Je velice obtížné proniknout k příčině problémů, které sužují paní ministryni Helenu Válkovou. Obávám se, že ani ona sama tyto příčiny příliš dobře nenahlíží a jako většina lidí, kteří se dostanou do podobné situace, má docela přirozenou tendenci promítat tyto příčiny navenek, tj. mimo sebe. Dlouholetá zkušenost ovšem říká, že právě toto je ten nejhorší možný způsob. Vždy se totiž vyplatí začít od sebe. Pozorně jsem prostudoval výpovědi jednotlivých účastníků sporu. Jsou mimořádně zajímavé. Jako vnější pozorovatel si dovolím vyslovit dojem, kterým na mne situace, do kterých se paní profesorka Válková dostává (jak ona se domnívá nikoli vlastní vinou), působí.
Nedávno jsem napsal ve svém komentáři nazvaném „Proč chce paní ministryně Válková všechno kontrolovat?“ tato slova na adresu politiků: „… každý, kdo se chce s úspěchem pohybovat ve vysoké politice, se musí naučit dvě věci: zacházet s mocí a komunikovat s veřejností. Někteří politici dovedou jedno, jiní to druhé. Jen nemnozí ovládají obojí. Například exministr Kalousek umí zacházet s mocí (to by mohl vyučovat na vysoké škole), ale v oblasti komunikace je to opravdu začátečník.“
Úvod
Co je vlastně původním cílem vzdělávání? Tak trochu nám napovídá latinský význam slova. Slovo „vzdělávání“ znamená v latině „kultivace“. V současné době máme totiž silný sklon plést si skutečné vzdělávání se sběrem informací, který nám nabízejí naše vzdělávací instituce. Informací, které jsou dobré jen k profesnímu uplatnění, rychle zastarávají, proto se tak často zdůrazňuje potřeba celoživotního učení. Jenže člověk není jen výrobní prostředek a mělo by mu jít v životě rozhodně o víc, než o získávání povrchních informací, které rychle zapomene a ze kterých nebude mít žádný trvalý užitek.
Proč chce paní ministryně Válková všechno kontrolovat? Toť skutečně závažná otázka. Můžeme na to mít různý názor. Některé dominantní ženy (a je dost možné, že právě mezi takové osobnosti paní doktorka Válková patří), chtějí mít opravdu všechno ve svém okolí pokud možno pod kontrolou.
Před časem jsem se v článku (článek byl nazván „Církve a veřejnost“) zabýval tragickým postojem vedení českých církví k majetku. Na konci článku stálo:
A nyní je právě vhodná chvíle, abych vznesl druhou otázku, která se týká českých církevních institucí, ale především katolické církve. Rozhlas a televizi navštěvují různí církevní specialisté, kteří přesvědčují redaktory, že by církev bez oněch 59 miliard skutečně nemohla žít a že je to na hranici jejích možností a kdo ví, o čem ještě. Moje otázka tedy zní: „Skutečně jste přesvědčeni, že by církve přestaly pracovat (nebo že by dokonce zanikly), kdyby nebyly zajištěny majetkem a finančními prostředky ze strany státu?“
V minulém volebním období jsem napsal řadu článků, ve kterých jsem kritizoval neschopnost představitelů minulé vládní sestavy naslouchat jiným názorům, než svým vlastním. Konfrontovat se s jiným pojetím světa než s tím jejich pro většinu těchto lidí bylo prostě natolik nesnesitelné, že nebyli schopni ani ochotni se takovéto zkoušce vystavit.
Tímto fejetonem bych chtěl ještě volně navázat na svůj již zveřejněný text o chystaných přijímacích zkouškách (Střední školy a přijímací zkoušky) a dopovědět něco, co tam bylo jen naznačeno. Zaměňujeme totiž vzdělanost za pouhou povrchní informovanost, která má skutečně daleko do pochopení jakýchkoli vzájemných souvislostí. Na to jsem upozornil již v minulém článku. Nyní bych chtěl připomenout, že i nabývání oněch běžných vědomostí, které nabízí škola většinou opravdu, jak se říká, „bolí“. Vyžaduje totiž poctivou práci a něco takového lidskou bytost vždy určitým způsobem proměňuje (stejně jako jakákoli jiná poctivá práce). Veškerá naše přirozenost se jakékoli proměně brání. A právě to je spojeno s bolestí.