Jiří Pehe

31. 12.

Zakonspirovaná vláda a prezident

Jiří Pehe Přečteno 13532 krát

Jedním z rysů liberální demokracie je její co největší transparentnost. Jistě: i demokratické vlády musí leccos utajovat—například v zájmu národní bezpečnosti nebo ochrany soukromí. Leccos logicky utajují i některé složky státní moci: například policie v zájmu zdárného vyšetření kriminálních kauz.

Jak ukazuje například aféra kolem WikiLeaks, i za oponou diplomacie existuje množství informací, které demokratické vlády nechtějí zveřejňovat, aby neohrozily některé národní zájmy, jakkoliv v definování toho, co takový zájem reprezentuje, se často ocitají na tenkém ledě.

Obecně má mít ale utajování v demokracii svá přísná pravidla, a rozhodně se nemá týkat běžného politického provozu. Bohužel, ne tak v České republice, která končí rok 2010 s temnou kaňkou na svém demokratickém resumé.

Když totiž prezident Václav Klaus a představitelé stran vládní koalice uzavřeli na Hradě tajnou politickou dohodu, neporušili žádný konkrétní zákon, ale zpochybnili demokratické hodnoty, o nichž hovoří i Ústava ČR. Například když říká, že politický systém země je založen na volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy.

Nejenom veřejnost, ale i část vládní koalice a celá nevládní část stranického spektra nyní tápou ve tmě, pokud jde o to, co bylo pod patronací prezidenta tajně dohodnuto. Takováto privatizace toho, co má být z podstaty demokratického systému veřejné, do rukou několika politiků s tím, že soudcem nad tajnou dohodou má být ústavně neodpovědný prezident země, je výsměchem jak volné soutěži stran, tak demokratickým principům.

Před květnovými volbami do Poslanecké sněmovny se voliči rozhodovali na základě veřejně deklarovaných programů politických stran. Později se Sněmovna při hlasování o důvěře vládě rozhodovala na základě veřejně známé koaliční dohody a vládního programu. Mnozí občané i politická opozice s takovým programem nesouhlasili, ale hrálo se, jak to má být, podle pravidel.

Nyní ovšem vláda, otřesená korupčním skandálem, přestála hlasování o nedůvěře na základě tajných dohod, což jsou vlastně dodatky k dřívějším transparentním dohodám. Důvěra ve vládu se tak už neopírá o veřejně známý program, ale o program, jehož jedna část není známa dokonce ani mnohým politikům a poslancům vládních stran.
Možná si to česká veřejnost, která se zatím demokracii ještě stále učí, plně neuvědomuje, ale jakákoliv, třeba i jen dočasná privatizace demokratického procesu do rukou několika „vyvolených“ je útokem na demokracii. Vláda nemusela nutně padnout kvůli jednomu korupčnímu skandálu, zato tajná hradní dohoda zásadně zpochybňuje její právo na existenci. Navíc mění roli prezidenta způsobem, který by se dal vykládat jako obcházení Ústavy.

I novoroční projev prezidenta je třeba nazírat v kontextu této skutečnosti. Až do úplného zveřejnění hradních dohod, je třeba brát cokoliv, co Václav Klaus národu sděluje, jen jako falešnou fasádu, za níž se skrývá jakýsi tajný obsah, tedy vlastně konspirace několika politiků proti veřejnosti.

Právo, 31.12.2010

29. 12.

Událost roku: Marná voličská revoluce

Jiří Pehe Přečteno 8974 krát

Politickou událostí roku 2010 v České republice je bezpochyby voličská revoluce, která vytrestala dvě největší strany celkovou ztrátou téměř 1,3 milionu voličů a vynesla do Poslanecké sněmovny dvě strany nové. Příčiny těchto změn v chování voličů byly už zevrubně analyzovány, méně se hovoří a píše o tom, co vlastně přinesly.

Jakkoliv první reakce na květnovou vzpouru voličů (která zahrnovala nejenom výše zmíněné změny v politickém systému, ale také příliv nových politiků s pomocí kroužkování) byly pozitivní, rychle se ukázalo, že v politické kultuře se toho změnilo jen málo. Navíc se ukázalo, že přinejmenším jedna ze dvou nových stran, Věci veřejné, je nedonošené dítě, které od voleb bojuje o politické přežití.

Pokud jde o politickou kulturu, hned po volbách převážil starý známý vzorec politického chování, v němž politici, a bohužel i mnohá média, interpretují volební výsledky zcela svévolně podle vlastních přání. Dozvěděli jsme se tak, že volby vyhrála „pravice“, které voliči prý dali neobyčejně „silný mandát“ v podobě většiny 118 hlasů pro ODS, TOP 09, a VV.

Pravicový program, který se začal na základě tohoto „silného mandátu“ rodit, ovšem měl jen málo společného s tím, co ve svém volebním programu slibovaly Věci veřejné. „Vítězství“ pravice se tak nezrodilo ve volbách, ale až po volbách.

Pravicový volební program, odpovídající víceméně koaličnímu programu po volbách, měly totiž jen TOP 09 a ODS, které společně získaly pouze 36 procent hlasů.

Zrada VV na voličích ovšem nespočívala jen v přijetí neoliberálního vládního programu, jejž bychom marně hledali v předvolebním programu strany, ale už v samotné skutečnosti, že strana, která postavila část svého volebního programu na boji s korupcí a tzv. politickými dinosaury, se hned po volbách bez váhání spojila ve vládní koalici s dinosaury z ODS a zároveň dovolila, aby byl boj s korupcí vládou odsunut až na druhé místo.

Voličská revoluce měla i další slabinu: pomohla k postům ve vládě i v Poslanecké sněmovně lidem, kteří neměli žádnou předchozí politickou zkušenost. Jak se rychle ukázalo, někteří z nich, včetně předsedy VV v pozici ministra vnitra, na své funkce nestačili, jiní se dostali do vleku politických šíbrů z ODS a zkušených politických turistů z TOP 09. Konkrétně se to projevilo na práci vlády, která se chovala místy chaoticky, místy amatérsky.

Součástí podivné interpretace volebních výsledků byla i skutečnost, že ODS – v pořadí až druhá strana ve volbách, navíc s největším úbytkem voličů – se nakonec postavila do čela vlády. Jinými slovy: politická strana, kterou voliči nejvíc vytrestali, nakonec stanula v čele nejsilnější vládní koalice v dějinách samostatné České republiky, přičemž tuto situaci interpretovala jako mandát pro pravicové reformy.

Ačkoliv uměle vytvořená „pravicová“ většina byla částí médií opěvována jako zdroj stability a „klidu k práci“, který jsme prý zatím nikdy neměli, rychle se ukázalo, že i stoosmnáctka může být velmi nestabilní, pokud se jeden z jejích členů hned po volbách začne kvůli zradě na svých voličích prudce propadat ve volební oblibě.

Navíc chaoticky pracující vláda nejen dokázala během krátkého času zcela rozmazat rozdíly mezi údajně nutnými reformami a údajně nutnými škrty, ale protože upozadila boj s korupcí, ztratila i potřebnou legitimitu pro zavádění reforem. Bylo totiž záhy zřejmé, že mluvit na jedné straně o potřebě utahování opasků a tolerovat na straně druhé nadále obrovskou systémovou korupci nejde jaksi dohromady.

Zejména ODS se ukázala být nepoučitelná. Shoda okolností, která ji vynesla po volbách do čela nejsilnější vládní většiny v dějinách země, překryla jak velikost volebního fiaska v květnu, tak důvody, které k němu vedly. Tedy skutečnost, že voliči měli už dost „kmotrů“ a systémové korupce, které si s ODS spojovali.

ODS vytěsnila květnovou porážku tak dokonale, že si nevzala ponaučení ani ze ztráty většiny větších radnic v komunálních volbách na podzim, jakož i ze ztráty senátní většiny. Zřejmě převážilo mínění, že velká vládní většina dává straně jistotu, že systémové loupení z veřejných prostředků může pokračovat, a pokud bude strana nakonec koaličními partnery dotlačena k přijetí protikorupčních opatření, její kmotrovská minulost bude před příštími volbami v roce 2014 zapomenuta.

Ukázalo se ovšem, že z volební porážky v květnu se nepoučila nejen ODS, ale ani část ČSSD, která v některých velkých městech, zejména v Praze, obětovala šanci očistit se od přežívajícího dědictví opoziční smlouvy i vlastních kmotrovských praktik, vidině mocenských kartelů s ODS.

To, že navzdory „voličské revoluci“ funguje většina věcí v české politice postaru, souvisí nepochybně se skutečností, že nitky politické moci v posledních letech stále více vedou do politického zákulisí, kde za ně tahají nejrůznější korupční bratrstva a mafiánské spolky. Koneckonců i úspěch hned dvou nových politických stran ve volbách byl do značné míry výsledkem rafinovaných marketinkových postupů a velkých peněz.

Korupční kauza na ministerstvu životního prostředí na konci roku ukázala, jak funguje celý systém. V tomto kontextu byla překvapivá jen proto, že se v zaběhnutém korupčním systému české politiky našel navzdory enormnímu osobnímu risku člověk ochotný na korupci ukázat.

Kauza také ukázala limity nových stran, a tím i další limity „voličské revoluce“. Představitelé TOP 09 kauzu přešli s tím, že stabilita koalice je důležitější než korupce.

