Jiří Pehe

28. 09.

Totální levicový kosmopolitní nesmysl?

Jiří Pehe Přečteno 16555 krát

Kdybychom přijali provokativní tezi prezidenta Václava Klause, že idea globálního vládnutí je „totální levicový kosmopolitní nesmysl“, museli bychom odkázat do říše totálních levicových kosmopolitních nesmyslů celou řadu prestižních institucí a respektovaných osobností, od nejrůznějších zcela nelevicových think-tanků až po prestižní západní univerzity a profesory, jakož i některé státníky.

V řadě děl, která byla na téma globálního vládnutí publikována, jen málokdo sní o globální vládě (global government), což je pojem, jenž Klaus, jak se zdá, směšuje s pojmem global governance, který se do češtiny nedá přesně přeložit a o který v současné diskuzi především jde. Nejlepší by asi byl český výraz „globální správa“.

Před několika lety definovala některá dilemata globální správy velmi precizně například profesorka z Princetonské univerzity Ann-Marie Slaughterová v knize Nový světový pořádek. Mimo jiné napsala, že mezinárodní společenství už nějakou dobu nefunguje primárně jen jako systém vztahů mezi vládami národních států, ale také jako globální systém horizontálních sítí, jež vytvářejí především různé složky vládní moci v národních státech a nevládní organizace. Globální spolupráce těchto jednotlivých složek státní moci se stává důležitější než je spolupráce centrálních vlád. Doplňuje ji i stále robustnější síť nevládních aktérů.

V kontextu „global governance“ se tak mluví o nejrůznějších modelech. Některé vskutku kladou důraz na posilování stávajících mezinárodních institucí jako je OSN, jiné mluví o globálních sítích, v nichž hrají primární roli nadnárodní občanská společnost a jasnější i lépe vynutitelná pravidla fungování mezinárodního společenství.

Je dobře, že se tato debata přenesla z roviny teoretických diskuzí na půdu OSN. Nebyla tam přenesena proto, jak naznačil Klaus, že právě OSN usiluje o globální vládnutí, či v něm dokonce chce hrát ústřední roli. OSN se stala přirozeným fórem pro takovou debatu, protože je to jediná skutečně globálně fungující mezinárodní organizace, jakkoliv má mnoho nedostatků.

Klaus ve svém ekonomizujícím pohledu na svět například směšuje zcela legitimní debatu o „global governance“ se snahami čelit světové ekonomické krizi větší regulací trhů. I proto o této věci v souvislosti s diskuzí o „global governance“ mluví, ačkoliv souvislost je v tomto případě jen mlhavá.

Na regulačních opatřeních se totiž dohodla nikoliv nějaká posílená verze OSN nebo globální občanská společnost, ale zcela konkrétní státy ve zcela konkrétních uskupeních jako jsou G20 či G7. Tato uskupení se vyznačují i tím, že v nich není zastoupena Česká republika.

Chceme-li tedy mít na zásadní rozhodnutí s globálním dopadem alespoň trošku vlivu, bylo by záhodno přenést je v rámci nějakého nového modelu globální správy například na reformovanou OSN, v níž může Česká republika alespoň něco ovlivnit. Jediným důsledkem případného neúspěchu vytvoření systému alespoň jakési globální správy, například právě skrze OSN, bude, že se budou dále posilovat uskupení jako je například G20, takže se budou rozhodnutí, jež naše životy přímo ovlivňují, dělat bez nás.

Český prezident naznačuje, že kdosi usiluje o zavádění více byrokracie či vznik nových státních či nadnárodních institucí nebo přímo o globální vládnutí. Podle něj by ale naopak mezinárodní organizace, včetně OSN, prý měly snižovat své výdaje, zmenšovat počet svých úředníků a ponechat řešení na vládách členských států, které jsou občanům těchto zemí přímo zodpovědné.

Těžko říct, jak to český prezident vlastně myslí. I on totiž jistě ví, že svým občanům jsou odpovědné přinejlepším jen vlády demokratických zemí, a že kdyby mezinárodní společenství ponechalo vždy „řešení na vládách členských zemí“, asi by se ještě teď vraždilo v bývalé Jugoslávii, Rwandě, Dárfúru i jinde. A miliony lidí by hynuly na nejrůznější hladomory či v důsledku katastrof, s nimiž si prostě vlády řady členských zemí nevědí rady.

Jinými slovy: Klausova ideologie „neviditelné ruky“ aplikovaná na fungování mezinárodního společenství by byla nejrychlejší cestou k nějaké další globální katastrofě. Genocidy a podobné události mají totiž, pokud se proti nim včas nezasáhne, tendenci přerůstat národní hranice a měnit se v mezinárodní krize, obzvláště v době, kdy globalizace svět stále více propojuje. Už proto by OSN měla být dozajista reformována tak, aby byla silnější.

K tomu nebude stačit, jak navrhuje Klaus, na jedné straně OSN zeštíhlit, na druhé straně reformovat Radu bezpečnosti, aby lépe odrážela podmínky ve světě v 21. století. I proto je otevřená diskuze o „global governance“ na poli OSN zcela legitimní.

Co není legitimní, je vystupování českého prezidenta v kontextu českého ústavního systému. Klaus si opakovaně plete svoji pozici intelektuálního provokatéra s pozicí prezidenta. Koho ony teze, které prezident prezentuje, vlastně reprezentují? Byly nějak předjednány s vládou? Nevadí ministru zahraničí a premiérovi, že je i Českou republiku mohou ve světle Klausových hloupých provokací považovat ostatní státníci za partnery, s nimiž nemá smysl vést vážný dialog?

Navíc jsou Klausovy výroky urážlivé. Jestliže o „global governance“ vážně diskutují na půdě OSN političtí vůdci demokratických zemí, tedy našich nejbližších spojenců v EU i Americe, a český prezident v téže době exhibuje s výroky o „totálním levicovém kosmopolitním nesmyslu“, vlastně Česká republika ústy svého prezidenta říká těmto politikům, že jsou to hlupáci, kteří jsou v lepším případě oběťmi jakési levicové propagandy, v horším ji sami aktivně šíří.

Jistou útěchu lze, stejně jako v minulosti, naštěstí nalézt v tom, že současného českého prezidenta na mezinárodní politické scéně nikdo, ale opravdu nikdo nebere příliš vážně.

Deník Referendum, 28.9.2010

24. 09.

Čtvrtý odboj

Jiří Pehe Přečteno 8987 krát

Den po největší odborářské demonstraci za několik posledních let schválil Senát zákon o tzv. třetím odboji, ačkoliv neexistuje společenská shoda na tom, zda odpor proti komunistickému režimu na sebe kdy vzal formu „odboje“. Když už s pojmem „odboj“ nakládají politici s takovou volností, možná se ve světle odborářského protestu nabízí trochu ironická otázka, zda nejsme svědky začátku „odboje čtvrtého“.

