Zamítnutí dohody ACTA drtivou většinou poslanců Evropského parlamentu je výbornou zprávou. Dohoda sama sice v konečné verzi žádná převratná omezení oproti stávajícím právním ustanovením nezaváděla, princip tlaku velkých obchodních společností, které si v utajovaných jednáních obcházejících běžný režim tvorby a dojednávání mezinárodních smluv na průmyslově vyspělých zemích přijetí dohody vynucovaly, by znamenal vysoce nežádoucí precedent.

Nadšenci horující pro svobodnou práci s informacemi a informačními artefakty ovšem stále tahají za kratší konec provazu v přetahované s ekonomickými zájmy, na jejichž přízni může záviset další osud politiků.

Informační svět je novým kontinentem, o jehož ovládnutí se vede válka. Na jedné straně zastánci volného užití nových myšlenek, na druhé ekonomické zájmy velkých hráčů. Myšlenky osvícenců se šířily díky „plagiátům“. V USA byla masová produkce nehonorovaných kopií britských knih celé 19. století dobrým mravům neodporujícím průmyslem, dosahujícím i na dnešní poměry neuvěřitelné efektivity. Americké kopie v Británii vydaných románů vycházely jen 2–3 dny po originálu. O pár desítek let později ovšem vidíme právě Spojené státy v popředí tažení proti praktikám, které byly před jedním stoletím americkými mediálními společnostmi i americkými politiky vnímány jako součást emancipačního snažení proti nadvládě bývalé koloniální mocnosti.

Svoboda webu je pouhých dvacet let po jeho vzniku v nečekaném ohrožení. Přičemž útok na podstatu webu nevede Čína, ale velké západní firmy a zejména zákonodárci demokratických zemí, jako jsou Francie, Velká Británie či Spojené státy americké. Problematická mocenská opatření se ale netýkají ani zdaleka jen zemí s žalostnou úrovní demokracie, jako je třeba Čína, kde jsou i respektované firmy typu Google ochotny sahat ke kompromisům, které by v demokratickém prostředí byly nepřijatelné.

Úspěch celosvětové pavučiny www je přitom od samého počátku postaven na sdílení vědomostí, nikoli na ochraně „patentů“ a snaze vydělat.

Smlouva ACTA by také velmi výrazně poškozovala rozvojové země, vůči kterým by společnosti ze zemí průmyslově vyspělých získaly nástroje neadekvátní síly. proto je skutečnost, že ji Evropský parlament odstřelil, dobrým signálem nejen pro občany Evropské unie, ale zejména vůči zemím ekonomicky mnohem méně rozvinutým, než jsou členské státy EU.

Z českých europoslanců nehlasoval pro smlouvu ACTA nikdo, i když europoslanci za ODS se vesměs pouze hlasování zdrželi (přehled).

Přikládám článek k loňskému dvacátému výročí spuštění prvního webového serveru. V mezidobí se sice lecos odehrálo, téma je však s ohledem na ochranu prostředí, které internet a World Wide Web přináší, stejně aktuální.




Gutenberg, web a mizející svoboda

Na konci padesátých let se i ve stručných verzích anglických výkladových slovníků začalo objevovat zvláštní slovo. Serendipita – pojem odvozený ze jména fiktivní země, o níž vyprávěla povídka publikovaná někdy v druhé polovině šestnáctého století v Benátkách.

To slovo žije i po několika staletích nejen pro svou jistou zvukomalebnost. Podstatnější je, že významově odkazuje na možnost dostat se mimoděk k hodnotným nebo zajímavým objevům i během činností, které původně směřovaly někam jinam. Před nějakými deseti lety se serendipita stala jedním z nejoblíbenějších anglických slovíček; zvítězila nejen v anketě milovníků jazyka na Londýnském literárním festivalu, ale zamilovali si ji i američtí vlastníci rekreačních plavidel – a dodnes je v jejich kruzích desátým nejoblíbenějším lodním jménem. A konečně nadšením pro ni zahořeli i informatici. Aby ne, když serendipita tak skvěle vystihuje povahu informačního věku, především pak jeho technologického základu. Celá řada těch nejzásadnějších objevů, jež umožnily vytváření moderních informačních sítí, totiž přišla na svět právě nečekaně, mimoděk při řešení jiných problémů.