Ministr financí za tuto stranu, který by měl být pobouřen tím, že někdo, jak se zdá, plánoval ukrást ze státního rozpočtu tři miliardy korun předražením zakázky na pražskou čističku odpadních vod, z nichž půl miliardy mělo odtéct do pokladny ODS, prohlásil, že šlo o vnitřní záležitost ODS.

VV naopak mohly ukázat, že to myslí s bojem proti korupci vážně, vlastně jim štěstěna přihrála neobyčejnou šanci postavit se na nohy. Chvíli to vypadalo, že se této šance chopí, ale nakonec vše prohospodařily v absurdní frašce, kterou v podobě tajné dohody zrežíroval prezident Klaus.

„Voličská revoluce“ tak víceméně skončila hned po své úvodní salvě v květnu a definitivně skonala s kauzou Drobil. Pro český politický systém je to ovšem velmi špatná zpráva. Znamená, že rostoucí tlak na změnu ve frustrované společnosti už se nemusí podařit příště usměrnit do koryta demokratického klání a politických institucí. Takováto zklamání dost často končí těžko kontrolovatelným nástupem ulice nebo antisystémových stran. Rok 2011 může být dost rušný.

Deník Referendum, 28.12.2010

27. 12.

Konec Nečasovy éry

Jiří Pehe Přečteno 10871 krát

Premiér Nečas i po hlasování o nedůvěře v jeho vládu sice formálně stojí v čele vládní koalice, ale dohromady ji drží prezident Klaus, jemuž Nečas přenechal pozici vrchního arbitra nad tajnou dohodou přijatou koalicí pod taktovkou Klause, a tím i nad vládou.

Někteří komentátoři dodávají, že Nečas fakticky skončil i čele ODS. Je možné, že i tam vyplní mocenské vakuum Klaus, i když až do ukončení prezidentského mandátu za dva roky může pro něj být výhodné držet slabého Nečase nejen v roli premiéra, ale i předsedy ODS.

K Nečasovu oslabení přispěla korupční kauza na ministerstvu životního prostředí, ale pád Nečase byl eventuálně téměř nevyhnutelný i bez této kauzy. Proč?

Po odstranění Mirka Topolánka z čela ODS byl Nečas volbou, která se českým stranám opakovaně nevyplácí. Byl totiž, podobně jako před ním Vladimír Špidla v ČSSD, především politikem „ druhé řady“.

Stejně jako Špidla není Nečas přirozeným politickým lídrem, a tudíž vhodným kandidátem na premiéra nebo předsedu strany. Ostatně pokud bychom mluvili jen o stranickém vedení, v podobné situaci byli v minulosti i politici dalších stran: Jiří Skalický v ODA, Cyril Svoboda v KDU-ČSL, nebo Petr Mareš v US.

Označení politik „druhé řady“ neznamená druhořadý; není to míněno pejorativně. Jsou politici, kteří dokáží vést, neboť mají přirozenou autoritu i charisma, jakkoliv to ne vždy znamená, že jsou lidsky snesitelní. Navíc často nedokáží nic zúřadovat, a proto potřebují lidi, jako je Nečas, kteří jsou svoji povahou spíše vysokými úředníky a svojí prací v kuloárech zajišťují lídrům zázemí. Stanou-li se ale souhrou okolností sami „lídry“, obvykle je převálcují jak političtí šíbři ve straně, tak talentovanější politici v čele ostatních stran.

Nečas by se hodil například na pozici eurokomisaře, v níž se osvědčil i Špidla. V roli premiéra a stranického vůdce je ovšem ztracen. Nejenže nedokáže čelit mafiózním strukturám ve své straně, ale navíc si zvolil za spojence Klause. Ten má Nečase dokonale přečteného, a i proto mu stačila jedna větší krize, aby si z premiéra udělal politickou rohožku před hradním vchodem. Logicky přitom tvrdí, že je Nečas skvělý premiér, k němuž není alternativa.

Nečasova éra skončila stejně rychle, jako skončil kdysi Špidla, který neměl v souboji se zemanovci a grossovsko-kmotrovským prostředím v ČSSD nejmenší šanci. Kardinální otázkou pro ODS ovšem je, co dál?

Jestliže metastáze mafiánských praktik ve straně politicky nezastavil, když už na ně konečně začal upozorňovat, a následně politicky nepřežil, ani rozený lídr Topolánek, nabízí se jako zdánlivá záchrana už jen otec-zakladatel strany a mafiánského kapitalismu u nás.

Otázkou je, zda si strana vedení na částečný úvazek z Hradu může dovolit, a zda hradní pán, ve svých 70 letech a se svými stále bizarnějšími názory, může ještě nabídnout takovou přidanou hodnotu, aby nakonec jen neasistoval u pohřbu strany, které kdysi pomohl na svět.

Právo, 27.12.2010

22. 12.

Kauza Drobil: Právní stát v troskách

Jiří Pehe Přečteno 14186 krát

Poté, co odvolaný šéf fondu životního prostředí Libor Michálek odhalil, že si nahrával některá jednání na ministerstvu životního prostředí, z nichž vyplývá podezření na rozsáhlou korupci, do níž mohl být přímo nebo nepřímo zapleten ministr životního prostředí Pavel Drobil, stal se okamžitě terčem útoků. Nejslabším místem v Michálkově jednání, jak si jeho kritici okamžitě povšimli, byla skutečnost, že důkazy o korupčním jednání shromažďoval sám, místo toho, aby vše oznámil státnímu zastupitelství nebo policii.

Na policii se ovšem neobrátili ani politici, které Michálek kvůli svým podezřením kontaktoval. Ministr vnitra Radek John Michálkovi jen poradil, kde získat nahrávací techniku. Ministr dopravy Vít Bárta podle některých zpráv v médiích též o Michálkových obviněních věděl, ale ani on nešel na policii. Premiér Petr Nečas Michálkův návrh, aby do vyšetření možné korupce zapojil Bezpečnostní a informační službu, nevyslyšel a na policii se sám též neobrátil.

Advokát Tomáš Sokol ve svém blogu připomněl, že v České republice máme § 367 a 368 trestního zákoníku, podle kterých je krom jiného trestné nepřekažení a neoznámení trestného činu přijetí úplatku a podplácení. Z čehož podle Sokola vyplývá povinnost pro kohokoliv, kdo se hodnověrným způsobem dozví o tom, že má být nebo byl spáchán tenhle trestný čin, oznámit to státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu.

Nezbývá se zeptat, proč, když je po právní stránce všechno tak jasné, Michálek, John i Nečas policii nekontaktovali. Odpověď je bohužel nasnadě: něco takového dává smysl jen v právním státě.

Vysoká politika v České republice, jak už jsme viděli například v kauze Čunek a s ní spojené aféře kolem „justiční mafie“, dlouhodobě nerespektuje nezávislost některých institucí včetně policie. Jelikož v čele takových institucí stojí konkrétní lidé, kteří vědí, že jejich postavení a kariérní postup budou ohroženy, pokud se politikům nepodřídí, snaží se orgány činné v trestním řízení, jak se zdá, vyšetřovat závažná podezření často nikoliv tak, aby bylo učiněno zadost liteře zákona, ale aby si to „nerozházely“ s politiky.

V zemi, kde se za posledních dvacet let z těchto i dalších důvodů vyšetřil jen zlomek korupčních případů, jakož i případů tunelování či defraudace, má někdo jako je Libor Michálek na vybranou: může se zachovat podle Sokolem citovaného ustanovení trestního zákoníku, anebo raději shromažďovat důkazy sám.

Představme si, co by se asi stalo, kdyby se Michálek obrátil hned na začátku se svými podezřeními na policii. Ti, jichž se podezření z korupce týkalo, by nejspíš měli informace o Michálkově obvinění, ještě než by vyšel z policejní budovy. Vzápětí by se spustila denunciační mašinérie, důkazy by se zametly pod koberec, a pokud by byli dotčení politici rozzlobeni opravdu hodně, možná by se obvinění obrátilo proti „práskačovi“ Michálkovi.

Ve hře, jak víme, jsou přeci vyšší zájmy, například stabilita vlády. Svoje by o tom mohla vyprávět například Marcela Urbanová, která z korupce obvinila Jiřího Čunka. Scházelo málo a po mnoha tahanicích by vše neskončilo odchodem Čunka i symbolickou prohrou „justiční mafie“, ale ve vězení mohla skončit Urbanová.

Pokud by se policie do vyšetřování Michálkových obvinění opravdu pustila a přestála by všemožné politické tlaky, je docela pravděpodobné, že by ještě před skončením vyšetřování vše uniklo do médií – buď proto, že někteří policisté se tak chrání před politickými tlaky, anebo proto, že někteří policisté mají nadstandardní vztahy s novináři.

Vše by tak skončilo v typicky české polobulvární „reality show“, v níž kdosi v policii, veřejnosti neznámý, pouští do médií například pečlivě vybrané nahrávky rozhovorů. Zda by takto pečlivě režírovaná „investigativní žurnalistika“ vyzněla v nahrávkách nakonec lépe pro Michálka, nebo pro Drobila, by záleželo na tom, pro koho dotyčný policejní „režisér“ pracuje.