„Odboj“ samozřejmě potřebuje v první řadě nepřátelský, utiskovatelský režim, proti kterému někdo organizovaně bojuje. Politicko-ekonomický systém po roce 1989 takovým režimem v očích většiny společnosti zatím nebyl. Mnohým se sice nelíbila korupce, klientelismus, tunelování, předražování a manipulace státních zakázek, jakož i podezřele rychlé bohatnutí různých jedinců, ale společnost jako celek byla vcelku soudržná, nevykazující velké sociální rozdíly, a většinově spokojená s novým politickým systémem.

Nástup současné pravicové vlády, s jejím neoliberálním programem, by to bohužel mohl, jak se zdá, změnit. Problém není v tom že vládní koalice, a jí podporující média, volají po škrtech a reformách. Problém je, že se tyto „reformy“ nesou v duchu jakéhosi třídního boje, v němž jsou například státní zaměstnanci vykreslováni jako přeplacení paraziti na soukromém sektoru, a v němž jsou ti sociálně nejslabší ponižováni slogany, jež naznačují, že se buď štítí práce nebo jsou neschopní.

V reakcích na odborářskou demonstraci jsme si v některých denících mohli přečíst v podstatě nenávistné komentáře nejenom o odborech a institutu stávky, ale i o tom, že zatímco přeplacení státní zaměstnanci v pracovní době demonstrují, zaměstnanci v soukromém sektoru prý tvrdě pracují, aby mohli na tyto parazity platit daně.

Toto rozeštvávání různých skupin zaměstnaneckého stavu je pak doprovázeno podobnou rétorikou ve vztahu zaměstnaných k nezaměstnaným. V ještě absurdnějších polohách jsou proti sobě stavěny různé skupiny těch sociálně nejslabších: například „přizpůsobivých“ a „nepřizpůsobivých“, „většinových“ a „menšinových“, nebo „pořádkumilovných“ a těch ostatních.

Vláda a s ní spříznění novináři tak dělají vše proto, aby současný politicko-ekonomický systém v očích společnosti přeměnili v „režim“, v němž se civilizované protesty, například stávky, skutečně brzy mohou stát formou odboje. Taktika „rozděl a panuj“ nemůže být přitom účinná dlouhodobě, protože se to vše děje na pozadí velmi chabého úsilí dělat něco se systémovou korupcí, v níž se ztrácejí desítky miliard, které by samy o sobě hravě zaplatily to, co se vláda snaží uspořit na zaměstnancích.

Bude-li tento asociální útok pokračovat, velmi brzy budeme opět žít ve společnosti, jež se bude dělit na ty „nahoře“ a ty „dole“, v níž ti „dole“ navzdory úsilí je rozdělit, pochopí, že mají společný zájem. Ti „nahoře“ k tomu ve svém sociálním autismu už teď mocně přispívají.

Je symbolické, že zatímco například prezident republiky demonstrující odboráře uráží pohrdlivými výrazy, otevírá „strana a vláda“, reprezentovaná symbolicky toutéž osobou, obchvat Prahy tak astronomicky předražený, že kdyby se postavil za cenu srovnatelnou například s Německem, nemusela by vláda vůbec škrtat některé sociální dávky. Příkladů prorůstání politické a ekonomické moci, jež se těm „dole“ musí stále častěji jevit tak, že si z nich mocní politici a jejich kmotři dělají zpupnou legraci, by bylo možné uvést mnohem více.

Toto vše podrývá legitimitu současného systému, který se v očích stále většího počtu lidí může brzy změnit v nespravedlivý režim. A pocit nespravedlivosti je bohužel často doprovázen radikalizací, která už nestojí o dialog s mocnými.

Právo, 24.9.2010

22. 09.

Orgie škrtformy aneb Soutež o největší absurditu

Jiří Pehe Přečteno 10480 krát

Už i někteří zastánci vlády „rozpočtové odpovědnosti“ začínají upozorňovat, že úspory a škrty, s nimiž přicházejí téměř každodenně ministři a jejich poradci, navozují dojem chaosu a nemají příliš mnoho společného s ucelenou reformou. V přívalu vskutku „originálních“ nápadů, kde všude šetřit, se prostě začíná rozplývat rozdíl mezí škrty, které je údajně nutné udělat okamžitě, aby se zabránilo překročení již schválených rozpočtových deficitů, a škrty, které mají být součástí reforem nastíněných v koaličním programu a vládním prohlášení.

Vlastně se v tom, které škrty jsou kvůli čemu, a co má být jejich cílem, v širší veřejnosti už skoro nikdo nevyzná. Smysluplné priority a analýzy dopadů neexistují nejen v případě okamžitých „plošných“ škrtů, kde by se ještě určitý chaos dal pochopit kvůli časovému tlaku, ale neexistují zatím ani v případě škrtů, o kterých se diskutuje v souvislosti s dlouhodobějšími reformami.

I tyto reformy se tak mění ve „škrtformu“, což snad měla být jen první fáze šetření. Budoucí dopady dosti často ukvapených nápadů, kde co škrtnout, jsou stále více nejasné, včetně ekonomického růstu.

Zatím nejilustrativnějším příkladem chaotického škrtání bylo jednání ministra dopravy Víta Bárty, který den co den oznamuje, že se někde nějaká stavba zavírá, neboť nejsou peníze, aby pak tutéž stavbu o několik dní zase otevřel, nejčastěji poté, co si promluví s místními politiky. Oznamované zavírání dopravních staveb, následované jejich otevíráním s tím, že nějaké peníze se nakonec našly, sice prý má být jakousi geniální strategií ve válce se stavebními firmami, které jsou ochotny slevit, ale veřejnost je nepochybně zmatená.

Navíc je otázkou, zda stanovování cen dopravních staveb by se mělo odehrávat v procesu podivného handlování a někdy i vzájemného vydírání. Možná to tak funguje v soukromém byznysu, ale stát by měl mít v první řadě průhledný systém.

Podobně chaotické se jeví být plánované propouštění lidí ze státních služeb, jakož i vskutku „neotřelé“ nápady, jak ušetřit na policistech, hasičích a armádě.

Jedním z nejposlednějších absurdních nápadů na škrtání všeho možného je návrh poradce ministra školství Václava Klause mladšího, aby byly zrušeny deváté třídy. Ten tvrdí, že by se tím ušetřily miliardy, neboť by ubyla jedna čtrnáctina žactva. Úspora by podle Klause vznikla i jinak: školy by se zbavily nejslabších učitelů. Ministr školství Josef Dobeš, slíbil, že prý případnou úsporu vypočítá.

I naprosté laiky patrně napadne, že to, zda má mít základní škola devět nebo osm tříd, by se docela jistě nemělo odvíjet v první řadě od úvah, kolik se tím ušetří, ale od odborných diskuzí. Osmileté základní vzdělání tady už několikrát bylo. Ve své poslední inkarnaci, než bylo opět nahrazeno devítiletým, ale znamenalo, že žáci museli ještě povinně pár let pokračovat v nějakém typu „středoškolského“ vzdělání, včetně odborných učilišť.

Znamenal by nejnovější návrh na odbourání devítiletek totéž, nebo by ve 14 letech tisíce dětí, které už nepokračují na středním stupni, včetně „učňáků“, prostě školní docházku ukončily? Pokud ano, co s nimi? Podle zákoníku práce je zaměstnávání mladých legální až od věku 15 let, a až do 18 let platí pro práci mladistvých nejrůznější omezení.