Serendipita je opravdu kouzlený pojem. Jde o jedno jediné slovo – a přesto právě ono je ve své stručnosti schopno přesně popsat složitou cestu, která vedla k objevení mechanismu, díky němuž dnes v počítačových sítích prakticky kdekoli na světě máme – nebo alespoň můžeme mít – přístup k informacím.

Ženeva, srpen 1991

Náš příběh začal přesně před dvaceti roky v Ženevě. Uprostřed léta 1991 se tam Tim Berners-Lee na vývěsce Evropské organizace pro jaderný výzkum (CERN) pochlubil, že se mu konečně podařilo zprovoznit první server světové informační pavučiny www (world-wide web) a také prototyp programu, díky němuž se v tomto nově vytvořeném světě bude možné pohodlně pohybovat. Cíl projektu, na kterém Berners-Lee dva roky usilovně pracoval, přitom měl jen minimum společného s tím, jak jeho výsledků dnes využíváme. V době, kdy byl internet vyhrazený nekomerčnímu – a takřka výhradně akademickému užití – hledal Berners-Lee jen flexibilní prostředek, s jehož pomocí by fyzikové po celém světě mohli sdílet data, třebaže pracují na počítačích s velmi rozdílným technickým vybavením.

Inspiroval se přitom vizionářskou myšlenkou, kterou už v červenci roku 1945 formuloval v časopise Atlantic Monthly Vannevar Bush v článku „As We May Think“. Muž, který za války pomáhal koordinovat poznatky mnoha tisíc amerických vědců tak, aby pomáhaly armádě vyhrávat ve válečných střetech, po válce vyzval vědce k vytvoření memexu – univerzálního stroje schopného uchovávat, uspořádávat a funkčně propojovat celou šíři lidského vědění. Berners-Lee se ovšem rozhodl nespoléhat pouze na jeden stroj a navrhl propojení jejich většího množství. I několik let po spuštění jím navrženého mechanismu se však pořád jednalo o systém určený výhradně pro organizaci akademických poznatků. Na jeho celospolečenské rozšíření a využití coby platformy všeobecné komunikace pořád ještě nikdo nijak zvlášť nepomýšlel.

Že nakonec nastalo, lze vnímat jako projev serendipity. Ta však mohla nastat jen díky prozíravosti, s níž se Berners-Lee – i jeho mateřská výzkumná instituce CERN – rozhodli celé dílo nepatentovat. Právě tahle ochota k otevřenosti v průběhu času proměnila webovou technologii v jednu z nejdůležitějších inovací informačního věku.

I Mr. Gates se občas utne

Ve stejné době zkonstruovala obdobný informační systém – gopher – také Minnesotská univerzita. A snažila se na něm vydělat – nabízela jej k dispozici za licenční poplatky. Zkraje slavila i úspěch – jak trefně připomněl v Lidových novinách Jiří Peterka (LN 10. 8.), bylo například ještě v roce 1995 v Česku více serverů založených na této bázi než na platformě www. Díky „bezbariérovému“ přístupu však rychle začala získávat navrch evropská „pavučina“ a tento proces nabral ještě větší rychlost poté, co si ji oblíbila komunita doktorandů na amerických univerzitách. Těžko si představit, jak by vypadal běh událostí v alternativní historii, v níž by si Berners-Lee a CERN nechali svou technologickou inovaci patentovat. Po rozšíření do každého počítače by velmi pravděpodobně následovaly razie černých komand chránících „duševní vlastnictví“ proti nadšencům, kteří vytvářejí nové aplikace, podobně jako se tu a tam dočítáme o zásazích Business Software Alliance proti „pirátům“.

Používání internetu by zřejmě i po jeho otevření komerčním účastníkům postupovalo hlemýždím tempem, protože skutečně široké a všeobecné užívání se nepříliš snáší s hlídáním toho, zda jsou správně vybrány licenční poplatky za každou instalaci. Stačí si připomenout, jak dlouho dokázal internet i na něm postavené otevřené technologie přehlížet Bill Gates.