Pokud se takový scénář zdá být nepravděpodobný, stačí připomenout, že když už se Michálek se svými nahrávkami na policii obrátil, přičemž předem pro jistotu vše medializoval, spěchal sám policejní ředitel Oldřich Martinů za premiérem Nečasem s podrobnostmi z Michálkova výslechu, jež pak denunciační mašinérie ODS okamžitě využila.

Vrátíme-li se k argumentu Tomáše Sokola, skutečnost je bohužel taková, že právní stát nevznikne jen přijetím smysluplných zákonů. Musí také existovat všeobecná vůle se takovými zákony řídit a jejich existenci nezneužívat. Kdybychom žili například ve Švédsku nebo ve Švýcarsku (kde by ostatně byly vůbec těžko představitelné podobné korupční kauzy, které hýbou naší zemí), mohl by se Libor Michálek obrátit na policii s velkou mírou jistoty, že vše bude řádně vyšetřeno, viníci potrestáni.

V neprávním státě, jakým je Česká republika, by se nejenom nic nevyšetřilo, ale dost možná by na své čestné jednání Michálek doplatil. Ostatně i poté, co si pro jistotu sám opatřil důkazní materiál, jsme svědky neuvěřitelných útoků na samotnou podstatu právního státu, když se Michálka snaží z nejrůznějších pozic očernit či zpochybnit jak obviněný ministr, tak premiér, tak dokonce prezident.

Deník Referendum, 21.12.2010

21. 12.

Paradoxní defenzíva levice

Jiří Pehe Přečteno 5736 krát

Demokratická levice, obzvláště pak sociální demokracie, je všude v Evropě v těžké defenzivě. V souvislosti s tím se objevila řada dalekosáhlých úvah, že proces globalizace, ve spojení s moderními technologiemi, proměnil svět natolik, že levicové koncepty, zejména ty založené na obhajobě sociálního státu, jsou zastaralé, a že ústup levice je tudíž permanentním jevem.

V reakci na takové argumenty je možné nabídnout mnohem střízlivější, a pro levici příznivější pohled. Tak především není zatím vůbec zřejmé, zda oslabení demokratické levice v Evropě není jen projevem jistého politického cyklu.

Před deseti lety byla v defenzivě demokratická pravice. Ve většině evropských zemí vládly sociálně demokratické strany. Stačí připomenout jména Tony Blair, Lionel Jospin, Gerhard Schröder nebo Romano Prodi. V souvislosti s tím se objevovaly úvahy, že posunem k blairovské třetí cestě vyvlastnila demokratická levice pravici liberální agendu, takže pravice byla natrvalo vytlačena do nacionalisticko-konzervativních pozic.

Jinými slovy, ještě před deseti lety se zdálo, že pravicové strany zůstanou dlouhodobě v defenzivě, protože nedokázaly spojit stejně efektivně jako strany sociálně demokratické obhajobu tržní ekonomiky s obhajobou individuálních (lidských) i sociálních práv. Zároveň se zdálo, že konzervativní pravice byla schopna přesvědčivě obhajovat kapitalismus (což byla vždy důležitá součást jejího programu), pouze dokud fungoval převážně v rámci národních států, a že jí zaskočil proces globalizace, který národní státy oslaboval.

Jenže právě v době, kdy byla demokratická levice na vrcholu, začínaly se už pod povrchem naplno projevovat dopady konce bipolárního světa, který otevřel cestu ke globální expanzi kapitalismu. Jinými slovy, zatímco někteří myslitelé mluvili o konci historie v souvislosti s údajně definitivním vítězstvím liberální demokracie, ve skutečnosti znamenal pád komunistického bloku především globální nástup kapitalismu, včetně vítězství ideje volného obchodu, přičemž se ukázalo, že některé země se-- přinejmenším v počátečních fázích překotného kapitalistického rozvoje--bez liberální demokracie docela dobře obejdou.

Expanze globálního kapitalismu do zemí, jako je Čína, Indie, Indonésie nebo Brazílie ovšem začala měnit i podmínky, které umožňovaly jistý typ rovnováhy mezi tržní ekonomikou a sociálním státem v západních demokraciích. Poměrně nákladné sociální státy byly stále více vystavovány konkurenci levné pracovní síly v prudce se rozvíjejících trzích v Asii a Jižní Americe.

Společně s nástupem globálního trhu se začal stále více prosazovat neoliberální koncept neviditelné ruky trhu, který na jedné straně požadoval „zmenšení“ přebujelých sociální států a privatizaci veřejných statků v rozvinutých demokraciích, zároveň odbourával, i v globálním měřítku, překážky pro nové typy spekulativního kapitálu a jeho volný pohyb v planetárním měřítku.

Na rostoucí tlak namířený vůči sociálnímu státu, který tato nová situace vytvářela, nedokázala evropská levice odpovědět. Většina levicových (a nejprve i pravicových, neboť s paradigmatem sociálního státu srozuměných) vlád reagovala defenzivně, tedy v podstatě odmítáním diskuze o zásadnějších reformách sociálního státu. Jistě i ze strachu před sociálními nepokoji a nepříznivými politickými důsledky. Výsledkem byly rostoucí deficity většiny evropských států, neboť ekonomický růst nebyl v soutěži s novými trhy natolik velký, aby sociální vymoženosti „ufinancoval“.

Pravicové strany se postupně vymanily z defenzívy, protože pro ně bylo snadnější než pro levici distancovat se od zdánlivě hlavního handicapu západních demokracií v nové globální konkurenci, kterou byl právě sociální stát a údajně přebujelý veřejný sektor obecně. Neoliberální ideologie trvala na tom, že je nutné západní ekonomiky učinit pružnějšími s pomocí omezování státních zásahů a regulace, jakož i s pomocí omezování sociálních výdajů.

To vše bylo doprovázeno „postmoderní“ neoliberální rétorikou zdůrazňující individualismus a legitimizující sobectví. V podmínkách globalizovaného světa, jehož tón určují nové technologie i způsoby podnikání, je prý každý vzdělanější jedinec pánem svého osudu, který si může kreativně vytvářet. Mizí prý staré „třídy“, odumírá potřeba rigidně regulovat pracovní vztahy, privatizace zbývajících veřejných statků (penzijních systémů, zdravotnictví, školství) je nevyhnutelná, neboť efektivní. „Staré“ formy sociální solidarity jsou prý překonané.

Tato rétorika nebyla samozřejmě úplně nová. Přišli s ní už Margaret Thatcherová a Ronald Reagan, ale demokratická levice byla v podmínkách bipolárního světa ještě schopná tento první nápor neoliberalismu odrazit.
V podmínkách globálního kapitalismu, který zcela převážil v posledním desetiletí, ovšem musí levice hledat poněkud jiný druh odpovědí.

Do jak těžké defenzivy se demokratická levice dostala, ukazuje i její neschopnost využít ke svým politickým cílům i světovou ekonomickou krizi z roku 2008. Ta ukázala, že soukromý kapitál, fungující v globálních měřítcích, „zprivatizoval“ během krátké doby národní státy i jejich veřejné prostory do té míry, že vlády západních států ve zdánlivě „keynesiánské“ reakci ochotně sanovaly obrovské ztráty soukromých společností a bank. Ty byly údajně příliš velké na to, aby mohly padnout.

Ve skutečnosti byla tato „keynesiánská“ reakce vynucená soukromým sektorem, protože soukromý kapitál zprivatizoval sociální služby, penzijní systémy i bankovnictví (úspory běžných lidí) do té míry, že zájem státu se stal nerozlišitelný od zájmů soukromého kapitálu. Když pak ovšem vlády západních zemí zasáhly s pomocí záchranných balíčků a dalších opatření, v důsledku čehož ještě více zvýšily již beztak vysoké deficity, ocitly se vzápětí pod náporem globálního kapitálu, s podporou různých ratingových agentur, aby začaly okamžitě šetřit.

Krize tak paradoxně nevedla k protiútoku levice, ale k její ještě větší defenzivě, protože rétorika „škrtů“ a částečné demontáže sociálního státu se najednou zdála být zcela logická. Kdo by chtěl, aby zbankrotoval jeho stát? Pravice byla paradoxně schopna v krizi nabídnout „reformní“ rétoriku, která se jevila být zcela legitimní.

Šance pro znovuoživení demokratické levice spočívá zejména v tom, že obrovská systémová korupce a zpronevěry, jakož i rostoucí závislost politiky na penězích, které jako rakovina postihují stále více vyspělých demokracií, nejsou jen jakýmsi morálním selháním několika podnikatelů, politiků či investičních bankéřů, ale zcela logickým vyústěním způsobu, jakým funguje nespoutaný globální kapitál, který „privatizuje“ politické strany, politiku obecně, jakož i celé státy.

V této podobě je stále větším nebezpečím pro demokracii. Kolonizace veřejného prostoru soukromými zájmy, jakož i privatizace politiky do rukou různých ekonomických skupin napojených na globální kapitál (což vede k systémové korupci) demokracii ničí.

Zatímco klasický kapitalismus, vzniklý v národních měřítcích a v mnoha směrech se řídící „ctnostmi“ popsanými Maxem Weberem, byl nerozlučně spojen se vznikem demokracie i občanské společnosti, globální kapitalimus je jejich nepřítelem. Demokracie nemůže fungovat bez racionálního dizkursu ve veřejném prostoru a bez politických stran sledujících nikoliv soukromé ale veřejné zájmy.

