto ztrátu do jisté míry mohou i poměry ve straně, ale nelze tvrdit, jak to činí některá média, že ČSSD je zachvácena stejnou vnitřní krizí jako ODS.

ČSSD dokázala svoje „vládní“postavení v krajích navzdory vnitřním problémům obhájit, což je úspěch. Kdyby se konaly celostátní volby, vládní strany by nejen svoje postavení neobhájily., ale byly by v nebezpečí úplného krachu.

KSČM také vytěžila z nízké volební účasti. Její voliči byli, jak nepochybně ukáží sociologické analýzy, nejvíce motivovaní a disciplinovaní. V celostátních volbách, k nimž chodí nadpoloviční většina voličů, KSČM výsledek z krajských voleb jen těžko zopakuje.

Obecně je smutným faktem, že za sílící vliv KSČM nesou hlavní díl viny tzv. demokratické strany, především ty pravicové. Jejich postoje ke KSČM jsou naprosto schizofrenní. Na jedné straně tam, kde to jde, s komunisty dělají kšefty. Na straně druhé pravice proti komunistům mobilizuje a zároveň i s přispěním ČSSD drží KSČM v pozici, kdy ta může z parlamentního jeviště vše kritizovat, ale za nic neodpovídá.

Skutečnost, že se KSČM bude muset postavit do čela možná až dvou krajů, je tak dobrou zprávou. Bude to test schopností KSČM něco řídit. Pokud selže nebo se jako ostatní strany viditelně zaplete v korupci, bude mít alespoň mnoho voličů o KSČM příště menší iluze. A pokud uspěje, proč pak komunisty nevzít do centrální vlády? O rozumné politiky a manažéry je tam dost velká nouze.

Právo, 16.10.2012

Přehled celkových volebních zisků KSČM ve volbách do krajů
2000 - 21.14%
2004 - 19.68%
2008 - 15.03%
2012 - 20.43%

15. 10.

ODS mezi Nečasem, Klausem a Pospíšilem

Jiří Pehe Přečteno 4720 krát

Debakl v krajských a senátních volbách vyvolal v Občanské demokratické straně pochopitelnou paniku. Poslanec Boris Štastný přispěchal s návrhem přemluvit Václava Klause k návratu do čela ODS. Jedině tak lze prý zachránit nejen ODS, ale vlastně celou pravici.

Premiér a šéf ODS Petr Nečas naopak varoval před unáhlenými změnami na základě krajských voleb, v nichž čeští voliči prý tak jako tak vždy volí proti vládě, zvlášť pokud vláda zavádí nepopulární reformy.

V Nečasově vysvětlení ale něco nehraje. Nevysvětluje, proč levicové tsunami přestál Plzeňský kraj pod vedením bývalého ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, jemuž navíc voliči dali zdaleka největší počet preferenčních hlasů mezi politiky ODS. Ano, toho Pospíšila, kterého Nečas vyhodil z vlády, údajně kvůli manažerským pochybením, ale ve skutečnosti především kvůli tomu, že populární Pospíšil byl pro Nečase hrozbou a že se jeho rostoucí apetit pro očistu justice znelíbil stranickým kmotrům.

ODS teď stojí před téměř neřešitelným úkolem. Pokud se ještě má kdy vzchopit, musí si pravdivě odpovědět na otázku, proč právě v Pospíšilově kraji, v němž předešlé sociálně demokratické vedení nebylo zdaleka nejhorší v zemi, nezafungovala Nečasova poučka o trestání vládních stran uprostřed volebního cyklu či poučka o ceně, kterou ODS platí za odvážné reformy.

Odpověď zní, že voliči by možná byli ochotni leckde skousnout „odvážné reformy“, ale neskousnou nespravedlnost, aroganci a šlendrián. Což souvisí jak s bohorovnými postoji Nečasova vedení ODS ke korupci, tak s infiltrací nejvyšších pater ODS figurami z podnikatelského podsvětí. Pospíšil si sice v minulosti zadal s „justiční mafií“, a jistě i okolo něj krouží kmotři, ale zároveň voliče evidentně přesvědčil, že je ochotný věci měnit k lepšímu.