Ještě v roce 1995 pracoval pod jeho vedením Microsoft na vlastních síťových řešeních, která by nebyla založena na webu, jenž považoval za příliš „akademický“. Sám Gates přiznal svůj netečný postoj k internetu na společném vystoupení s Warrenem Buffettem na Washingtonově univerzitě v červnu roku 1998: „Někdy nás věci zaskočí. Například když přišel internet, měli jsme ho jako pátou nebo šestou prioritu.“ Samozřejmě kdyby projev pronášel o pár měsíců později, mohl tváří v tvář prasklé bublině „dotcom“ firem svou rezervovanost k internetu prezentovat jako projev velmi obezřetného chování a uvažování.

Úspěch technických inovací vyplývající z jejich volného a bezlicenčního užívání je nepochybný a vychází z étosu vědecké práce, jejíž výsledky obohacují sumu vědomostí, které sdílí celé lidstvo. Altruistický přístup chápající proces vytváření celosvětového komunikačního prostředí jako umožnění všem zájemcům se komunikace účastnit, sdílet vědomosti a přispívat k budování důvěry v globálním měřítku se stal ústředním bodem vize konsorcia W3C. To se věnuje práci na standardizaci technických parametrů webu s cílem zajistit jeho dlouhodobý růst. Mezi opatřeními, která získala největší míru podpory všech aktérů, bylo i přijetí zásad patentové politiky konsorcia, která garantuje volné a bezlicenční užití všech současných i budoucích standardů.

Sám Berners-Lee se v posledních letech stal ve Velké Británii jednou z vedoucích osobností vládní iniciativy zajišťující svobodný přístup a volné užití prakticky všech údajů, které vznikají během činnosti vládních úřadů a veřejných agentur. Ruku v ruce s tím rozběhl po celém světě působící WWW nadaci, jejímž posláním je dopomáhat k tomu, aby mohl web působit jako páka pozitivních změn.

Rub amerických jízdních řádů

Srovnání vzniku webu s vynálezem knihtisku není příliš přehnané. Knihtisk zpřístupnil knihy každému a udělal z nich běžně vlastněnou komoditu. Vedl k obecnému vzestupu úrovně vzdělání i přírodních věd. Z literatury vytvořil významnou ekonomickou komoditu, která zprostředkovaně a s různě velkým časovým odstupem ovlivnila právní i morální normy přijímané dnes jako samozřejmost, přestože praxe předchozích staletí byla často zcela odlišná.

Dobrým příkladem takových změn může být dnešní opovrhování plagiáty, které není nijak doloženo před počátkem sedmnáctého století. Neautorizované vydávání hudby známe až ze začátku dvacátého století. Pirátství jako označení aktivit souvisejících s duševním vlastnictvím se začalo objevovat jako pojem až ve Velké Británii v letech 1660–1680. Nevycházelo z žádných hlubokých úvah o podstatě vlastnictví, nýbrž jen z ekonomických zájmů vydavatelů. Během 18. století se masová produkce knih tištěných z dnešního pohledu ilegálně zcela jednoznačně zasloužila o šíření osvíceneckých myšlenek stejně významně jako existence knihtisku. Ve Spojených státech byla masová produkce nehonorovaných kopií britských knih prakticky celé 19. století skutečným a dobrým mravům nijak neodporujícím průmyslem, dosahujícím i na dnešní poměry neuvěřitelné efektivity. Během jedné generace produkce knih narostla na osminásobek a americké kopie v Británii vydaných románů vycházely jen 2–3 dny po originálu (často tištěné na zadních stranách vlakových jízdních řádů, což v době, kdy neexistovaly elektronické sítě, účinně podporovalo rychlé šíření na velké vzdálenosti).

