Jan Benda: Hledání světla na konci tunelu
Karel Holomek: Perspektiva české společnosti v příštích 20 letech
Martin Macháček: Mám sen o tom, jak vypadá moje země v roce 2020, za krátkých osm let
Milan Zelený: Česká republika 2020. Jak bude, chce, měla by, může a „musí“ vypadat?
Po přečtení článku „Češi mezi bankrotáři, stát škrtí zdravotnické výdaje“ by si mnohý čtenář mohl pomyslet, že se u nás ve zdravotnictví šetří více, než by se muselo. Když pominu, že se zde vytrhávají pouze dva ukazatele z celého kontextu hodnocení zdravotnictví, musím ještě upozornit na riziko chybné interpretace.
Tomáš Sokol: Jak by mohla vypadat Česká republika v roce 2020
Vystoupení L. Zaorálka na tiskové konferenci k společnému prohlášení Ekumenické rady církví, Katolické církve a Federace židovských obcí protestující proti populistickému stylu kampaně ČSSD, mě přimělo k několika zpřesňujícím historickým poznámkám. Zaorálek mluví o snaze vyvolat a vést racionální diskuzi. Za osm let své vlády (1998-2006) k vyřešení otázky vyrovnání s církvemi neudělala ČSSD nic. Co může být racionálního na billboardu, který útočí na nejnižší pudy. Rozčilení sociálnědemokratických předáku není na místě, protože šlo o výslovně faktické konstatování, že plakát s odulou rukou katolického preláta natahujícího se po měšci s penězi je přesně a naprosto ve stylu bolševické a nacistické antisemitské, proticírkevní a protikřesťanské propagandy. ČSSD by ráda získala mladé a progresivní, vzdělané voliče a hraje si na obhájce lidských práv a občanské společnosti, ale její billboard a celá rétorika utočí na významné menšiny, které tvoří právě křesťanské církve a židovská obec, a rozněcují nenávist vůči nim. Navíc se zdá, že jim to zřejmě vůbec nedochází.
Ivan Kraus: Můj pesimistický a optimistický odhad
Hana Malinová: Šuplíkáři
František Bublan: Vývoj půjde zcela určitě politicky doleva