Boris Štastný si evidentně myslí, že voliče ODS ze všeho nejvíc trápí laxnost pravice při prosazování opravdu, ale opravdu pravicových reforem. Volá proto po návratu Klause, který s takovými idejemi kdysi ODS zakládal. Evidentně mu uniká mu, že voliči vytrestali ODS a TOP 09 ze všeho nejvíc za asociální naplňování idejí, které vzývá Klaus. A pak také za šlendrián, aroganci a ohýbání spravedlnosti v boji s korupcí, která je ovšem, jak známo, pod Klausovou rozlišovací schopností.

Kdyby ODS nebyla zcela v zajetí ponorkové mentality, možná by viděla, že v roce 2012 je její největší nadějí „mladík“ Pospíšil, nikoliv „starší tatínek“ Klaus. Jinými slovy, strana, která má ještě nějaký pud sebezáchovy by si ve svém čele vsadila na Pospíšila, spíše než na Klause nebo na pokračující předsednictví politika, který stranu dovedl na pokraj možného zániku.

Právo, 15.10.2012

13. 10.

Deset lekcí z krajských a senátních voleb

Jiří Pehe Přečteno 17483 krát

Z krajských voleb a voleb do třetiny Senátu se vynořila jako hlavní následující poselství.

1. Občanská demokratická strana utrpěla předpokládanou porážku v naprosté většině krajů, a to navíc způsobem, který je těžké odbýt mávnutím ruky. V řadě krajů nedosáhla ani na desetiprocentní hranici a je až třetí za KSČM. Ve straně to vyvolá velké pnutí, jakkoliv se to Petr Nečas bude snažit bagatelizovat. Rebelové se budou cítit posilněni v boji s Nečasem i vládou.

2. Jediným úspěchem je výsledek v Plzeňském kraji, který je dobrou zprávou pro stranu, ale nejhorší možnou pro Petra Nečase. Ten se na tiskové konferenci k výsledkům voleb sice pokusil o jakýsi bonmot ve stylu, že kdyby nevyhodil bývalého ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila z vlády, ODS by takového výsledku v Plzeňském kraji nedosáhla, ale v podstatě nám úspěch Pospíšila říká, že jako jediný politik ODS uspěl v krajských volbách nejviditelnější oponent Nečase ve straně. Pospíšil dostal zdaleka nejvyšší počet preferenčních hlasů ze všech politiků ODS ve všech krajích. To vše bude jistě téma pro nadcházející kongres ODS

3. Senátorský mandát naopak neobhájil nejviditelnější spojenec Nečase v ODS, Alexandr Vondra. To bude mít také svoje důsledky už na nadcházejícím sjezdu ODS.

4. Porážka ODS v krajských volbách se očekávala. A očekávaly se i ztráty v senátních volbách. Málokdo předpokládal, že by ODS obhájila všech 14 senátních křesel, která vyhrála v roce 2006. Jenže výsledek senátních voleb je pro ODS naprostý debakl. Do druhého kola postoupilo sice 10 kandidátů, ale reálnou šanci na zvolení mají zhruba čtyři. Strana tak ztratí okolo deseti křesel a celkově se propadne někam k sedmnácti křeslům v horní komoře. Levice naopak bude mít pohodlnou ústavní většinu.

5. Hrozivost senátních výsledků pro ODS umocňuje špatný výsledek v Praze, která byla pro ODS dosud jistotou. Obhájit svůj mandát bude mít velký problém i taková populární osobnost, jako je Tomáš Töpfer.

6. Celkové posílení KSČM překvapí jen ty, kdo si mysleli, že hazardování současné vlády i velkých stran (ODS a ČSSD) s důvěrou voličů nebude mít následky. Úspěch KSČM je na prvním místě dílem otřesné vládní politiky, ale také neschopnosti ČSSD přesvědčit voliče, že je k pravici skutečnou, nezkorumpovanou alternativou.

7. Výsledky také ukazují, že pravicové strany budou muset najít jinou taktiku, než mobilizovat proti KSČM. To už evidentně nefunguje.

8. ČSSD bude pod velkým tlakem přehodnotit zákaz koaliční spolupráce s KSČM i na centrální úrovni poté, co ji nezbude než v možná až v deseti krajích vytvořit s komunisty krajské koalice.

9. Krajské i senátní volby jsou naprostým debaklem pro TOP 09. Úspěšnější jsou i lidovci, z jejichž lůna TOP 09 vzešla. Tyto volby jsou začátkem konce TOP 09.