Svoboda a zájmy establishmentů

Rozvoj webu a jeho schopností vytvořil podobně revolučním způsobem nové možnosti v obecném přístupu k informacím, ale zdaleka se neomezil jen na to. Došlo k dramatickému nárůstu počtu autorů publikujících své názory nebo postoje a je vedlejší, co si o úrovni žánrů označovaných jako blog, wiki nebo tweet myslíme – beletrie byla před využitím knihtisku neznámým pojmem a jistě sama myšlenka na ni ve srovnání s teologickými texty působila zcela nepatřičným způsobem. Podobné vedlejší efekty technických změn jsou ostatně dobrým příkladem procesů stejné povahy jako serendipita v procesu poznávání.

Kolem dříve zcela nezvyklým či nemyslitelným způsobem publikujících autorů se vytvořil zcela nový fenomén společenských sítí. Doplnění webů o prvky zprostředkovávající nový „obsah“, tj. sdělení v podobě videa nebo zvuku, ale také dynamických interakcí s koncovým uživatelem, obohatilo chápání práva na informace o přístup k různým druhům služeb. Vytvářejí se nové způsoby mezilidské interakce, které doplňují běžná setkání ve „skutečném“ světě. Výrazně se mění naše chápání soukromí, s jehož proměnou musíme při vstupu do těchto nových interakcí počítat.

Na web se dnes můžeme dívat spolu s Bernersem-Leem jako na fundamentální veřejný zdroj, na kterém závisí dobré fungování obchodu, společnosti i politiky, a jako na životně důležitý nástroj podporující rozvoj demokracie a udržení principů, na kterých stojí svoboda projevu. Připomeneme-li si ovšem například klasicky vizionářskou Třetí vlnu Alvina Tofflera, charakterizující nakládání s informacemi mimo jiné i jako účinný nástroj mocenského ovlivňování nahrazující hrubou sílu nebo jen mírně sofistikovanější moc peněz, je zřejmé, že možnosti nových způsobů univerzální komunikace musí dříve nebo později narazit na zájmy konkrétních ekonomických aktérů i politických establishmentů. Tlaky, které tyto zájmy nepochybně vyvolají nejen v zemích s autoritářskými režimy, ale i v zemích demokratických, si vyžádají dlouhý zápas o to, aby přínos světové komunikační pavučiny mohl být trvalý a co největší.

Uměle stvořený informační svět je z jistého pohledu novým kontinentem, o jehož ovládnutí se vede pomyslná občanská válka. Na jedné straně v ní bojují zastánci volného užití nových myšlenek a svobody volného sdílení všeho, co má povahu zaznamenané informace, na druhé straně jsou zde ekonomické zájmy velkých hráčů spojených s mediálním prostředím, kteří proti idealismu či prostomyslnosti „tvůrčích plebejců“ staví mechanismy umožňující maximální míru monopolizace nově utvořeného teritoria.

Vazba na média vytváří paradox, ve kterém i ve vysoce demokraticky založených společnostech politici snadno podpoří opatření, která by konceptuálně patřila do společnosti totalitní. Dominance v mediální sféře je dominancí v oblasti, která v demokracii zprostředkovává komunikaci mezi volenými politiky a voliči. Úspěch ve volbách i v době mezi nimi je z velké části úspěchem, který závisí na obrazu, který se podaří vytvořit ve vnímání voliče. Nadšenci horující pro svobodnou práci s informacemi a informačními artefakty zde tahají za kratší konec provazu v přetahované s ekonomickými zájmy, na jejichž přízni může záviset další osud politiků.

Snaha po cenzuře webu i možnosti otočením jednoho vypínače chování informačního prostředí zásadně ovlivnit může na první pohled vypadat jako představa z plánů diktátorského režimu. Stačí se však podívat na chování demokratických institucí v souvislosti s nedávnou aférou kolem WikiLeaks a uvědomit si, že politika, právo a technika omezení v této oblasti jsou shodné s těmi, které k prosazení práv k duševnímu vlastnictví potřebují ekonomicky silná média. Synergický vztah mezi zájmy politické moci získat maximum v rámci pravidel hry splňující formálně požadavky demokratického procesu a zájmy ekonomicky ovládnout svět informací, informačních produktů i sítí, které je zprostředkovávají, může přinést řadu nepříjemných rozporů mezi novými možnostmi a společenskou realitou.