A pokud je systém osmi tříd lepší, proč se neosvědčil minule? Existují nějaké analýzy kromě toho, že se si syn prezidenta myslí, že v devátých třídách se už žáci nic moc nenaučí a že tam jsou slabí učitelé?

Pokud by měly být hlavním kritériem úspory (přičemž hlavním kritériem se úspory jeví být v celé řadě dalších „reformních kroků“), pak lze takové absurdní „škrtformy“, libovolně rozšiřovat. Proč rušit jen deváté třídy? Osm je taky ještě pořád dost velké číslo…Zkrátit by jistě šlo i střední školy, univerzitní vzdělání, odbornou přípravu na různá povolání. Představte si těch úspor!

Zkrátit o rok by bylo možné i prezidentský mandát. Vždyť prezident už v posledním roce taky nic moc nedělá. A co dělají ve čtvrtém roce svého mandátu poslanci? Úspory za jejich propuštění o rok dříve by byly enormní.

Ale vážně…Musí se česká společnost skutečně pohybovat ode zdi ke zdi? Orgie „škrtforem“ bez jasné koncepce a odborné diskuze o dopadech devalvují jakékoliv seriózní reformy na léta dopředu, navíc se nikdo nestará o možné sociálně patologické důsledky takových rozhodnutí, které následně mohou stát mnohem víc, než kolik měly škrty původně „ušetřit“.

Nebylo by dobré, kdyby se příště nově jmenovaní ministerští poradci, kteří překypují nápady, kde co zrušit, ještě před vypuštěním svých „revolučních“ myšlenek do veřejného prostoru poradili s odborníky? To, že někdo vede soukromé gymnázium, z něj opravdu, ale opravdu ještě nedělá odborníka ani na škrty, ani celý systém školství.

Deník Referndum, 21.9.2010

17. 09.

Americký věk úzkosti

Jiří Pehe Přečteno 12565 krát

V románu Spiknutí proti Americe, jenž je jakousi historickou science-fiction, nechá Philip Roth zvítězit v amerických prezidentských volbách v roce 1940 slavného letce, ale také izolacionistu Charlese A. Lindbergha. Ten společně se svým ministrem vnitra Henry Fordem, jenž byl ve skutečné historii známým antisemitou, zavede v USA režim spřátelený s nacistickým Německem. Židovská rodina, skrze níž Roth příběh vypráví, se po právu obává nejhoršího. Lindbergh ovšem nakonec zmizí při jednom ze svých letů v roce 1942 a historie se vrátí víceméně do kolejí, které známe u učebnic dějepisu.

Rothův příběh může leckomu přijít na mysl, když sleduje, jakým způsobem dnes vykládá příběh současné Ameriky konzervativní a náboženská pravice, jejíž extrémní okraj se zmobilizoval v podobě populistického hnutí Tea Party. Dějiny, jakkoliv nepravděpodobné, tak jak se začaly psát v okamžiku zvolení Baracka Obamy prezidentem v roce 2008, se v podání těchto skupin mění v jakousi alternativní historii, která se odchýlila od té, jež měla být podle americké pravice skutečná.

Prezident je v ní vykreslován jako slepá historická kolej: nekompetentní, ač řečnicky nadaný politik, skrytý sympatizant politického islámu, naiva, který se nechal vlákat do byzantských osidel ruských imperiálních zájmů, nerozhodný pacifista, jenž se dal ukolébat iránským lhaním o nukleárním programu. Amerika prý stojí na nebezpečném rozcestí.

***
Podobný příběh vypráví i naše pravice. Při četbě některých českých deníků a časopisů se občas můžeme cítit jako na shromáždění Tea Party, kde Sarah Palin vykresluje Obamu (v jazyku, jenž se pohybuje na hraně rasismu) jako socialistu, ba téměř zakukleného komunistu, jehož reformy jsou útokem na svobodu a který odmítá vidět, že ve světě se nadále sváří Dobro a Zlo.

Zatímco souboj americké pravice s Obamou je sice neférový, ale částečně srozumitelný v kontextu vnitropolitického boje o moc, výpady české pravice proti Obamovi jsou naopak převážně groteskní. Na americkou realitu aplikují politická měřítka českého provincialismu a kýčovitou estetiku, jejíž kořeny lze hledat například v české „coutry music“ a filmových westernech schválených cenzory k distribuci během komunismu. Do této estetiky se mnohem lépe hodil George W. Bush než Obama.

Obama pak tento prvoplánový „ideologicko-estetický“ odpor ke své osobě v části českých médií dále jitřil, když odvolal umístění radarové komponenty americké protiraketové obrany na českém území, která byla vnímána pravicovou vládou i názorově spřízněnou komentátorskou obcí jako symbol speciálních vztahů s nejmocnější zemí světa. Jeho rozhodnutí zesměšnilo tyto nerealistické ambice, jakož i jistý typ černobílého vidění světa, které potřebuje obraz nepřítele, jímž v „radarovém“ kontextu bylo Rusko.

Už od začátku Obamova prezidentství jsme tak v nemalé části českých médií konfrontováni s kritickými, někdy přímo jízlivými komentáři o Obamových politických počinech: podpůrných balíčcích pro americkou ekonomiku, údajně nadměrném posilování státu, pošetilé (neboť – nazíráno neoliberální ideologií – zbytečné) snaze reformovat zdravotnický systém či prý nerozhodném počínání v Iráku, Afghánistánu a ve sporech s Iránem.

Kritiku si Obama v českých médiích vysloužil i za údajnou neschopnost řešit účinně ropnou katastrofu v Mexickém zálivu, relativní neúspěch kodaňského summitu o klimatických změnách nebo za jím protlačený balíček regulačních opatření, namířený proti finančním spekulacím, který docela určitě poškodí finanční trhy. Občas byl cupován i za věci, za které vůbec nemohl: například udělení Nobelovy ceny za mír.

***
Naposledy byla námětem kritických výpadů Obamova podpora umístění muslimské modlitebny v blízkosti místa, kde před 11. zářím 2001 stálo Světové obchodí středisko. Je prý projevem necitlivosti, ačkoliv bychom klidně mohli argumentovat, že je naopak výrazem nejhlubšího respektu pro náboženskou svobodu, jakož i optiky, která citlivě odděluje islám od islámského fundamentalismu.

Šéf zahraničního oddělení nejčtenějšího českého deníku se s tím nepáral, a před časem rovnou nazval Obamu „jelimánkem“, vybaveným ovšem značným charismatem a schopností svůdně a brilantně mluvit. Nicméně nás ujistil, že Obamova „pohádka“ už končí.

Jeden bývalý český ministr zahraničních věcí trefně poznamenal v rozhovoru s autorem tohoto textu, že česká pravice není kritická jen k Obamovi. Cítí se zrazena celou Amerikou. Je uražená kvůli tomu, že Amerika Obamu vůbec zvolila.