10. Ve výsledcích krajských senátních voleb se skrývá špatná zpráva i pro prezidentského kandidáta Miloše Zemana, jehož SPOZ ve většině krajů zůstala pod hranicí volitelnosti a v senátních volbách se vůbec neuplatnila. To není nejlepší vysvědčení o široké přitažlivosti Zemanovy osobnosti.

12. 10.

Klauzeman

Jiří Pehe Přečteno 3525 krát

V Občanské demokratické straně vládne překvapení z toho, že prezident Václav Klaus podpořil prezidentskou kandidaturu bývalého sociálně demokratického premiéra Miloše Zemana a nikoliv kandidaturu Přemysla Sobotky z ODS. Mnoho lidí zase může být překvapeno, že je v ODS vůbec někdo překvapen.

Klaus se sice formálně hlásí ke konzervativizmu, ale jeho hlavním programem byl vždy především Klaus. Mirek Topolánek to vystihl přesně, když v roce 2002 na kongresu ODS, kde Klause nahradil v čele strany, prohlásil, že „odéesovské myšlení“ je totožné s tzv. klausismem.

„Klausimus“ nemá nic společného s „thatcherismem“, k němuž se odkazuje. Vždy byl jen účelovou snahou využívat ideologie anebo cílené politické provokace k zastírání oportunistických postojů, jejichž cílem bylo udržet si potřebný politický vliv. Umožňoval Klausovi, aby se na jedné straně oháněl Miltonem Friedmanem a Margaret Thatcherovou, ale na straně druhé praktikoval například bankovní socialismus.

ODS s „klausismem“ dokonale srostla. Stala se především pragmatickým výtahem k moci, a posléze i rejdištěm „kmotrů“, nikoliv principiálním nositelem idejí.
Když Petr Nečas chce nyní zvýšit daně--prý „oportunisticky“ a v rozporu s ideologií ODS--jedná zcela v intencích „klausismu“. A stejně tak jednají rebelové, kteří kvůli daňovému balíčku hrozí shodit vládu. I oni používají ideologické argumenty jen účelově v mocenském boji. I Klaus proti daňovému balíčku sice protestuje z pozic „idejí“, ale ve skutečnosti chce jen oslabit vládu.

Miloš Zeman byl svého druhu představitelem „klausismu“ v sociální demokracii. I on je především pružný technolog moci. Nikdy nebyl ryzím sociálním demokratem. Ačkoliv tvrdil, že opoziční smlouvu uzavřel s Klausem kvůli tomu, aby mohl, nerušen podvratnými pidistranami, uskutečňovat levicový program, ve skutečnosti s Klausem vytvořil mocenský kartel, jehož korupční dopady nás pronásledují dodnes.

Když Klaus potřeboval v roce 1998 záchranné lano, Zeman mu ho hodil. Teď naopak hází lano Klaus Zemanovi. A ví proč. V ODS není nikdo, kdo mu je podobnější. Zemanovo prezidentství by bylo jen pokračováním Klause jinými prostředky.

Možná prezidentství méně euroskeptické, ale každopádně prezidentství pojaté jako zrcadlo vlastní velikosti, v němž se oponenti jeví jako debilové a přinejmenším čtvrtina národa jako idioti. Zrcadlo, kterým hýbají dost neprůhledné zájmy, což nevadí, dokud správně odpovídá na otázku „Kdo je v celé zemi největší?“

V roce 1998 se Klaus a Zeman stali „Klauzemanem“, aby zrcadlo konečně přestalo odpovídat „Václav Havel“. Jenže teď už se jeden bez druhého neobejdou.

Klaus potřebuje pro své co nejefektivnější působení v postprezidetnské době na Hradě právě Zemana, protože nikomu jinému s reálnými šancemi na zvolení nemůže důvěřovat tak jako jemu.

A Zeman, ač prý kandidát levicový, potřebuje ke zvolení hlasy z Klausova tábora, protože dobře ví, že ryzí sociální demokraté a levicoví liberálové mu svoje hlasy nedají, dokonce i kdyby v druhém kole proti němu stál například „pravicový“ Jan Fischer.

Text vyšel v Právu, 12.10.2012, pod názvem Pružní technologové moci se navzájem potřebují

10. 10.