Jinými slovy, více trhu v současných podmínkách neznamená více demokracie, jak se to snaží interpretovat neoliberální pravice. Pokud se levici podaří nastolit agendu záchrany demokracie (a tím i svobody mimo prostor trhu) jako zásadní téma, vrátí se zpět do hry. Náznaky toho, že se veřejnost začíná vzpírat „kmotrovské“ demokracii globálního kapitalismu (která není problémem zdaleka jen u nás), se ostatně už objevují.

Levici se též nabízí téma globálního vládnutí, které může legitimně „zvednout“ právě jen ona, protože pravicové strany jsou v zajetí zvláštní schizofrenie: na jedné straně umetají cestičku globálnímu kapitalismu, který oslabuje národní státy, na straně druhé ovšem kritizují nadnárodní integraci.

Přitom nejde o vytvoření nějaké světové vlády, kterou straší český prezident. Jde o to, že globální kapitál nemá v podobě stále více zprivatizovaných, a ve srovnání s jeho globální mocí malých národních států protiváhu, která by ho dokázala regulovat tak, aby nezačal požírat sám sebe v příštích krizích, které mohu být mnohem katastrofičtější, než byla ta v roce 2008.

Neviditelná ruka trhu, působící v globálním měřítku, je prostě docela jistou cestou ke katastrofě globálních rozměrů. Levice v Evropě přežije, ale pouze za předpokladu, že nastolí téma globálního vládnutí, přinejmenším v podobě účinného regulatorního rámce, působícího v planetárních měřítcích.

Musí také jasně formulovat svůj postoj k již vytvořeným nadnárodním celkům, jako je Evropská unie. Současná krize EU a její eurozóny je mimo jiné totiž také důsledkem tlaku globálního kapitálu na členské země. Ty se mohou ubránit pouze za předpokladu, že budou postupovat jednotně, a že vytvoří skutečně efektivní nadnárodní politické instituce.

Je jasné, že taková agenda se bude těžko prodávat veřejnosti infantilizované neoliberálními hesly ve stylu „amerického snu“. A je zřejmé, že defenziva demokratické levice ještě nějakou dobu potrvá, než si kritické masy voličů uvědomí, že současná neoliberální ofenziva ničí střední třídy a ohrožuje demokracii, a že je zcela legitimní úsilí o reformu a záchranu sociálního státu v podobě, která poskytne základní ochranu decimovaným středním třídám a dalším pracujícím, jež se globální kapitalismus snaží přeměnit v recyklovatelné zdroje námezdní práce.

Čas levice zdaleka neskončil. Jak ale upozorňuje například Tony Judt, bude levice muset změnit svůj jazyk: přejít od technokratického přístupu k sociálnímu státu k obhajobě společenské solidarity coby etického úkolu, který má v západní civilizaci své pevné hodnotové podhoubí.

Listy, č.6/2010

16. 12.

Zhysterizovaná Drobilova kauza aneb Nečas v klidu

Jiří Pehe Přečteno 7509 krát

„Situace kolem Pavla Drobila je zbytečně zhysterizovaná“ pravil až z Bruselu Petr Nečas, což může leckoho dovést k závěru, že premiér buď zcela ztratil pud sebezáchovy anebo mu pud sebezáchovy velí bránit Pavla Drobila.

Můžeme si vybrat. V prvním případě Nečas zcela špatně čte situaci, v druhém nezbývá než usoudit, že Drobil a lidé za ním vědí na premiéra něco, co premiéra nutí k výrokům, nad nimiž rozum zůstává stát.

Tak či onak, od premiéra jsme se dozvěděli, že Drobil je vlastně slušný brach, a že se tak moc neděje. O podezření na korupci v případě Drobila věděl od října, no a co? Proč ta mediální hysterie?

Hysterizován takovými postoji by ovšem měl být průměrný občan.

Premiér mu vlastně sděluje, že důvodné podezření na plánovanou krádež půl miliardy korun z peněz daňových poplatníků ve prospěch pokladny Občanské demokratické strany je triviální záležitost. Stejně triviální je na nahrávce zachycený výrok ministra Drobila, v němž de facto nabízí Liboru Michálkovi, který inkriminující nahrávku pořídil, místo náměstka, pokud nahrávku zničí.

Nepropadat hysterii a zůstat v klidu máme zřejmě zůstat i ve světle velmi důvodných podezření vyplývajících z kauzy Drobil, že přikrádání ze státních peněz ve prospěch ODS řídí z pozadí voliči vykroužkovaný a na zasloužený politický odpočinek poslaný Ivan Langer.

V žádném případě bychom se neměli chovat hystericky, ani když užasle sledujeme kauzy bývalého senátora za ODS Nováka (odsouzen k podmínce a pětimiliónové „pokutě“ za čtyřicetimiliónový úplatek), bývalého ministra obrany Bartáka, Opencard, neuvěřitelně předražených dálnic, Gripenů, Pandurů, atd., atd., atd…Nečas nám de facto říká, že tváří v tvář zcela systematickému rozkrádání veřejných prostředků máme prostě být v klidu.

Situaci má pod kontrolou, na protikorupčních opatřeních se neúnavně pracuje, Drobil je slušný člověk. Důležité je, aby vládní koalice zůstala pohromadě a provedla zamýšlené „modernizační“ škrty a reformy. Protože kde ještě brát na miliardové úniky do kapes kmotrů i stranických pokladen, když ne z kapes lidí, kteří chodí od devíti do pěti do zaměstnání, ale jak nás ujišťuje vláda, žijí si nad poměry?

Je to trapná fraška, která je ovšem pro průměrného občana v podstatě bezvýchodná, dokud kritické mase opravdu nedojde trpělivost s tím, že si na nich politici štípou dříví. Protože masivní rozkrádání veřejných prostředků politiky a s nimi spřízněnými podnikateli je evidentně zcela systémová záležitost, která jde napříč politickým spektrem. Podle některých zpráv natolik systémová, že existují „ceníky“ za přiklepnutí státních zakázek.

Ostatně jak si správně ve svém blogu povšimnul Jan Macháček, vyvedení půl miliardy korun pro stranické účely z o tři miliardy předraženého projektu pražské čističky vod by jen těžko bylo možné bez vědomí pražské sociální demokracie, koaličního partnera ODS v Praze. Ano, té části ČSSD, jejíž politici od dob opoziční smlouvy sedí v různých dozorčích radách polostátních podniků v Praze a pobírají za to nehorázné odměny.

Hlasování o nedůvěře ve vládu je víceméně jen rétorické cvičení, pokud ČSSD z pražské koalic neodejde. Jenže co když nemůže, protože už je příliš zapletená?

TOP 09 pro změnu už dopředu avizuje, že kauza Drobil je vnitřní problém ODS, a že zcela určitě podrží vládu v hlasování o nedůvěře, ač by si jeden mohl myslet, že když ministr financí za TOP 09 uslyší o tom, jak někdo chtěl vyvést ze státní kasy neoprávněně tři miliardy, bude to považovat za prioritní záležitost státu, nikoliv jen záležitost jedné partaje.

A pak zde máme Věci veřejné, které bojují s korupcí tak vehementně, že přijaly na své ideové konferenci usnesení, že pokud koaliční partneři nepřijmou jejich protikorupční program do konce roku 2011, „zváží“ vystoupení z vládní koalice. Samotné VV jsou ostatně výrazem jistého trendu, v němž podnikatelé, které už nebaví přemlouvat a uplácet politiky, aby jim přiklepli tu či onu státní zakázku , politiku raději přímo privatizují do svých rukou.

Jinými slovy: Česká republika se rychle mění v banánovou republiku, a pokud ani kauzy, jako je ta Drobilova, s veřejností výrazně nepohnou, nezbývá než usoudit, že toto je model „demokracie“ a „tržního hospodářství“, který většině v této zemi vyhovuje.

Nečas a další politici pak budou mít naprostou pravdu, když nás budou napomínat, ať zbytečně nehysterizujeme. Takhle to prostě chodí.

15. 12.

Fraška veřejná aneb Ideová konference strany bez idejí

Jiří Pehe Přečteno 7891 krát

Nejzábavnější okamžik na ideové konferenci Věcí veřejných přišel, když si strana schválila usnesení, že nebude-li do konce příštího roku naplněn její protikorupční program, „zváží“ vystoupení z vládní koalice. Dozvěděli jsme se tak hned tři věci najednou.

Za prvé VV uznávají, že jejich hlavní volební téma — boj s korupcí — nebylo a není koaličními partnery jaksi bráno v potaz. Za druhé, systémová korupce v podobě neprůhledných státních zakázek, provizí a předražovaní může ve světle přijatého usnesení v klidu pokračovat nejméně ještě rok, načež se VV prý na své koaliční partnery opravdu, ale opravdu rozzlobí.

Za třetí: co rozzlobené VV udělají? „Zváží“ odchod z vládní koalice. Toto zvažování bude nepochybně důkladné, pravděpodobně se uskuteční jedno z typicky transparentních vnitrostranických referend.

Jinými slovy: takové zvažování klidně může pokračovat třeba další rok. Pokud preference VV mezitím klesnou na nulu, bude jasné, že nemá smysl z koalice odcházet, protože to bude jedno. Pokud se budou preference ku překvapení všech ještě pohybovat na hranici volitelnosti, lze z koalice odejít až pár měsíců před volbami.