To je zajímavý postřeh, na němž je hodně pravdivého. V české národní psyché vznikla v minulosti, zejména v době komunismu, jakýsi barvotisková, idealizovaná představa Ameriky, která se pojila s přesvědčením, že ve světě zmítaném relativismem a slabostí, existuje alespoň jedna země, která ještě stále rozlišuje Dobro a Zlo – a to i ve své politice. I hollywoodský hrdina, ať už ve westernových příbězích, komiksech nebo thrillerech ze současné (a někdy i smyšlené budoucí) Ameriky, může mít nejrůznější „mouchy“, ale v konečném součtu díky jemu Dobro zúčtuje se Zlem.

Bush se pokoušel dostát této tradici, ale definitivní vítězství nad Zlem se mu jaksi nepodařilo, navíc Ameriku astronomicky zadlužil. Do toho přišel nikoliv další komiksový hrdina, který by poněkud zpackané dílo zázračně dovedl ke zdárnému konci, ale syn černošského přistěhovalce, který mluví komplikovaným jazykem multilateralismu, konsensu a mezinárodního práva. Věci se zkomplikovaly.

Celá jedna generace intelektuálů z bývalých zemí sovětského bloku, traumatizovaná studenou válkou a vyrostlá v konfrontaci se říší Zla, nemohla pochopit, že Americe vládne politik, který považuje jejich životní dilema za minulost. To se hezky ukázalo v podobě otevřeného dopisu Obamovi, v němž někteří bývalí významní politici z těchto zemí vyjádřili obavy, že USA ve své vstřícnosti k Rusku (jež oni vidí stále jako nebezpečí) obětují Střední Evropu.

***
Obama se jistě dopustil i chyb, ale kritiku jeho prezidentských počinů nelze vyjmout z kontextu celkové situace ve světe i v Americe. Nejenže mnoho problémů zdědil od předešlé administrativy, ale také přebíral úřad v době, kdy se rozběhla největší ekonomická krize od 30. let minulého století.

V ještě obecnějším kontextu je Obama do jisté míry obětí celkové atmosféry zmaru, která na čas převážila ve světě, a v Americe dvojnásob, po nástupu ekonomické krize. Americká média v poslední době mluví o „americkém věku úzkosti“.

Znovu se tak vynořují nejrůznější teorie o konci amerického impéria. Naposledy například v hojně diskutovaném textu britského historika Nialla Fergusona v časopise Foreign Affairs.Ten upozornil nejen na prudce rostoucí americké zadlužení, stagnující vysokou míru nezaměstnanosti, ale i na údajnou neschopnost americké politické elity problémy řešit.

Fergusonovo proroctví ovšem není ničím novým. Varování před nadcházejícím brzkým zhroucením Ameriky jsou už delší dobu (výdělečným) odvětvím západního intelektuálního průmyslu. Slavnou se stala kniha historika Paula Kennedyho Vzestup a pád říší z roku 1988, v níž Kennedy též předpovídal brzký pád Ameriky.

V témže roce vyšla i kniha Allana Blooma The Closing of the American Mind, v níž autor varuje před úpadkem amerického vzdělávacího systému a důsledky pro Ameriku s tím spojenými. Později se k psaní bestsellerů přirovnávajících Ameriku k římskému impériu v jeho poslední fázi přidali další autoři. Nad Amerikou zlomili hůl například Charles Kupchan, T.R. Reid nebo Jeremy Rifkin.

Značnou dávku pesimismu, zejména ve světle údajné neschopnosti Ameriky zvládnout nápor hispánských přistěhovalců, vyjádřil v knize Kdo jsme? i autor slavného Střetu civilizací Samuel Huntignton. A o ústupu ze slávy, jakkoliv způsobeném především logickým vzestupem jiných zemí, psal vloni ve svém bestselleru Postamerický svět i Fareed Zakaria. Jistým varováním je pak poslední kniha nedávno zesnulého Tony Judta Ill Fares the Land která upozorňuje, že americký model sociálního zabezpečení je nefunkční do té míry, že by mohl ohrozit americkou demokracii.

„Americký věk úzkosti“ docela dobře vystihuje i produkce Hollywoodu z posledních let, v níž nápadně přibylo filmů s apokalyptickými příběhy. Na rozdíl od minulosti ale už méně často odvrací takovou zdánlivě nevyhnutelnou katastrofu „americký“ hrdina, ale často spíše nějaký spasitel s nadpřirozenými schopnostmi.

A někdy se tragický konec prostě už odvrátit nedá, jak jsme si mohli přečíst v Cestě od Cormaca McCartyho, převedené nedávno do filmové podoby. V extrémních případech, jako například ve slavném Avataru, se „americký hrdina“dokonce obrátí proti své vlastní civilizaci, neboť tu už nelze spasit.

***

Co mnoho z těchto chmurných předpovědí pomíjí a čemu často nerozumějí čeští glosátoři amerického dění, je neobyčejná schopnost americké společnosti se neustále znovu „vynalézat“ a oživovat. Amerika už stála několikrát na pokraji zdánlivě neřešitelných katastrof: občanská válka v 60. letech 19. století, ve 20. století pak světová hospodářská krize, nepřipravenost na angažmá ve světových válkách vyvolaných Evropany nebo prohraná válka ve Vietnamu. Nakonec Amerika tyto kalamity nejenom překonala, ale ještě ji posílily.

To samé je možné říci o zásadních společenských změnách, jako byl konec otroctví nebo spuštění projektu prezidenta Lyndona Johnsona tzv. Velké společnosti, jehož cílem bylo překonat zbytky segregace a rasismu. Zvolení Obamy je do určité míry vyvrcholením tohoto projektu, který získal obrovskou dynamiku ve společenském kvasu konce 60. let. A je logické, že právě on vyjadřuje svou politikou dlouho opomíjený tlak nemalé části americké společnosti na vytvoření účinného systému sociálního a zdravotnického zabezpečení, jenž měl být v tak vyspělé a bohaté demokracii už dávno samozřejmostí.

***

Spíše než katastrofické předpovědi od současných autorů, jež jsou často diktovány snahou uplatnit se na trhu bestsellerů, může dodnes lépe posloužit k pochopení Ameriky téměř dvě stě let staré dílo Alexise de Toquevilla Demokracie v Americe.Toqueville si jako první povšiml neobyčejné vitality americké demokracie, která vyrostla z prostředí občanské společnosti a jejímž výtvorem byl i americký stát.

I proto dává dodnes větší smysl studovat stav americké demokracie odspoda, nikoliv primárně skrze instituce, jak bychom to činili v Evropě. A na této úrovni se Amerika jeví být v docela dobré formě. Stejně jako v minulosti probíhají nesčetné diskuse v podobě jak fyzických fór, tak virtuálních společenství, kde se nejen neúprosně diagnostikují problémy americké společnosti, ale také hledají řešení.

Pokud existuje na světě země, jejíž veřejnost sestává z myriád topických prostorů, které se různým způsobem řetězí a vytvářejí skutečné veřejné mínění (jak o fenoménu veřejnosti píší filosofové Jürgen Habermas a Charles Taylor), je to Amerika.