Velmi riskantní senátní volby pro ODS

Jiří Pehe Přečteno 3686 krát

Mediální diskuse před podzimními volbami do krajů a sedmadvaceti senátních obvodů se točila především okolo voleb krajských. Dalekosáhle se zejména rozebíralo, jaký výsledek bude porážkou a jaký naopak vítězstvím pro občanské demokraty v čele s Petrem Nečasem. To samé platí i pro sociální demokracii, která v minulých krajských volbách ovládla třináct ze čtrnácti krajů.

Jenže je možné argumentovat, že pro ODS budou mnohem důležitější senátní volby, než ty krajské. Zatímco v krajských volbách může totiž ODS jen získat, a dokonce i výhra v jednom či dvou krajích by mohla být při neoblíbenosti současné pravicové vlády interpretována jako úspěch, ve volbách senátních ODS obhajuje čtrnáct křesel, počítáme-li i křeslo senátora Pakosty, který ODS opustil v lednu 2012.

Už teď je jasné, že ODS těchto čtrnáct křesel jen těžko obhájí, což může znamenat další posílení pozic ČSSD v Senátu, kde měla strana po minulých volbách většinu. Tu sice ztratila po odchodu dvou svých senátorů, kteří nyní podporují Stranu práv občanů-zemanovci, ale je dost pravděpodobné, že senátní většinu získá zpět.

Jelikož ODS může s největší pravděpodobností v senátních volbách, na rozdíl od těch krajských, jen ztratit, bude velikost a charakter těchto ztrát hrát důležitou roli uvnitř strany. Někteří senátoři za ODS, kteří obhajují svoje mandáty, zejména Alexandr Vondra, jsou navíc klíčoví pro Nečasovo setrvání v čele strany. A právě Vondrova pozice se řadí mezi ty ohrožené.

I někteří další senátoři za ODS, kteří budou svoje mandáty obhajovat, jsou vlivnými postavami ve straně. Jejich nezvolení, ať už patří k Nečasovým spojencům či spíše odpůrcům, ovlivní významně poměry v nejvyšších patrech ODS.

Důležitá bude také velikost případných ztrát. Zatímco ztráta dvou nebo tří senátorských křesel nebude pro Nečase asi závažný problém, ztráta například poloviny křesel, které ODS obhajuje, už může být interpretována jako debakl, zvláště pokud by ztracené obvody ovládla levicová opozice. Té stačí získat osm obvodů, aby v Senátu měla ústavní většinu.

ODS ovládala ve volebním období 2010-2012 celkem dvacet pět obvodů. Její pád někam pod dvacet obvodů, což by byla ani ne polovina obvodů kontrolovaných ČSSD, by byl pro stranu velkým neúspěchem.

Zvláštní roli v senátních volbách pokaždé hraje i poměr mezi počtem obvodů, v nichž kandidáti té které strany postoupí do druhého kola, a počtem obvodů, ve kterých nakonec vyhrají. ODS měla v tomto ohledu tradičně problém, což naznačovalo její poměrně nízký koaliční potenciál.

Tento poměr také ukazuje celkovou sílu a jednotu levice nebo pravice. Jinými slovy, levice pravidelně ukazuje v tomto směru větši jednotu, protože komunističtí voliči i voliči dalších menších levicových stran jsou ochotni podpořit více sociálně demokratické kandidáty v druhém kole (a sociálně demokratičtí voliči kandidáty komunistů nebo jiných levicových stran), než jsou ochotni se navzájem v druhém kole ochotni podpořit voličské tábory jednotlivých pravicových stran.

Druhé kolo senátních voleb je tak do jisté míry dobrým indikátorem soudržnosti na levé a pravé straně politického spektra. Dá se argumentovat, že v tom, jak voliči různých pravicových stran byli například v druhém kole minulých senátních voleb ochotni podpořit kandidáty z jiných pravicových stran, byla zakódována i nesoudržnost pravicové koalice na vládní úrovni.

Je známo, že v druhém kole senátních voleb bývá nízká účast. Ta poškozuje v tradičních výkladech voličského chování prý především sociální demokracii, její voliči patří k těm nejméně disciplinovaným. To se ale rozhodně nepotvrdilo v senátních volbách v roce 2010, a zřejmě tomu tak nebude ani tentokrát. Zatímco voliči pravice se totiž zdají být spíše rezignovaní, v levicovém táboře vládne vysoká míra nespokojenosti s vládními reformami, což je svého druhu motivace jít volit.