Druhou velkou ideou, kterou porodila ideová konference, byl nápad, že se VV musí v jistém smyslu posunout doprava, a tlačit na brzké přijetí reforem, nejpozději prý v březnu, ale zároveň se VV musí také posunout tak trochu doleva.

V praxi to vypadá tak, že strana nebude dále nečinně přihlížet slabošskému váhání svých koaličních partnerů při zavádění antisociálních neoliberálních reforem, ale zároveň, jelikož má vysoce vyvinuté sociální cítění, nabídne svoje vlastní vize. Je tedy téměř jisté, že se do března žádné takové reformy nepřijmou, neboť se koalice bude hádat, a pokud ano, stane se tak za teatrálního upozorňování VV, že byly coby nejmenší vládní strana donuceny obětovat své sociální cítění.

Ideově bohaté je i usnesení, že vládní koalice nemá zavádět školné na vysokých školách v tomto volebním období, ačkoliv se na tom vládní koalice už shodla v koaličním programu. Velikost této myšlenky spočívá v tom, že VV bude moci ukázat, jak moc jí v současné situaci záleží na mladých lidech.

Jenže většina společnosti, včetně těch, kdo školné nechtějí, to nejspíš vyhodnotí jako návrat politických praktik, které ztělesňovali lidovci. Ti sice byli členy různých vládních koalic, ale skoro ve všech se chovali tak, jako kdyby byli vůči vládní koalici zároveň v opozici. I proto už nejsou v Poslanecké sněmovně.

Ideová konference VV tak byla ukázkou dokonalé politické schizofrenie. Strana, která se před volbami v květnu profilovala jako protestní, hned po volbách odešla do vládního Jurského parku. Přítomní dinosauři samozřejmě neměli žádný zájem bojovat s korupcí, zato měli velký zájem nahradit alespoň částečně ekonomické ztráty způsobené krizí globálním velkopodnikatelům tak, že zkrátí sociální dávky nejchudším a platy státním zaměstnancům.

Po státním sektoru a sociálně slabších přijdou na řadu zaměstnanci v sektoru soukromém. Nové pracovní právo umožní podnikatelům vyhodit je snadněji z práce nebo jim dávat úvazky, v nichž si budou moci nechat jen zdát o jakýchkoliv jistotách. Bude se tomu říkat „modernizace“ nebo „flexibilita.“

Velkým soukromým fondům podnikajícím s důchody se pak ještě přihrají obrovské sumy „měkkých peněz“ z povinného pojištění, až se začne privatizovat to, co ještě zbývá z veřejných statků, například důchodový systém.

VV se nechaly do téhle hry polapit. Z boje proti korupci nebude nic, protože to není v zájmu kmotrů a oligarchů, kteří stojí v pozadí vládní koalice, zato privatizace sociálního zabezpečení a pauperizace středních tříd ve státním i soukromém sektoru poběží naplno.

Jediné, co by VV pro svoji záchranu snad ještě mohly udělat, je okamžitě vystoupit z vládní koalice, a začít hrát opoziční roli. Jenže VV jsou především podnikatelský záměr, a vlastníci této firmy, jak se zdá, mají za to, že ke zhodnocení jejich investic a záměrů jim zřejmě stačí jen jedno volební období. Budou ještě další ideové konference VV, ale stejně jako ty minulé budou ve straně bez veřejně srozumitelných idejí jen pro zábavu, načež VV definitivně zmizí z politické scény.

Deník Referendum, 14.12.2010

12. 12.

Konec kapitalistické normalizace

Jiří Pehe Přečteno 13908 krát

Prezident i pravicová média mohou stokrát zesměšňovat stávku zaměstnanců ve státní správě a veřejném sektoru, vláda může do omrzení opakovat, že zaměstnanci ignorují nutnost šetřit, nebo že zbytečně destabilizují společnost. Současná vlna protestů je koncem jedné éry v české společnosti.

Tuto éru bychom mohli nazvat „kapitalistickou normalizací“. Nikoliv posměšně, tak jak se pojem „normalizace“ používal pro nenormální poměry Husákova režimu, ale jako uznání skutečnosti, že se u nás v posledních dvou desetiletích (znovu)zabydloval jako „normální“ kapitalistický systém, který měl být předchozím režimem navždy zrušen coby nenormální.

Kapitalistická normalizace proběhla ve dvou fázích, jimž každé dodával opodstatnění jiný příběh. Legitimizující příběh byl zapotřebí, protože znovuzrození kapitalismu u nás bylo provázeno nemalým plýtváním, ekonomickým zločinem, tunelováním a korupcí.

V první fázi kapitalistické normalizace většina společnosti tyto excesy tolerovala, protože si osvojila příběh rozchodu z komunismem. Lidé tak byli ochotní považovat četné excesy za nutnou cenu transformace. V oficiální analýze ministerstva financí z roku 2005 se dokonce dočteme, jak velká ona cena transformace (sanace bank, dluhy z tunelů zaparkovaných v Konsolidační agentuře, atd.), symbolizované jménem Václav Klaus, byla: i s úroky zhruba 700 miliard korun.

Příběh druhé fáze kapitalistické normalizace se trochu podobá té husákovské. Ačkoliv většina občanů, jak ukazují průzkumy, si byla vědoma rozsáhlé korupce a předražování státních zakázek, toto přímé tunelování státních financí ve prospěch části nové kapitalistické třídy s pomocí politických konexí tolerovala, protože země i navzdory tomuto pouštění žilou v letech 2000 až 2008 bohatla, a s ní i průměrný občan.

Nový režim si „koupil“ loajalitu průměrného občana podobně jako ten předchozí: slušná životní úroveň výměnou „za klid k práci“. Významnými přidanými hodnotami byla osobní svoboda a stabilizující se politická demokracie.

Ekonomická krize ovšem logiku tohoto příběhu nabourala. Současná pravicová vláda se ho ke své smůle pokouší převyprávět tak, že z něj dělá frašku, když tvrdí, že růst životní úrovně byl z větší části financován deficity, jež vznikly prý proto, že si obyčejný občan žil nad poměry. Na tomto občanu je teď třeba šetřit.

Občan si ovšem může po právu myslet, že nad poměry si žili především ti, kteří po stamiliardách pouštěli státu žilou v podobě systémové korupce tolerované politikou. Hrozivé státní deficity máme v první řadě nejenom proto, že stát musel sanovat oněch 700 miliard z Klausovy éry, ale i proto, že podle odborných odhadů se z několika set miliard, které stát ročně vydá na veřejné zakázky, až jedna pětina poztrácí v systémové korupci. V posledních letech pak k deficitům přispívají i nízké „rovné“ daně, které ve své kapitalistické horlivosti zavedly především postkomunistické země východní Evropy.

Když nyní vláda krátí sociální dávky těm nejchudším a platy státním zaměstnancům, začíná se psát nový příběh, v němž se kapitalistický systém najednou mnoha lidem začíná jevit jako o dost méně „normální“. V tomto novém příběhu má životní úroveň většiny lidí klesat, ale nesmí klesat zisky těch nejbohatších. Systémovou korupci vláda příliš neřeší, takže nikdo nemá jistotu, že miliardy ušetřené na státních zaměstnancích neskončí v kapsách kmotrů.

Do rukou novodobých oligarchů byla zprivatizována i demokracie, kterou si většina lidí nerozlučně spojovala s „kapitalistickou normalizací“. V době krize, kdy lidé čekají od politiky rázná, ale v rámci možností společensky solidární řešení, najednou vidí, že politické strany jsou jen firmy obchodující s mocí ve prospěch ekonomických zájmů.

Příběhy, které legitimizovaly budování kapitalismu u nás, jsou tak u konce. Vláda může se svou pohodlnou většinou pokračovat v „reformách“, ale zároveň tak posiluje společenskou frustraci.

Na jedné straně ukazuje značnou neloajalitu k zaměstnancům státu, který vede, a na straně druhé se ve své v absurdní neoliberální logice neviditelně tržních (přesto prý zářných) zítřků chystá jak v podobě oklešťování a privatizace sociálního státu, tak v podobě změn v pracovním právu přeměnit i lidi v soukromém sektoru v disponibilní pracovní zdroje globálního kapitálu. To, že „zatím“ stávkovalo jen 140 tisíc lidí, a že „zatím“ demonstrovalo jen několik tisícovek, by nemělo nikoho mást.

Právo, 11.12.2010

09. 12.

Chápou odbory problém zadlužení?

Jiří Pehe Přečteno 6860 krát

V atmosféře emocí rozjitřených stávkou zaměstnanců ve státní a veřejné správě zazněly z úst některých vládních činitelů silně kritické výroky na adresu odborů. Dozvěděli jsme se například, že obory záměrně destabilizují společnost nebo že si stávkou kompenzují úbytek členů.

Refrénem kritiky na adresu odborů bylo jejich údajné ignorování potřeby dát do pořádku státní finance. Za všechny to shrnul prezident Václav Klaus, když prohlásil, že odbory stávkou ukazují, že „nechápou problém zadlužení“. Za současnými problémy ekonomiky podle Klause stojí i vytváření "sociálního a zeleného státu" na počátku této dekády.