Výše zmíněná kritika amerického vzdělávacího systému Allana Blooma (jenž byl sám mimochodem předlohou pro – o americké realitě leccos vypovídající – postavu Ravelsteina v posledním románu Saula Bellowa), probudila typickou americkou debatu: důkladnou, emocionální, sebezpytující. O téměř čtvrt století později najdeme ve všech prestižnějších žebříčcích nejlepších světových univerzit v první desítce nejméně šest nebo sedm amerických. Je proto pravděpodobné, že ani současná krize Ameriku nezlomí.

Její ústup z pozice naprostého světového hegemona bude samozřejmě pokračovat už proto, že se rodí nové ekonomické mocnosti. V Obamově světě to ale nejsou nezbytně nepřátelé Ameriky, kteří si ji chtějí podřídit. Jeho multilaterální projekt souzní s tímto přesvědčením.

Co mnozí kritici Ameriky plně nedoceňují, zejména ti, kteří osud USA nahlížejí prizmatem geopolitických her nebo ideologických preferencí, je skutečnost, že Amerika je mnohem více než jen stát. Je to nesmírně komplexní a životaschopný organismus, občanský projekt, v jehož rámci se nakonec všichni přistěhovalci do USA stávají Američany, zatímco v Evropě imigranti často žijí na okraji společnosti třeba ještě ve třetí generaci. Obama je výrazem tohoto komplexního projektu. I proto je předčasné ho odepisovat.

Právo-příloha Salón, 16.9.2010

14. 09.

Hrad plný demokratů

Jiří Pehe Přečteno 6006 krát

Václav Klaus pronesl po sedmi letech v Poslanecké sněmovně projev, jehož hlavním motivem byl bezprecedentní útok na Ústavní soud. Což o to, Klaus na Ústavní soud i údajnou soudcokracii útočil už v minulosti, ale tentokrát si k tomu vybral fórum, které jiní státníci používají jen k široce pojatým projevům o „stavu unie.“

Představme si, že by německý nebo (ústavně mnohem silnější) americký prezident předstoupil před zákonodárný sbor své země s projevem, v němž by zaútočil na soudní moc, a specificky pak na Ústavní (v americkém případě Nejvyšší) soud tak, že by nejen vyzýval k omezení moci soudů obecně, ale i pravomocí Ústavního soudu konkrétně, a ještě by to vše „pepřil“ temnými varováními o útoku na demokracii.

Následovala by taková mediální a politická mela, že by to ani jeden z výše zmíněných prezidentů politicky nejspíš nepřežil. Navíc by se při použití argumentů, jež použil Klaus (parlament je prý v demokracii suverén nadřazený ostatním mocím), zcela zesměšnil.

V České republice politici většinou jen konstatovali, že s prezidentem tak nějak nesouhlasí.

Jsou to většinou titíž politici, kteří neudělali vůbec nic, když prezident blokoval přijetí Lisabonské smlouvy navzdory tomu, že ji schválily ústavními většinami obě komory parlamentu a ještě před tím Ústavní soud shledal, že relevantní části smlouvy nejsou v rozporu s českou ústavou. Prezident se po schválení Lisabonské smlouvy parlamentem (ano, stejnou institucí, kterou nyní vzývá jako nejvyššího suveréna) ovšem rozhodnul čekat na další, několik měsíců nezformulované podání skupinky senátorů za ODS k Ústavnímu soudu.

Nemělo by být zapomenuto, že když ÚS i napodruhé rozhodnul, že Lisabonská smlouva není v rozporu s ústavou, výslovně také formuloval povinnost prezidenta republiky tuto (i kteroukoliv jinou) mezinárodní smlouvu ratifikovat „bez zbytečného odkladu“. Jen tak potvrdil to, co tvrdili někteří politici, když upozorňovali, že prezident je v ratifikačním procesu po schválení mezinárodních smluv ústavními většinami v parlamentu jen jakýmsi notářem.

Ačkoliv se Klaus ve svém projevu k Poslanecké sněmovně pokoušel zaštítit svůj útok teoretickými argumenty, kořeny jeho kritiky jsou čistě utilitární a osobní. Právo i soudcovský stav považoval už v době, kdy byl premiérem za zbytečné překážky. V té době ovšem nebyl nikterak vášnivým vyznavačem ani „suverenity“ parlamentu.

K osobním důvodům nepochybně patří skutečnost, že z rukou soudní moci, a Ústavního soudu obzvláště, se mu dostalo několika pokořujících porážek. Už v roce 2001 na žádost prezidenta Havla Ústavní soud zrušil změny volebního zákona, které zvýhodňovaly s pomocí většinových prvků velké strany. Zrušil také některá ustanovení o financování politických stran, jakož i ustanovení novely bankovního zákona, která dle názoru soudu omezovala nezávislost ČNB. Všechny tyto zrušené zákony byly pilíři opozičně-smluvní spolupráce mezi Klausovou Občanskou demokratickou stranou a sociálními demokraty Miloše Zemana.

V roce 2006 pak Ústavní soud zrušil Klausovo odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové, a v roce 2007 dal Brožové za pravdu v kompetenčním sporu ohledně Klausova jmenování Jaroslava Bureše místopředsedou NS.

V roce 2005 pro změnu Městský soud v Praze dal za pravdu soudnímu čekateli Petru Langerovi, kterého Klaus odmítl jmenovat soudcem z důvodu nízkého věku. Prezident podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu a opět utrpěl porážku.

Rozhodnutí Ústavního soudu v roce 2008, a pak znovu v roce 2009, že Lisabonská smlouva je v souladu s českou ústavou, by nemuselo vyznít jako Klausova porážka, kdyby se prezident osobně tolik neangažoval ve snahách přesvědčit soud, že by smlouvu měl odmítnout. To samé platí o rozhodnutí ÚS zrušit předčasné volby, proti kterému Klaus ostře vystoupil.

Klaus je ovšem člověk, který nic nezapomíná a z ničeho se nepoučí. Takže se ve svém projevu snažil Ústavnímu soudu po téměř roce „vrátit úder“.

Jak už bylo řečeno, udělal to tak neomaleně a z teoretického hlediska tak chabě, že si vysloužil okamžitou kritiku několika ústavních expertů, jakož i komentátorů, mezi nimiž byl i autor tohoto textu. Jelikož si prezident, řečeno lidově, „naběhl na vidle“, musela nastoupit k mediální ofenzívě hradní „úklidová četa“.

Text prezidentova někdejšího mluvčího, nyní vicekancléře Petra Hájka, vyšel shodou okolností v Právu 11. září, což je datum opředené konspiračními teoriemi, jimiž mezi známějšími českými osobnostmi proslul právě Hájek. V tomto kontextu se jevil jeho útok v Právu na komentátora Petra Uhla a mou osobu jako úlet srovnatelný svou bizarností s teoriemi o tom, že útok na Světové obchodní středisko a Pentagon si zorganizovala sama americká vláda.

V úvodu své stati Hájek o kriticích prezidentova útoku na soudcovskou moc řekl: „Mystifikace, podvádění veřejnosti s důvodným předpokladem, že řadový občan pouze tuší obecné principy, na nichž naše demokracie spočívá. Že proto přijme jakoukoli lež, bude-li opakována v novinách či v televizi. To je základní metoda a praxe mocí, které nám chtějí vládnout bez demokratické legitimace – a proto se spojují a vzájemně obhajují a kryjí. V našem případě moc mediální a soudcovská.“

Důraz je, stejně jako v minulých prohlášeních Klause, na slova „vládnut bez demokratické legitimace“. Tu má naopak pan prezident, ač zvolen v trapné frašce, v bůhvíkolikátém kole bůhvíkolikáté volby. Tato „legitimita“ mu evidentně dává právo, aby mystifikoval svými zcela utilitaristickými výklady demokracie řadového občana.