Vezmeme-li v úvahu výše uvedené argumenty, skutečný dopad voleb na ODS se neukáže hned po krajských volbách ale až po druhém kole senátních voleb. To proběhne necelý týden před hlasováním o daňovém balíčku, s nímž Nečas spojil hlasování o důvěře. Je jisté, že porážka ODS může sehrát v tomto hlasování významnou roli.

Deník Referendum, 9.10.2012

09. 10.

Nastal čas rehabilitovat stát

Jiří Pehe Přečteno 9209 krát

Stát měl po čtyřech desetiletích komunistického režimu u nás špatné jméno. Srostl s vládnoucí stranou a stal se nástrojem útlaku. Vysloužil si po zásluze označení „policejní“. Občané se státu báli, anebo se ho snažili „ošulit“. Kdo neokrádal stát, okrádal rodinu.

Když se k těmto veskrze negativním zkušenostem s komunistickým státem po roce 1989 přidala neoliberální ideologie „trhu bez přívlastků“, která líčila stát i ve svobodných poměrech jako moloch, který jen zbytečně dusí lidskou spontánnost a v podobě regulací hází klacky pod nohy tržním silám, bylo zaděláno na problém. Nejrůznější vlády chtěly stát neustále „zmenšovat“, státní byrokracie se stala oblíbeným terčem útoků a symbolem parazitizmu.

Ačkoliv tyto útoky zůstávaly většinou na úrovni rétoriky, a státní aparát dál bobtnal, vytvořila se atmosféra, v níž politické strany, zejména ty pravicové, vykreslovaly stát jako téměř přítěž svobodné společnosti. Stát se různé vládní strany nepokoušely modernizovat a postavit na vlastní nohy, ale především v nejrůznějších podobách ovládnout ke svému prospěchu.

Zapomnělo se přitom na skutečnost, že ať už je stát v té které svobodné společnosti malý či naopak velký, žádná demokratická země nefunguje dobře, pokud nemá stát, který je výkonný. Tedy stát, který umí společnosti nastavit smysluplná pravidla, a který je vynucuje. To, jak lidé vnímají svojí zemi, hodně souvisí s jejich vnímáním spravedlnosti.

Mají-li pocit, že se spravedlnosti nedostává, nebo že se ohýbá, začnou se často obracet proti samotnému demokratickému zřízení. Jinými slovy, lidé v tržně orientovaných společnostech více méně přijímají například ekonomické nerovnosti, pokud jsou odvozeny od výkonu a nadání úspěšných jedinců, ale odmítají nerovnosti, které vznikají z nerespektování pravidel hry.

Správné fungování státu je tedy nesmírně důležité pro samotnou legitimitu demokratického zřízení, protože pravidla hry a jejich respektování nemůže zaručit v moderních společnostech nikdo jiný. Náboženství a z něho odvozená morálka pomáhaly světské moci s nastavováním a respektováním pravidel až do nástupu modernity, ale v moderních demokratických společnostech převzal tuto roli plně sekularizovaný stát.
Modernímu státu se tuto roli daří úspěšně plnit v závislosti na dvou faktorech: jeho vlastní výkonnosti a vyspělosti samoregulačních mechanismů v rámci občanské společnosti. Jinými slovy: zákony a pravidla, stejně jako vynucování a represe v případě porušování pravidel, nezmohou vše, pokud zároveň neexistuje se „státními“ pravidly hry vysoká míra srozumění v občanské společnosti.

Česká společnost po třiadvaceti letech budování demokracie a trhu nemá bohužel ani výkonný stát, ani silnou občanskou společnost. Stát se stal v atmosféře nedůvěry vůči němu pro českou společnost svého druhu rizikem, jak jsme například mohli vidět během skandálu s pančovaným alkoholem.

Má problémy nejen s nastavováním jasných pravidel hry, ale i s jejich vynucováním. Souvisí to nejen se skutečností, že celá řada „pravidel“, v podobě zákonů a dalších regulí, je už dopředu „ohnutá“ ve prospěch zájmů, které z pozadí ovládají českou politiku, ale i s tím, že slabá státní moc nevynucuje dokonce ani tato „ohnutá“ pravidla, pokud ta stojí v cestě určitým zákulisním zájmům.