Státní finance České republiky rozhodně nejsou v dobrém stavu, jakkoliv nám zdaleka nehrozí „řecká cesta“, která se stala populárním sloganem pravicových stran před květnovými volbami. I odbory souhlasí s tím, že stát nemůže dlouhodobě hospodařit s obrovskými deficity.

Jádro sporu mezi odbory a vládou leží tedy jinde, než tam, kde ho vidí prezident, když tvrdí, že odbory mají jakési problémy s chápáním naší situace. Týká se spíše otázky, kde šetřit, než zda šetřit. A týká se též důvěry coby důležité formy sociálního kapitálu.

Jedním problémem oslabujícím důvěru k vládním krokům je bídná komunikace. Vládní „reformy“ se bohužel dost často nesou v duchu jakéhosi třídního boje, v němž jsou například státní zaměstnanci vykreslováni jako přeplacení paraziti na soukromém sektoru, a v němž jsou ti sociálně nejslabší ponižováni slogany, jež naznačují, že se buď štítí práce nebo jsou neschopní.

To určitě není nejlepší způsob, jak veřejnosti reformy prodat. Státní zaměstnanci se mohou cítit po právu zrazeni vládou, která stojí na samotné špičce státní moci, když někteří její členové v duchu neoliberálních pouček vykreslují stát v lepším případě jako nenasytného bumbrlíčka, v horším jako nepřítele. Ke komu mají potom být státní zaměstnanci loajální?

Dalším problémem, který též souvisí se špatnou komunikací, je absence vize a jasného reformního programu ze strany vlády. Víme, že vláda chce šetřit, neboť je to prý nutné, ale průměrný občan už dávno ztratil přehled o tom, co jsou například nezbytné okamžité škrty, a co jsou plánované reformy. Nejen státní zaměstnanci tak mohou mít pocit, že jsou obětí jakéhosi chaosu, spíše než partnery v promyšlených reformách.

Aby se jako partneři mohli cítit, musely by vládní plány na škrty a úspory být mnohem rovnoměrněji rozloženy na celou společnost. Je například velmi nesnadné přesvědčit státní zaměstnance o smyslu snižování jejich platů a propouštění ve stání správě, když se vláda zároveň umíněně drží relativně nízké „rovné“ daně.

Ministři mohou stokrát opakovat poučky o tzv. Lafferově křivce, podle níž nižší daně zvyšují celkový výběr daní, jenže daňový systém má také symbolický rozměr. I kdyby se při zavedení progresivního zdanění, doprovázeného zvýšením daní pro bohatší, státním financím výrazně nepomohlo, systém progresivního zdanění přispívá ke zvýšení důvěry ve společnosti, protože je v symbolické rovině solidárnější než rovná daň.

Žádná vyspělá evropská demokracie rovnou daň nepoužívá, zavedly ji vesměs jen nové demokracie ve východní Evropě. Zatímco ekonomické přínosy jsou nejasné, deficit sociální důvěry, který rovná daň působí, se vynoří pokaždé, když se země, které je používají, ocitnou v potížích.

Jinými slovy: i kdyby se z ekonomického hlediska nízká rovná daň nakonec ukázala ve většině případů jako lepší řešení, než je progresivní zdanění opírající se o vyšší daně, každá vláda, která chce šetřit, například na státních zaměstnancích, musí počítat s tím, že takové kroky vyvolají diskuzi o nedostatku společenské solidarity, včetně argumentů o zvýhodňování některých sociálních skupin na úkor jiných.

Škrty a reformy podobné těm, které zavádí česká vláda, se také budou setkávat s mnohem větším odporem ve společnostech, kde panuje přesvědčení o značné míře korupce. Někteří ekonomové odhadují, že ze zhruba šesti set miliard, které český stát ročně vydá na veřejné zakázky, až sto miliard zmizí v černých děrách korupce, včetně manipulace státních zakázek ve prospěch podnikatelů spřízněných s politiky, předražování a nejrůznějších takzvaných provizí.

Peníze, které se takto poztrácejí, jsou nás všech. Jsou to prostředky daňových poplatníků. Když pak vláda začne viditelně šetřit především na určitých sociálních skupinách, například státních zaměstnancích a sociálně slabších, je vcelku pochopitelné, že dotčené skupiny se s takovým úsilím nesolidarizují.

Vláda by určitě byla v lepší situaci, kdyby své reformy doprovodila mnohem účinnějším protikorupční tažením, včetně snahy o větší transparentnost státních zakázek, než jaké zvolila. Je vskutku složité přesvědčit státní zaměstnance o potřebě utahovat si opasky, když ve stejný den, kdy se konala jejich demonstrace proti plánovaným škrtům v září tohoto roku, se otevírala nová část pražského dálničního okruhu, která byla podle odborníků astronomicky předražená ve srovnání s tím, kolik podobné stavby stojí například v sousedním Německu.

K sociálnímu klidu jistě nepřidají ani prohlášení prezidenta, jako je to, že současné dluhy způsobilo v první řadě vytváření "sociálního a zeleného státu" na počátku této dekády. Právě ve světle již zmíněné systémové korupce si leckdo může pomyslet, že kdyby se ji podařilo snížit třeba jen na polovinu, mohli bychom si klidně dovolit poměrně slušný sociální a zelený stát bez dluhů.

Mnoho státních zaměstnanců se také může podivovat na tím, že tak příkré odsudky na jejich adresu vyslovuje politik, který stál v 90. letech stál v čele transformačního procesu, v němž se transformační náklady, včetně sanace bank a dalších společností, podle oficiální analýzy ministerstva financí z roku 2005 vyšplhaly i s úroky na zhruba 700 miliard korun, přičemž nemalé části těchto transformačních nákladů jsme se mohli vyhnout, kdyby Klausovy vlády poměrně benevolentně nepřihlížely půjčování velkých sum na základě osobních konexí, jakož i ekonomickým praktikám, pro než se ujalo označení „tunelování“.

Vláda Petra Nečase za tyto minulé chyby samozřejmě nemůže, ale i ona za ně platí, a to hned na dvou frontách. Deficitní hospodaření, které se rozběhlo na počátku této dekády, souvisí totiž mnohem méně s vytvářením "sociálního a zeleného státu", jak tvrdí Klaus, než souvisí s nutností sanovat obrovské dluhy bank a další pohledávky zaparkované v Konsolidační agentuře. Jinými slovy: Klausovy vlády sice hospodařily s poměrně vyrovnanými rozpočty, ale jen zásluhou „bankovního socialismu“, jehož dluhy jsme později museli zaplatit tak jako tak.

Důsledkem minulých chyb, s nimiž se současná vláda potýká, je i ztráta sociální důvěry. Shrneme-li tento problém do ironické zkratky, mnoho občanů, na nichž vláda nyní šetří, si nemůže být vůbec jisto, že ušetřené miliardy nezmizí v kapsách nejrůznějších kmotrů a dalších podnikatelů navázaných na politické strany, kteří na rozdíl od Klausových časů už netunelují konkrétní banky a investiční fondy, ale našli způsob jak s pomocí klientelských sítí tunelovat přímo státní finance.

ČRo 6, 9.12.2010

09. 12.

Krátkozraká škodolibost vůči Evropské unii

Jiří Pehe Přečteno 8068 krát

Na nejrůznějších úvahách o současných problémech eurozóny, a potažmo i Evropské unie, je v případě mnohých českých politiků, komentátorů i analytiků nejpodivnější jakási škodolibost. Z některých prohlášení a textů lze dokonce vytušit přání jejich autorů, aby se eurozóna nebo dokonce jimi nemilovaná EU zhroutily.

Žehrání na EU, které slyšíme od čelných českých euroskeptiků, včetně prezidenta Klause, má jeden specificky český rys. Dozvídáme se, co je údajně špatně jak s eurozónou, tak s EU, ale nedozvíme se téměř nic o alternativách anebo o důsledcích případného rozpadu.

Jinými slovy, nedozvíme se téměř nic o tom, jak si tito lidé představují Evropu a situaci našeho státu v případě rozpadu EU. O tom, že by byli schopni nabídnout konstruktivní řešení a nápady, už nemůže být vůbec řeč.

Pokud už se od těchto kritiku něco dozvíme, jsou to představy značně mlhavé, nebo velmi naivní. Například, že by stačilo mít Evropu v podobě zóny volného obchodu nebo jen společného trhu, přičemž politická „nadstavba“ by mohla spočívat jen v systému bilaterálních dohod a regionálních paktů.

Václav Klaus publikoval v Lidových novinách už v červenci 2005 text, v němž navrhoval, že by se EU mohla stát jakousi Organizací evropských národů, která by sestávala ze suverénních států. Prý by klidně taková organizace mohla mít i jakousi ústavu. Jinými slovy, byla by to taková menší verze OSN, která má v podobě své charty též jakousi „ústavu“. Jenže to, že je OSN modelem, jak by mělo fungovat společenství států, jakkoliv třeba v evropském případě spojených volným obchodem, si asi myslí málokdo.

A to by mohla taková evropská OSN být ještě pořád tím lepším scénářem. Mnozí analytici totiž varují, že kdyby se eurozóna měla začít rozpadat nekontrolovatelně, mohla by vypuknuvší kurzová válka s sebou vzít i společný evropský trh, potažmo celou EU. To by nepochybně vedlo k renacionalizaci národních ekonomik, kterýžto proces by se neobešel bez nacionalizace zájmů politických.