Hájek se pak ve zbytku článku snaží (podobně jako další člen prezidentské mediální úderky Jiří Weigl o pár dní později v Lidových novinách) vyučovat o podstatě demokracie a smyslu české ústavy nejen komentátory, ale i slovutné ústavní experty. Věren svému konspiračnímu vnímání světa v závěru svého textu varuje, že je ohrožena demokracie.

A dodává: „S výzvou k její obraně se proto obrátil Václav Klaus právě k parlamentu. A je zcela srozumitelné, že proti jeho výzvě okamžitě vystartovala potrefená husa: reprezentanti mocných sil, usilujících nahradit demokracii mediokracií, například pomocí soudcokracie, prostě nastolit vládu nevolených. Pánové Pehe a Uhl jsou významnými představiteli těchto „pokrokových“ sil, které nás, jinou cestou, vedou do stejného problému, z něhož jsme se před dvaceti lety osvobodili. Proto nemohli mlčet. Proto nemohu mlčet ani já. “

Člověk nemůže nežasnout nad podivuhodnou ironií osudu, kterou pan Hájek konstruuje: naši malou zemičku (abychom zůstali věrni slovníku jeho šéfa) vedou zpět k totalitní minulosti lidé, jako je jeden z nejodvážnějších disidentů komunistické éry a jeden bývalý emigrant, zatímco syn jednoho z nejprominentnějších nomenklaturních kádrů pozdní komunistické éry, neznámý svým odporem k dobám minulým v dobách minulých, nyní ovšem kovaný demokrat, hájící parlament i demokracii proti náporu nevolených soudcovsko-mediálních sil, už opravdu, ale opravdu nemůže mlčet. Nicméně buďme korektní: otcové nemůžou za svoje děti…

V obecnější rovině lze říct, že pokud platí, že politici se většinou obklopují rádci, kteří jsou takříkajíc ze stejného kadlubu jako oni, pak by mohla být naše demokracie skutečně v ohrožení; a to z nejvyšších míst. A chce se dodat: díku Bohu za Ústavní soud.

Deník Referendum, 14.10.2010

09. 09.

Klausův zploštělý koncept demokracie

Jiří Pehe Přečteno 8286 krát

Prezident Václav Klaus ve svém projevu k Poslanecké sněmovně mimo jiné argumentoval, že parlament je v parlamentní demokracii suverénem, z nějž jsou odvozeny všechny další moci ve státě, včetně moci výkonné a soudní. U nás i v celé Evropě si ale údajně pro sebe různá soudní tělesa usurpují větší díl moci, než jim přísluší, což je ničivé pro demokracii.

Podle Klause i český Ústavní soud, místo toho, aby vykládal ústavu, do ní prý samovolně zasahuje a nad rámec svých pravomocí ústavní zákony mění. ÚS tak například znemožnil konání loňských předčasných voleb.

Potíží s prezidentovou argumentací je hned několik. Parlament je sice v parlamentní demokracii ústřední institucí, ale moderní liberální demokracie je především založena na vzájemném vyvažování a kontrole mezi zákonodárnou, výkonnou a soudní mocí.

To, zda ÚS překročil svoje pravomoci, když zrušil jednorázový ústavní dodatek, který měl umožnit rozpuštění PS a konání předčasných voleb, je otázkou interpretace, které by se měli zhostit odborníci. I mezi nimi existují zastánci a odpůrci tohoto rozhodnutí, nicméně pro demokracii je zničující, když se do role soudců práce ÚS, tedy moci soudní, pasují představitelé moci výkonné a zákonodárné, z nichž někteří dokonce ÚS vyhrožují.

Když prezident země v projevu k dolní komoře parlamentu obviní ÚS, že je to prý jakási třetí, už nikým dalším nekontrolovatelná, parlamentní komora, která jedná nad rámec svých ústavních pravomocí, přímo vybízí k otázce, zda se jakékoliv kontrole—institucionální i lidské--už dávno nevymknul především náš ústavně neodpovědný prezident a zda se právě s tím nemělo něco už dávno udělat.

Prezident nemá pravdu, ani pokud jde o meritum loňského rozhodnutí ÚS. Ten jen došel k logickému závěru, že ne každý zákon schválený ústavní většinou je skutečně ústavním zákonem, protože zákon na jedno použití takovým zákonem z definice není. Zároveň řekl, že není možné aplikovat ústavní zákony retroaktivně.

Navíc mezi ústavními principy existuje jistá hierarchie. Představme si, že by parlament ústavními většinami rozhodnul, že Klause odvolává z funkce prezidenta. Takové rozhodnutí, ač přijaté ústavními většinami v podobě zákona, by bylo nepochybně neplatné, a ÚS by ho musel zrušit, protože ústava tento způsob odvolání prezidenta neumožňuje.

Sám Klaus přitom hranice ústavnosti opakovaně testuje, a z rukou ÚS kvůli tomu už utrpěl mnoho porážek. Navíc se chová velmi utilitaristicky: je-li parlament takovým suverénem, za jaký ho považuje, jak je možné, že vloni odmítal celé měsíce ratifikovat Lisabonskou smlouvu schválenou ústavními většinami v obou komorách parlamentu a čekal právě na rozhodnutí ÚS? O tom, kdo je právě třetí komorou parlamentu, a kdy je to špatné či naopak přínosné, evidentně rozhoduje—podle okolností--Václav Klaus a dokonce neváhá na toto téma promlouvat v parlamentu.

Právo, 8.10.2010

08. 09.

Přežije vládní koalice?

Jiří Pehe Přečteno 6898 krát

Nezasvěcený pozorovatel českého politického dění by si mohl myslet, že vládu vede TOP 09, zatímco Občanská demokratická strana je největší opoziční subjekt. Obě strany se předhánějí ve vzájemném obviňování ohledně korupce na ministerstvu obrany, ministr financí za TOP 09 Miroslav Kalousek se chová jako předseda vlády, jemuž oficiální premiér Petr Nečas z ODS nosí tašku, a nejkritičtější vyjádření představitelů ODS na začátku volební kampaně před obecními a senátními volbami míří do řad TOP 09, nikoliv, jak jsme byli zvyklí, do řad sociální demokracie.

Někteří političtí pozorovatelé tvrdí, že současné pošťuchování mezi vládními stranami je logické ve světle nadcházejících voleb do místních zastupitelstev a Senátu, po kterých prý vše utichne. Jenže problémy jsou ve skutečnosti hlubší, dalo by se říci systémové.

Tak především současná vládní koalice je vlastně první od roku 1989, kdy vládu netvoří jedna velká dominantní strana a dvě malé, ale tři zhruba stejně silné strany. V zemi s tak bídnou politickou kulturou, jako je ta česká, je samozřejmě snadnější vládnout v situaci, kdy jedna strana vládní koalice dominuje. Naopak vyrovnanost sil mezi stranami vládní koalice vyžaduje dobré komunikační schopnosti, jakož i neustálé hledání kompromisů, což čeští politici příliš neumějí.