Nedávná výroční zpráva Bezpečnostní a informační služby popsala tento stav poměrně přesně, když varovala, že politici i státní zpráva jsou ve vleku netransparentních zájmů. Český stát tak nefunguje jako srozumitelný celek, ale spíše v podobě rozparcelovaných částí, které jsou jakými „lény“ mocných ekonomických a politických zájmů.

To vše je umocňováno skutečností, že země nemá srozumitelný zákon o státní službě, který by chránil úřednictvo od politických vlivů a zajišťoval vysokou míru profesionality.

Aféra s pančovaným alkoholem vyjevila slabost českého státu v plné nahotě. Nejenže sama vznikla coby důsledek slabého státu, který nedokázal účinně regulovat oblast výroby i prodeje alkoholu a svoje pravidla vynucovat, ale stát měl během krize tendenci reagovat s pomocí nesystémových řešení.

Podobný šlendrián ovšem bohužel funguje v celé řadě dalších oblastí. České silnice jsou pověstné svojí nebezpečností, české vysoké školství je prolezlé korupcí, a „státní“ maturity se ukázaly být pro studenty učiněným dobrodružstvím. Stát opakovaně selhává i v nejrůznějších stavebních řízeních, regulaci hazardu, pokoutních tržnic nebo dalších míst, kde se obchoduje s kradeným zbožím. Ve výčtu by bylo bohužel možné pokračovat.

Je proto zřejmé, že po třiadvaceti letech zanedbávání péče o stát nastal čas se kvalitnímu fungování státu věnovat. Jinak hrozí nebezpečí, že všudypřítomný šlendrián a znechucení občanů vyústí v ohrožení demokracie u nás.

Parlamentní magazín, říjen 2012

07. 10.

Krajina před bitvou

Jiří Pehe Přečteno 4881 krát

V příštích několika měsících se v České republice rozhodne o charakteru politiky na mnoho let dopředu. Před námi se rýsují tři politické bitvy, z nichž každá bude mít pro budoucnost země zásadní význam: krajské i senátní volby, hlasování o budoucnosti vlády, a prezidentské volby. V závislosti na jejich výsledcích si lze si představit několik dost odlišných scénářů dalšího vývoje.

Je například možné, že pravice, zejména Občanská demokratická strana, uhraje v krajských a senátních volbách slušný výsledek, který nebude vnímán jako porážka. Petru Nečasovi se pak podaří dosáhnout smíru se stranickými rebely, takže vláda nepadne, a prezidentem bude zvolen kandidát, který nebude aktivně házet pravicové vládě klacky pod nohy, ani nebude aktivně vystupovat proti euroskeptické politice ODS. Celkovým výsledkem tak bude pokračování současného stavu, se všemi jeho patologickými důsledky, jako je upadající důvěra lidí v demokratickou politiku a izolace České republiky v rámci EU.

Je také možné, že Nečasova vláda přežije navzdory porážce v nadcházejících volbách, což by mělo podobné následky jako první scénář, jen intenzivnější, protože by nejen dál vládla nepopulární a rozhádaná vláda, ale navíc vláda, které voliči poslali další vzkaz, že ji nechtějí. Krize by se pak prohlubovala bez ohledu na to, zda by na Hradě usedl politik, který by politice takové vlády, včetně euroskepticicmu, nestál v cestě, anebo politik, který by reprezentoval protipól. V druhém případě by českou politiku čekaly nové turbulence.

Lze si ovšem také představit, že vláda padne bez ohledu na výsledek voleb. Důležitou roli by v takovém případě sehrál prezident Václav Klaus. Dost by záleželo na tom, zda by svůj poslední politický part sehrál standardně, anebo naopak například až do předčasných voleb najmenoval vládu složenou z jemu blízkých lidí, jejichž hlavním úkolem by mohlo být například ještě natropit co největší škody ve vztazích s EU a pomoci co nejvíce na Hrad nějakému Klausovu spojenci.

Ve střednědobém horizontu by ale v případě pádu vlády další vývoj závisel dost na tom, kdo bude zvolen příštím prezidentem. Je to možná paradoxní, ale pokud by například vyhrál Miloš Zeman, kandidát údajně levicový, dojde na jedné straně k hradnímu obratu v kurzu vůči EU, ale na straně druhé bude sociální demokracie, která by se z podzimních politických bitev vynořila jako vítěz, v nebezpečí podobného rozkladného tlaku, jakému byla vystavena ODS za prezidentování Václava Klause.