Ti, kdo se dnes pohoršují nad občasným nacionalistickým úletem francouzského prezidenta nebo německé kancléřky, kteří prý občas nadřazují národní zájmy integrované Evropě, zřejmě mají malou představivost nebo neznají dějiny. Je naprosto jisté, že v chaosu, který by vypuknul na evropském kontinentu po rozpadu eurozóny a možném následném rozpadu EU, by se velké státy s těmi menšími, zejména na východě Evropy, nijak nepáraly. Politické vášně v národních státech, zbavených „okovů“ EU, které by nepochybně vypukly, by mohly snadno zničit i NATO.

Již delší dobu je zřejmé, že když už EU jednou vznikla, a Česká republika se stala jejím členem, měli bychom spolu s ostatními zeměmi EU konstruktivně hledat cestu k jejímu zefektivnění, nikoliv hledat cesty, jak ji okopávat kotníky nebo přímo rozložit. Od počátku bylo jasné, že například euro může jen těžko přežít bez další politické integrace EU, včetně společné fiskální politiky. Kritici společné měny ovšem snášeli jen argumenty proti další integraci.

Čeští kritici EU se často tváří, jako by nám EU bránila v politickém i ekonomickém rozletu a omezovala jakési (většinou nespecifikované) svobody. Pokud by se EU rozpadla, budou mít konečně šanci si otestovat, jak „světoví“ bez údajné svěrací kazajky EU můžeme být.

Ti, kdo nesdílejí toto národnické nadšení pro „českou cestu“, mohou už teď se značnou dávkou oprávněného pesimismu varovat, že Česká republika by na rozpad nejen EU, ale dokonce už jen na rozpad eurozóny, velmi doplatila.

Především by tak malý stát měl i v nové konfiguraci jen malou šanci dělat skutečně nezávislou politiku a geopoliticky by se posunul v lepším případě z Bruselu do Berlína, v horším z Bruselu do Moskvy. Středoevropský region, obývaný malými národy, by se stal rychle opět rejdištěm velkých hráčů, kteří by se pokusili vyplnit prázdný prostor.

Jakkoliv si nyní mnozí libují, že Česká republika přestála ekonomickou krizi lépe než některé jiné státy údajně i zásluhou vlastní měny, tato jistá ekonomická „nezávislost“ mohla fungovat právě jen uvnitř EU, protože vysoce exportně orientovaná česká ekonomika na jedné straně vyváží i zásluhou společného evropského trhu převážně na do členských zemí EU, ale zároveň si díky benevolenci ostatní členů EU (zejména těch v eurozóně) mohla dovolit „luxus“ vlastní měnové politiky.

Pokud by se EU rozpadla, včetně možného rozpadu společného trhu, ztratila by česká ekonomika nejen samozřejmý přístup na evropské trhy, ale mohla by se také snadno stát obětí hospodářských válek, které by mezi renacionalizovanými evropskými státy nejspíš vypukly.

Velká část českého hospodářství je tažena nadnárodními korporacemi. Je docela jisté, že na ty s kořeny v západoevropských státech by byl vyvíjen v nové situaci tlak, aby se chovaly státotvorně a nevyvážely pracovní místa ze svých zemí na východ Evropy. Mnohé z nadnárodních korporací, které mají naopak kořeny mimo EU, dávají zatím přednost například České republice před levnějšími destinacemi proto, že naše země je součástí společného evropského trhu.

Jinými slovy: ač by se Česká republika nemusela potýkat s transakčními náklady spojenými se znovuzavedením společné měny, je docela jisté, že by na renacionalizaci Evropy nakonec významně doplatila už proto, že v podstatě celý její bankovní sektor a větší část průmyslu jsou v rukou společností, které pocházejí ze zemí, jež by začaly tvrdě hájit své národní zájmy.

A je zde ještě jeden potenciálně negativní faktor: obrovskou krizi, kterou by rozpad eurozóny a následně možná i EU spustil, by nepochybně lépe ustály země se silnými politickými elitami a zavedeným demokratickým systémem. Ty by se ostatně snažily vytvořit okamžitě nějaký jiný integrační celek, do něhož by se nejspíš zdráhaly znovu pozvat politicky problémové země.

Česká republika je ještě stále spíš zemí postkomunistickou než opravdu demokratickou, s politickými elitami, které jsou prolezlé klientelismem a korupcí. Nechat se vést takovými politiky v opravdu vážné krizi, je nemalé riziko. Nemluvě o tom, že v nevyzrálých demokraciích je v takových kritických situacích velmi pravděpodobný nástup fašizujících politických sil.

Deník Referendum, 7.12.2010

07. 12.

Česká "schweinerei" aneb Absence veřejného prostoru

Jiří Pehe Přečteno 9929 krát

Pokračování blogu Lex Kubera aneb Schweinerei.

Takzvaný chodníkový zákon prosazený senátorem Kuberou je ukázkou toho, jak určité principy fungují či nefungují v závislosti na kulturně-společenském kontextu. Jím navržená novela zákona přesunula vcelku logicky odpovědnost za úklid chodníků a zranění způsobená „neúklidem“ z majitelů nemovitostí, kterým chodníky nepatří, ač jsou před jejich domy, na obce, kterým patří.

Byl tak cele naplněn liberální princip spravedlnosti: za případná zranění je nyní odpovědný údajně skutečný vlastník, odpovědnost byla naopak sejmuta z lidí, kteří coby majitelé přilehlých nemovitostí chodník před svým domem sice možná využívají častěji než jiní, ale nejsou jeho vlastníky.

Čím to ale, že takto jasně formulovaný a srozumitelný princip odpovědnosti, nepřinesl potřebné praktické řešení, a většina chodníků, zejména ve městech, v současné sněhové kalamitě zůstává neodklizena?

Důvodů lze najít hned několik. Tím prvním je skutečnost, že ačkoliv mnoho lidí bude argumentovat, že lex Kubera přeci nikomu nebrání v tom, aby před svým domem sníh odházel, když se k tomu obec nemá, ve společnosti, jejíž vztah k veřejnému prostoru byl vážně narušen čtyřiceti lety komunismu a po pádu komunismu pro změnu přepjatou individualistickou rétorikou, se většina lidí, zejména v anonymních městských osídleních, nebude „dobrovolně“ namáhat. Byla-li zákonem odpovědnost za úklid kousku veřejného prostoru před jejich domem přesunuta na obec, ať se stará obec.

To nás vede ke druhému důvodu, proč lex Kubera nefunguje. Aby se obec skutečně mohla čištění všech chodníků zhostit, potřebovala by k tomu mnohem více finančních prostředků, jakož i více technického vybavení, než kterým disponuje podfinancovaný komunální sektor nyní.

Navrhneme-li ale zastáncům liberálního principu spravedlnosti a co největší individuální svobody, kteří lex Kubera prosadili, že „osvobození“ vlastníků nemovitostí od „potupné“ povinnosti starat se o komunální majetek před jejich domy bude fungovat jen v případě, že obce dostanou více prostředků, což bude znamenat například vyšší daně, budou s autorem lex Kubera v čele protestovat proti rozbujelému státu a nenasytnému veřejnému sektoru.

Mnozí také namítnou, že obce mají prostředků dost už nyní, a že leckde to prý jde, jenže skutečností je, že jedna tuhá zima dokáže při důsledném naplňování Kuberova chodníkového zákona pořádně zamávat obecním rozpočtem. Pro obce je tak pohodlnější, jak si už všimli někteří komentátoři, pojistit se, chodníky neuklízet, a případným zraněným zaplatit odškodné.

Hlavní problém současné kalamity souvisí s definicí tzv. vlastníka. Obec je sice pro účely zákona „vlastníkem“ chodníků a dalších veřejných prostranství, ale ve skutečnosti jsou chodníky, jakož i další společná prostranství v obcích vlastnictvím komunálním. Obec sice formálně obecní majetek „vlastní“, či spíše spravuje, ale ve skutečnosti veřejná prostranství v obci „patří“ nám všem, kteří v dané obci žijeme.

Bohužel toto chápání veřejného prostoru v českém kontextu zcela vymizelo. Přísné oddělování privátní a veřejné sféry s tím, že co je veřejné, je jaksi „státní“, a nic mi do toho není, pokud si to nemohu nějak přivlastnit nebo z toho něco pro sebe získat, je důvodem, že ještě dvacet let po pádu komunismu vypadají mnohé české obce a města, spíše jen jako (často zanedbané) konglomeráty domů, které nejsou spojeny sdíleným veřejným prostorem. Řečeno jinak, majitelé domů se starají jen o to, co je za plotem jejich nemovitosti či za venkovní zdí jejich domu, přičemž tato jejich „starost“ často nedosáhne ani k pořízení nové venkovní fasády nebo posekání trávy za plotem.

Lex Kubera by mohl dávat smysl, kdyby lidé svoji obec jako takový sdílený komunální prostor chápali, a kdyby stát nevyznával neoliberální principy, v nichž všechno veřejné je už z definice „nadbytečné“ či zbytečně drahé. Spojením nedostatku smyslu pro sdílený veřejný prostor, pro komunitu, s politickou filozofií, která vidí veřejný sektor jako přebujelý, vzniká situace, v níž se veřejný prostor mění v okamžiku jakékoliv krize, jako je třeba sněhová kalamita, ve „schweinerei“.