Dalším problémem vládní koalice je skutečnost, že sestává z jedné zavedené strany a dvou nových. Potíže vznikají nejenom proto, že nové strany se ne vždy orientují v politickém provozu, ale hlavně proto, že nové strany musejí potvrdit, že nejsou jen na jedno použití.

Kdyby tyto strany byly v opozici, mohly by snadněji pracovat na dotváření své identity. Voličům by bylo jasné, kdo jsou a co reprezentují nejenom zásluhou programových cílů těchto stran, ale také zásluhou toho, proti komu a čemu se vymezují.

Nadcházející volby jsou tudíž pro tyto nové strany opravdu klíčové, protože propad v nich může být vnímán jako neschopnost potvrdit, že voličské skupiny, jež tyto strany podpořily ve volbách do Poslanecké sněmovny, jsou jakžtakž pevné a loajální. Navíc, ať už se to novým stranám líbí nebo ne, případný propad ve volbách by byl vnímán i jako jisté odmítnutí vládního programu, v němž se angažují.

Dalším problémem vládní koalice je silná ideologická příbuznost ODS a TOP 09. Něco podobného existovalo v minulosti v podobě spojenectví mezi ODS a Občanskou demokratickou aliancí, jenže ODA nikdy neohrožovala postavení ODS coby dominantní politické síly na pravici. Nyní je situace odlišná, a i proto budou nadcházející volby velmi důležité i pro ODS.

Pokud by v nich výrazně neuspěla, je pravděpodobné, že ve straně vypukne panika, která by za určitých okolností mohla ohrozit i Nečasovu vládu. TOP 09 tedy stojí tváří v tvář nesnadnému dilematu: potřebuje ve volbách uspět, aby potvrdila svůj výsledek z května, a etablovala se tak na české politické scéně, ale uspěje-li „příliš“, bude to nejspíš na úkor ODS, čímž může vyvolat vládní krizi.

V přestřelkách mezi ODS a TOP 09 se jako nejklidnější vládní strana jeví Věci veřejné, ale to se může rychle změnit. Jelikož VV nejsou původně pravicovou stranou s konzervativním programem, budou nadcházející volby také referendem o tom, zda jejich voliči přijali značný povolební posun strany směrem doprava.

Voliči VV také ukáží, zda přijali politický přemet, který strana udělala, když se ve volební kampani před květnovými volbami profilovala jako strana de facto anti-systémová, odmítající politické dinosaury, aby se po volbách stala vládní stranou, navíc v rámci volební koalice s ODS, v níž se to politickými dinosaury jen hemží.

Jelikož jsou VV nejslabší stranou vládní koalice, mohl by volební propad jen o několik málo procent vyvolat ve straně paniku. VV se přitom nechová jako typická politická strana. Je to svého druhu podnikatelský záměr, takže bude hodně záležet na tom, jak případný volební neúspěch vyhodnotí nejen její členové a sympatizanti, ale především podnikatelé, kteří do vzestupu strany investovali.

Výše zmíněné destabilizační faktory nezmizí, ani když vládní koalice přežije nadcházející volby bez větších otřesů. Rozpočtové škrty a plánované reformy zatím existují jen v podobě oznámených záměrů, které dosud neměly konkrétní sociální dopady. Je otázkou, jak se vládní koalice, jež sestává z poměrně vnitřně nestabilních stran, vypořádá s případnými sociálními nepokoji nebo tlakem veřejnosti, vyjádřeným případným propadem vládních stran v průzkumech veřejného mínění.

Z toho, jak se chovají vládní strany v současnosti, lze usoudit, že na krizové situace nejsou příliš dobře připraveny. Může se tak brzy ukázat, že v českých poměrech nemusí být ani většina v podobě 118 poslaneckých křesel zárukou stability.

Deník Referendum, 7.9.2010

03. 09.

Zákon o státní službě aneb Jak obcházet standardy EU

Jiří Pehe Přečteno 10407 krát

Podle zpráv v médiích chce Nečasova vláda zrušit zákon o státní službě, který byl schválen v roce 2002, ale dodnes nezačal platit, neboť politici opakovaně odložili jeho účinnost. Podle premiéra Petra Nečase je prý tento zákon slepou uličkou a měl by být zrušen před tím, než začne v roce 2012 platit. Vláda by podle něho měla vypracovat nový zákon, který by zahrnoval nejen státní úředníky, ale i úředníky samospráv.

Předsedkyně svazu státních orgánů a organizací Alena Vondrová už dopředu oznámila, že odbory s tímto krokem nebudou souhlasit už proto, že státní úředníci a úředníci samospráv jsou dvě různé kategorie úřednictva. Jedni jsou placeni státem, druzí kraji.

Nečasův krok je zcela v logice jednání předešlých vlád, které se také snažily zákon o státní službě zablokovat. Takové jednání je přitom v podstatě výsměchem Evropské unii, protože ta požadovala už v roce 2002 přijetí zákona o státní službě jako jednu z podmínek pro vstup České republiky do EU.

Jeho cílem bylo chránit úředníky před politickými tlaky s pomocí jasných kritérií kariérního postupu, výběrových řízení pro získání úřednických pozic, nebo zákazu členství úředníků v politických stranách.

Jenže přesně toto odpolitizování státní správy bylo od počátku čímsi, co českým politickým stranám vadilo. Nemohly by v takovém případě totiž tak snadno po každých volbách obchodovat s pozicemi ve stání správě. Profesionální státní správa, odstíněná od politických tlaků, by také méně podléhala politicky motivované manipulaci státních zakázek.

Aby zákon o státní službě podle střihu Evropské unie (tedy zákon podobný těm, které platí v podstatě ve všech zemích Unie) nezačal platit, museli čeští politici během posledních osmi let prokázat značnou dávku vynalézavosti. Zde je malá rekapitulace.

Jak už bylo řečeno, zákon o státní službě přijala Česká republika na poslední chvíli před vstupem do Evropské unie, protože bez něj se vstup mohl také nekonat. EU totiž požadovala: buď odpolitizujete státní správu a zavedete v ní pravidla běžná v civilizovaných zemích, nebo budete mít vážný problém.

Česká republika byla Bruselem za absenci kvalitního zákona o státní službě pravidelně kritizována už během vstupních rozhovorů. V roce 2002 zákon nakonec po průtazích přijala, do EU vstoupila, ale pak jeho účinnost několikrát odložila.

Jako své úplně poslední rozhodnutí v úřadě účinnost zákona například odložila vláda Jiřího Paloubka v létě 2006 s tím, že pokud by zákon začal naplno platit od začátku roku 2007, tak jak se předpokládalo, stálo by to příliš mnoho peněz.