Je ovšem možný i malý politický zázrak. Tedy odchod zprofanované vlády a nástup nové, nejspíš levicové, to vše doprovozeno zvolením slušného, navíc proevpropského prezidenta. Atmosféra v zemi by se tak mohla už na jaře příštího roku vskutku zásadně změnit jak ve vztahu k vnějšímu světu, tak, pokud by ČSSD dostála slibům o boji s korupcí a změnách v některých asociálních opatřeních současné vlády, i v české společnosti.

Tento vývoj by nebyl tím nejhorším ani pro pravici. Pokud totiž Nečasova vláda přežije pravici čeká zřejmě úplné zdecimování, stejně jako na Slovensku. Včasný přechod do opozice by ji ještě dával jakousi šanci se znovu postavit na nohy, jakkoliv by očista vzhledem k prolezlosti ODS kmotrovskými strukturami vyžadovala velké úsilí.

Právo, 6.9.2012

03. 10.

Štváči, zaprodanci, ztroskotanci

Jiří Pehe Přečteno 12230 krát

Prezident Václav Klaus po „atentátu“, který na něj byl spáchán, soudí, že společnost je v mimořádně špatném stavu. Na rozdíl od„atentátníka“, který na prezidenta vypálil sedm plastových kuliček, aby upozornil na otřesný stav české politiky, prezident míní, že společnost radikalizují zejména „rozeštvávači“, které prý všichni znají. Odmítá je ale jmenovat, aby jim nedělal reklamu.

O rozluštění záhady jsme ovšem nepřišli, protože Klaus je obklopen lidmi, kteří za něj ochotně jeho myšlenky vždy dořeknou. První byl Michal Semín z iniciativy D.O.S.T., který ve svém komentáři „Wieveghovy chrastavské výstřely“ jmenoval nejen známého spisovatele, ale i Tomáše Halíka, Martina Putnu a Jana Urbana.

Senátor Jaroslav Kubera se s tím také nepáral a přímo obvinil média, že dávají prostor lidem, jako je norský atentátník Breivik. Situaci ve společnosti prý eskalují hlavně takzvaní politologové, jak je Jiří Pehe a Jiřina Šiklová, „o kterých všichni víme, že žádnými politology nejsou.“

Milan Knížák obvinil rovnou celou „levici“ a přihodil i několik lidí z „divadelnictví“, konkrétně citoval jména Zdeněk Svěrák, Jan Hřebejk a Eva Holubová. Jeho kádrovacímu zápalu neuniknul ani (Ladislav) Smoljak, který, pokud Knížák neměl na mysli jeho syna Davida, je už dva roky po smrti. Rozeštvávačům patří evidentně nenávist až za hrob.

Další jména nepochybně brzy přibudou, ostatně si je lze nalistovat v seznamu „pravdoláskařů“, který vypracoval prezidentův oblíbenec Adam Bartoš. Je to taková obdoba seznamů „zaprodanců a ztroskotanců“, které si vedl bývalý režim.Vzhledem k tomu, že slovník pana prezidenta i jeho vykladačů v poslední době stále více připomíná projevy z dob před třiadvaceti lety, například památný projev Milouše Jakeše na Červeném hrádku, nedá s vyloučit, že se dočkáme nějaké petice.

Zorganizovat by ji mohla prohradní část ODS a další zdravé síly, které se ještě nenechaly zvábit zvyšovači daní Nečasem a Kalouskem k opuštění ideálů neviditelné ruky trhu i schwarzenbergovským defétismem ve vztahu k Evropské unii. Tato petice by měla nekompromisně odsoudit rozeštvávače a poukázat jasně na to, že lidé, které média mylně označují jako politology, sociology, spisovatele, teology či historiky, jsou ve skutečnosti jen prachsprostí „ztroskotanci“.

Ale vážně. Víme, že Václav Klaus společnost přehledně dělí na ty, co sdílejí jeho „tržní“ názory, a na ty ostatní. Docela vážně je třeba schopen tvrdit, že lyžování (pochopitelně na lyžích značky Head, od kterých si odskočil k propagaci značky Völkl) je činnost pravicová, zatímco snowboarding je činnost levicová.