V časopise Scientific American na konci roku 2010 vyšel článek „Long Live the Web: A Call for Continued Open Standards and Neutrality“, který svým zásadním obsahem připomíná výše zmíněnou vizi Vannevara Bushe, více než půlstoletí starou. Tim Berners-Lee v něm vyzývá k obraně otevřených standardů fungování webu a jeho neutralitě v politickém i ekonomickém smyslu: zachován by měl být princip univerzality, který umožňuje, aby web fungoval nezávisle na konkrétních typech počítačů, použitého programového vybavení nebo způsobu, kterým jsou tato zařízení připojena k síti (omezení tohoto typu zavedly před rokem Google a Verizon pro přístup z mobilních telefonů). Technické standardy musí být volně, bez placení licencí a bez nutnosti vyžadovat povolení jich využít pro tvorbu nových aplikací přístupné komukoli – patenty nebo webové služby, ke kterým se přistupuje jinak než prostřednictvím standardních odkazů, omezují možnosti inovací. Ohrožení internetu projevující se tak, že firmy nebo vlády ovlivňují nebo špehují internetový provoz, omezuje základní práva člověka ve vztahu k informačním sítím. Webové aplikace, odkazovaná data a další budoucí nástroje využívané na webu se budou rozvíjet jen tehdy, podaříli se ochránit základní principy, na kterých web funguje jako médium, i funkční oddělení webu jako služby, která je realizována nad sítí, kterou je internet.

Svoboda internetu není vybojována

Vysoce problematická mocenská opatření se přitom netýkají ani zdaleka jen zemí se žalostnou úrovní demokracie, jako je třeba Čína, kde jsou i respektované firmy typu Google ochotny sahat ke kompromisům, které by v demokratickém prostředí byly nepřijatelné. Ostudná jsou i zcela konkrétní opatření, ke kterým byli ochotni sáhnout politici v demokratických zemích. Týká se to Francie s jejím zákonem „Hadopi“ z roku 2009, umožňujícím odpojit domácnost obviněnou mediální společností z neautorizovaného kopírování hudby nebo filmu. Velká Británie zavedla loni v dubnu zákon o digitální ekonomice, v jehož rámci může vláda přikázat poskytovateli internetového připojení odpojit kohokoli podezřelého z narušení autorského práva. Z podobného těsta je americký zákon na potírání padělků, který umožňuje vládě sestavit černou listinu blokovaných adres na webu bez ohledu na jejich geografické umístění.

Principy zakazující odsouzení bez řádného procesu jsou v těchto případech ignorovány zákonodárci zemí, které se považují za demokratické a o demokracii jsou schopny jiným i kázat. V dřívějších dobách vedl nesouhlas s podobným chápáním moci k jejímu omezení formou zásad přijatých v zásadách britské Magně chartě či ústavách garantujících základní a nezcizitelná občanská práva. Informační svět na přijetí neporušitelných garancí tohoto typu teprve čeká.

Jako lidé mající možnost využívat informační bohatství zpřístupněné architekturou světové informační pavučiny WWW jistě právem oceňujeme význam a dopad malé zprávy, prostřednictvím které Tim Berners-Lee před 20 lety informoval o spuštění prvního veřejně přístupného webového serveru. Vize a varovná slova, se kterými tento autor přichází v dnešní době, se během nadcházejících desetiletí mohou ukázat jako mnohem důležitější a zásadnější než pouhý technický přínos, jehož plody jsou nám běžně k dispozici. I toto můžeme považovat za serendipitu svého druhu – možnosti, které se člověku v podobě technologie světového webu otevřely, jsou natolik zásadní, že potřebují kultivaci a ochranu proti zvůli, ke které jsou ochotni sahat i politici v tradičních demokraciích. Svoboda internetu i celosvětového webu na něm provozovaného nejsou dosud samozřejmostí.

(Vyšlo 20. 8. 2011 v příloze Orientace Lidových novin.)