Ministr vnitra Ivan Langer později Topolánkově vládě navrhl zákon o státní službě zrušit ještě před tím, než v roce 2009 začne fungovat. Argumentoval tím, že je ho třeba nahradit zákonem, jenž by státní úředníky postavil na roveň jiných zaměstnanců, kteří se řídí Zákoníkem práce. Státní zaměstnanci by tak ztratili například nárok na postup podle kariérního řádu, příplatky k platům a důchodům, jakož i ochranu před politickými tlaky.

Langer nakonec svoji vizi neprosadil, ale dosáhl toho, že v roce 2008 byla účinnost zákona znovu odložena, tentokrát už po čtvrté.

Hlavní důvody, pro něž politici tento zákon nechtějí, byly už zmíněny. Oficiální důvody byly samozřejmě jiné. Například, že by prý zavedení státní správy podle zákona o státní službě bylo drahé. Euroskeptici pro změnu považovali zákon za diktát Bruselu. Další politici se údajně obávali, že kdyby zákon začal platit, „zacementoval“ by ve státní správě úředníky dosazené poslední vládní garniturou.

Skutečnost, že Česká republika zákon o státní službě, který kdysi slíbila EU jako podmínku svého členství, nepoužívá, je otřesná nejenom proto, že poměrně zjevným důvodem pro otálení stran je snaha uchovat si vliv nad státní správou, tedy snaha o uchování volného prostoru k jednání umožňujícímu korupci. Nehorázné je toto jednání také proto, že ukazuje, jak nespolehlivým členem EU naše země je.

Snahy zákon zcela zlikvidovat jsou možná nejlepším indikátorem toho, jak vážně to současná vláda myslí s bojem proti systémové korupci. Premiér Nečas sice argumentuje především vysokými náklady na reformu státní služby v souladu s přijatým zákonem, ale tento argument, který používaly i dřívější vlády, jen těžko obstojí, protože s jistými počátečními náklady na zavedení nového systému státní služby se musely vypořádat i všechny ostatní nové členské země.

Nečas má samozřejmě silnější argument než jeho předchůdci v současné atmosféře škrtů ve státním rozpočtu, jenže opomíjí skutečnost, že ať už zavedení kvalitnějšího systému státní správy bude stát cokoliv, v dlouhodobém výhledu státu peníze může jenom uspořit. Je totiž například jasné, že ať už současná vládní koalice přijme jakákoliv opatření proti například manipulování a předržování státních zakázek, jen těžko budou účinná bez státní správy pokud možno co nejvíce nezávislé na politických tlacích.

ČRo 6, 2.9.2010

01. 09.

Co také vypadá jako rasismus

Jiří Pehe Přečteno 13818 krát

Ministr zahraničí Karel Schwarzenbberg podle médií prohlásil, že způsob, jakým francouzský prezident Nicolas Sarkozy vyhošťuje rumunské občany, je proti duchu a stanovám Evropské unie. „Mírně řečeno, když se na to díváte, nelze se ubránit podezření, že v tom hrají roli rasistické pohledy.“ Po vlně údivu a kritiky Schwarzenberg svá slova upřesnil: „Já jsem řekl, že to jenom dělá dojem, jako by to byl rasismus. Já jsem ho nenařkl z rasismu.“

Je vskutku možné, že vyhošťování rumunských Romů z Francie porušuje ducha a stanovy EU. O tom by se jistě mělo mluvit. Ale před tím, než kterýkoliv český politik začne mluvit o rasismu na západ od České republiky, nebylo by na škodu podívat se na situaci doma.

Použijeme-li formulaci stejně kulantně diplomatickou, jakou použil Schwarzenberg, mohli bychom například namítnout, že dojem“ rasismu docela určitě vzbuzovaly některé výroky bývalého vicepremiéra Jiřího Čunka, například o opálených spoluobčanech. Ano jde o téhož Čunka, s nímž Schwarzenberg seděl v jedné vládě.

Schwarzenberg sice hrozil, že odejde z vlády, pokud se do ní na čas suspendovaný Čunek vrátí, ale když se tak stalo, ve vládě zůstal a dokonce ještě financoval jakýsi soukromý audit s pomocí americké detektivní agentury, jehož hlavním cílem se zdálo být prodloužení Čunkovy agónie o několik měsíců tak, aby nepadla Topolánkova vláda. Důvodem Schwarzenbergovy dobročinné aktivity navíc nebyly Čunkovy výroky na adresu Romů, které dělaly „dojem“, že jsou rasistické mnohem více než aktivity Sarokozyho, ale podezření z korupce.

Schwarzeberga a většinu české politické scény také nechaly klidnými aktivity chomutovské primátorky Ivany Řápkové, když exekučně vymáhala peníze od neplatičů, shodou okolností většinou Romů, přičemž jim exekutoři zabavovali i sociální dávky. Ani tady se nebylo snadné zbavit podivného „dojmu“.

Samotná Topolánova vláda byla autorem programu pro „odsun“ zahraničních dělníků, když vypukla ekonomická krize. Stejně jako současná vláda francouzská přispívá na letenky do Rumunska Romům, přispívala česká republika cizím dělníkům na letenky domů.

I tahle akce dělala podivný „dojem“. Zahraniční dělníky přivezly v rámci platné české legislativy do České republiky různé agentury. Jediným „proviněním“ těchto dělníků bylo, že nejsou Češi. Jinými slovy, dokud se českému hospodářství dařilo, byli podprůměrně placení cizinci vítaným motorem růstu, když se dařit přestalo, najednou vadilo, že jsou „cizí“ a berou práci „našim“. Vládní program tak také dělal „dojem“ jistého rasismu, ale žádné kritické vyjádření Schwarzenberga na adresu tohoto programu z té doby nelze najít.

V současné vládě má pro změnu Schwarzenbergova TOP 09 za koaličního partnera stranu Věcí veřejné, která před volbami proslula organizováním občanských hlídek, které „domlouvaly“ bezdomovcům a dalším „nepřizpůsobivým“, kteří nejsou jako „my“, aby se chovali slušně. Dalším koaličním partnerem TOP 09 je strana, jež z pozice lídra pražského magistrátu vymyslela sociální program pro bezdomovce, které hodlá „koncentrovat“ v jakýchsi táborech na okraji města. Schwarzenberg se k tomu, pokud známo, nevyjádřil, ač takový program sociálního vyloučení definitivně porušuje „ducha“ (lidsko-právních dohod) EU a „dojmy“ vzbuzuje všelijaké.

Možná též neuškodí poznamenat, že Francie je země, v níž žije několik miliónů přistěhovalců z islámských zemí a několik dalších miliónů lidí pocházejících z Afriky, jakož třeba i několik miliónů lidí z východní Evropy. Až bude Česká republika mít etnické složení tak pestré, a menšiny tak početné, jako Francie, snad budou případná kritická slova českých politiků na adresu údajného francouzského rasismu znít alespoň trochu věrohodně.

Zatím ale žijeme v zemi, která proslula zvláštními školami pro romské děti, jakož i „vynalézavými“ programy s cílem vystěhovat Romy do ghett za hranice měst. V zemi, kde stojí na místě bývalého romského koncentračního tábora prasečák a kde se spustí vášnivé diskuse, když si nepočetní čeští muslimové chtějí postavit jednu jedinou novou mešitu.

Deník Referendum, 31. 8.2010

Archiv článků: září 2010