Celé další skupiny pak rád vykazuje na okraj či za okraj společnosti s pomocí vědecky znějících „ismů“, jako je „NGOismus“, „humanrightismus“, „homosexualismus“ nebo „environmentalismus“. Zpupná justice se podle něj pro změnu zorganizovala do „soudcokracie“, o občanské společnosti raději nemluvit. Ti, co fandí Evropské unii podlehli zhoubnému evropeismu.

Možná by si senátor Kubera, který nedokončil vysokoškolská studia, měl nechat všechna ta cize znějící slova vysvětlit od nějakého politologa. Zjistil by, kdo skutečně českou společnost z výšin svých ústavních funkcí už téměř čtvrt století rozeštvává.

Právo, 3.10.2012

Delší text na stejné téma vyšel v Deníku Referendum, 2.10.2012, lze si přečíst ZDE

01. 10.

Atentát na politiku a politika atentátu

Jiří Pehe Přečteno 5565 krát

Pro vypálení sedmi plastových kuliček z airsoftové pistole na prezidenta Václava Klause v Chrastavě se okamžitě ujalo označení „atentát“, ačkoliv ve skutečnosti není bizarní čin Pavla Vondrouše, pokud jde o Klause, o nic víc atentátem, než byl údajně ten sarajevský v roce 1997. Prezident byl evidentně cílem útoku jen jako symbol. Nešlo o atentát na Klause, ale o atentát na českou politiku.

Ostatně sám Vondrouš svoje zhnusení politikou, zejména současnou vládou, ochotně vysvětlil médiím. V České republice prý panují mafiánské praktiky.
Jeho čin se tak ze všeho nejvíc jeví jako další projev temného vření v nemalé části společnosti, která se neumí účinně občansky organizovat, a cítí tudíž naprostou bezmoc.

Vondrouš se hlásí ke komunistické ideologii, takže některá média o něm mají jasno: bláznem s komunistickými názory se netřena vážně zabývat. Uniká jim, že je-li ale někdo ochoten na svoje zhnusení politikou upozornit tak, že reálně riskuje vlastní zastřelení, neměli bychom to bohorovně odbývat. Vondrouš může být jen předzvěstí věcí horších.

Zdánlivě máme štěstí, že žijeme v zemi Josefa Švejka, kde i „atentát“ může na sebe vzít poněkud komickou podobu. Jenže je to ta stejná země, kde pár desetiletí po Švejkovi zvítězila pod praporem zhnusení z demokracie brutální diktatura.

Už proto je důležité, aby „politika atentátu“—tedy poučení z útoku ve Chrastavě i reakce na něj--nebyla stejné švejkovská, jako sám „atentát“. Možná by bylo dobré začít otázkou, jak vlastně (ne)funguje český stát. Není symbolické, že šlendrián, v němž se náš stát topí, dorazil v podobě selhání ochranky až do bezprostřední blízkosti hlavy státu?

Součástí „politiky atentátu“ budou pochopitelně i spekulace, například zda útočník nejednal na něčí objednávku. Vždyť pokud není úplně vyšinutý, musel předpokládat, že ho prezidentská ochranka rozstřílí jako řešeto v okamžiku, kdy vytáhne pistoli. Tak se ale vůbec nechoval, takže konspirační teorie budou v příštích dnech bujet.

Iracionálních komentářů ve stylu „komu to slouží“ se bohužel nezdržel ani sám prezident a lidi z jeho okolí, kteří se nechali slyšet, že „atentát“ je důsledkem rozeštvávání společnosti. Jeden z prezidentových věrných nazval svůj komentář “Vieweghovy chrastavské výstřely“. Ruku, jež zdvihla pistoli proti hlavě státu, prý vedli všichni, kteří v médiích a nejen tam pořádají pomlouvačné štvanice. Jak prosté, milý Watsone!

Pokud se „politika atentátu“ vydá tímto směrem, je jisté, že jsme opět nic nepochopili a z ničeho se nepoučili. Česká společnost je vskutku rozeštvaná, ale politici, včetně pana prezidenta, by si jako první krok v hledání odpovědí na to, kdo a co společnost rozeštvává, měli nastavit zrcadlo.

To se bohužel nestane. Je možné, že „atentátník“ Vondrouš je mírně vyšinutý, ale limity sebereflexe české politiky shrnul docela přesně, když řekl, že chtěl politiky vyburcovat k zamyšlení nad svým chováním, ti se ale spíše jen zamýšlí, jak se příště lépe ochránit.

Právo, 1.10.2012

Archiv článků: říjen 2012