Stát a obce nemají dostatečný pocit smyslu své existence, aby se o veřejný prostor starali, nebo jej dokonce kultivovali, a jednotlivci vidí veřejný prostor za plotem či venkovní zdí jejich domů jako víceméně cizí území. I proto v českých městech a obcích uvidíte to, co byste neuviděli v sousedním Rakousku či Německu: relativní péče věnovaná tomu, co je za plotem mé nemovitosti nebo stěnami mého domu, popřípadě bytu, je nesouměřitelná se zanedbanými veřejnými prostranstvími, kde úsilí obcí často končí u rekonstrukce centrálního náměstí (existuje-li), ale většinou nedosáhne na zbytek toho, co činí obec obcí. Výsledkem jsou rozbité silnice, neuklizené chodníky, špatná infrastruktura, nedostatek společných prostor.

Jistě, na mnoho věcí prostě nejsou peníze. Nejenom proto, že stát není dostatečně bohatý, ale i proto, že se peníze ztrácejí v černých děrách různých korupčních schémat. Ale i ta jsou koneckonců součástí mentality, v níž si nenechaví jednotlivci „privatizují“ veřejné zdroje do vlastních kapes. Sdílený veřejný nebo komunální zájem je pro ně ideou bytostně cizí. Bohužel je ale víceméně cizí i pro většinu „slušných“ lidí, kteří si z veřejného nepřikrádají.

V tomto kontextu je poněkud absurdní slyšet z různých koutů naší společnosti, včetně nejvyšších pater politiky, vzývání národa. Národ totiž zůstává jen abstraktní kategorií, která se probouzí k životu v groteskních podobách například při sportovních utkáních, pokud není organicky založen odspodu, v podobě smyslu pro sdílení komunitního a veřejného prostoru, tedy pro sdílení společného osudu s těmi ostatními.

V takovém kontextu nutně zůstává lex Kubera jen nefungující technologickou normou, jakkoliv se halí do ideologických pouček o svobodě a spravedlnosti. Skutečnou odpovědnost obcí za veřejný prostor nelze vytvořit zákonem v situaci, kdy nikdo necítí skutečnou odpovědnost za ty druhé a za místo, kde žije.

Máme tedy z hlediska vyšších principů bezvadný zákon, ale výsledkem je jen „schweinerei“ na veřejných prostranstvích, jakmile napadne pár centimetrů sněhu. Viděn z toho úhlu, dřívější systém byl přece je o něco lepší. Mohli jsme se stokrát vztekat, že vlastníky nemovitostí stát nutí s pomocí hrozby odpovědnosti za zranění k úklidu komunálních prostor před jejich domem, ale ve společnosti, kde nefunguje přirozená motivace se o společné prostory starat, a kde ani obce nemají prostředky, aby tak činily, to bylo alespoň částečně fungující řešení.

06. 12.

Lex Kubera aneb Schweinerei

Jiří Pehe Přečteno 17583 krát

Obyvatelé českých měst, včetně stověžaté Prahy, mají v těchto dnech vesměs stejnou, dosti otřesnou zkušenost. Brodí se neodklizeným sněhem, popřípadě břečkou na chodnících. Ti méně zdatní se jen odevzdaně kloužou. Tělesně postižení se nedokloužou a nedobrodí nikam, musí sedět doma a čekat na oblevu.

Ze skupinky německých turistů, soustředících se nikoliv na krásy Prahy ale na to, jak si nezlomit nohu, jsem dnes zaslechnul: „So eine Schweinerei!“ Měli bohužel pravdu.

Těžko by se jim vysvětlovalo, že v české kotlině ještě dvacet let po pádu komunismu máme v důležitých funkcích skutečné politické exoty, jako je senátor Kubera, jejichž ideologická zaslepenost dokáže ve spolupráci s politickou stádností a omezeností hravě zadupat do země to, čemu anglosasové říkají „common sense“. Zdravý rozum.

Jak už připomenul ve svém blogu Milan Šmíd, senátor Kubera prosadil změnu ve způsobu uklízení chodníků, když nechal vyřadit ze Zákona o pozemních komunikacích č. 13/1997 tento odstavec z paragrafu 27: “Vlastník nemovitosti, která v zastavěném území obce hraničí se silnicí nebo s místní komunikací, odpovídá za škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti na přilehlém chodníku, která vznikla znečištěním, náledím nebo sněhem, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit.“

Kuberova novela tak přenesla odpovědnost za schůdnost, tedy za uklízení, na obce, upozornil Šmíd. A odcitoval důvodovou zprávu k novele, podle níž „už sama skutečnost, že vlastník nemovitosti má odpovídat za škody, vzniklé na přilehlém chodníku, který mu nepatří, je absurdní a je v rozporu s civilistickou zásadou, že za své vlastnictví odpovídá především vlastník.“

Šmíd k tomu trefně dodal, že senátor Kubera je názorným příkladem dogmaticky ideologického vidění světa, které odmítá respektovat složitost a mnohotvárnost běžného života, a které své jednoduché zásady dovádí ad absurdum ve smyslu „Fiat iustitia, et pereat mundus”, v překladu: „nechť zhyne celý svět, hlavně že zvítězí spravedlnost.“ Tedy spravedlnost v Kuberově podání (viz např. jeho názor na kouření).

Molan Šmíd pak ještě některé své argumenty upřesnil a rozvinul v dalším blogu, kde svoji kritiku senátora Kubery poněkud zmírnil, ale jádru svého argumentu zůstal věrný.

Tak či onak, důsledky páně senátorova vidění světa si můžete v těchto dnech vyzkoušet na sobě. Nezkoušejte ale moc, mohli byste skončit v nemocnici.

V obecnější rovině lze jen dodat, že kdyby se kdokoliv pragmaticky zamyslel nad možnými dopady Kuberova chodníkového zákona v době, kdy byl lex Kubera přijímán, mohl už tehdy vědět, že výsledkem bude ona výše zmíněná „schweinerei“.

V naprosto ideálních podmínkách by Kuberovo řešení dávalo smysl. Ať se o úklid chodníků starají obce, kterým "patří". Jenže české obce nemají na něco takového kapacity, zvláště pak když se škrtá a škudlí na všech frontách. Navíc ve zkorumpované obecní politice, z níž odsávají ve velkém peníze nejrůznější kmotři, jsou takové „hlouposti“, jako je odklízení sněhu z chodníků, až na druhém místě. Něco by se mohlo změnit snad jen v případě, kdyby soudy začaly odškodňovat lidi, co si zlámou nohy, takovými částkami, že by se obcím neodklízení sněhu začalo hrubě nevyplácet.

Navíc chybí jistý civilizační impuls, jak správně upozorňuje ve svém blogu Jan Macháček. Civilizovaná společenství se o veřejný prostor starají, úklid a jistá míra pořádku k civilizaci patří. Společenství necivilizovaná, v nichž udávají v politice tón lidé, kteří by se mnohem lépe uplatnili v kabaretu, jsou prostě odsouzena ke „schweinerei“.

Prasatům se tímto omlouvám. Ve srovnání s tím, co lze v těchto dnech zažít v českých městech, jsou to zvířata čistotná a civilizovaná.

P.S. Je svým způsobem symptomatické, že senátor Kubera, na jehož podnět parlament obcím nově "přidal" povinnost uklízet chodníky, patří k onomu ultraliberálnímu proudu myšlení, které neustále vymýšlí jak osekat veřejné finance, a stát by nejraději omezilo na úplné minimum. Nelze ale mít vše. Nelze chtít na veřejný sektor stále víc nakládat, přitom ho ale finančně škrtit.

Druhou část tohoto blogu si lze přečíst ZDE

03. 12.

Další vzpoura Pravdy a Lásky? Ne!

Jiří Pehe Přečteno 16547 krát

Pro demokracii jsou důležité nejenom konkrétní události, ale také jejich interpretace a analýza. Mylná interpretace některých událostí může způsobit nepředvídané krize, na které demokratická politika není připravena.

Dění okolo ustavení koalice občanských a sociálních demokratů na pražské radnici je toho dobrým příkladem. Poté, co tzv. Listopadovou výzvu, která se postavila proti výše zmíněné koalici, podepsalo více než dvacet tisíc lidí, a zejména poté, co stovky občanů demonstrovaly jak před pražským magistrátem, tak uvnitř budovy, během ustavující schůze pražského zastupitelstva i volby nového primátora, se jaksi automaticky, poněkud šablonovitě, vynořily interpretace, že protesty má, jako už tolikrát v minulosti, na svědomí tzv. Pravda a Láska.

Toto označení používají někteří komentátoři, politici a dokonce i politologové pro údajně zájmovou skupinu lidí, které spojuje názorová blízkost s bývalým prezidentem Václavem Havlem. Jsou to vesměs lidé stojící mimo politické strany, mnoho z nich prý typičtí kavárenští intelektuálové--příslušníci „nikým nevolené elity“, kteří ovšem chtějí „bez politického mandátu“ ovlivňovat politické dění.

Útočnější verze této specificky české politické teorie pak tvrdí, že „pravdoláskaři“ pracují jako téměř organizovaná skupina, jejíž členové a sympatizanti údajně ovládají nebo mají nepřiměřený vliv v některých institucích, například veřejnoprávních médiích.

I když ponecháme stranou skutečnost, že celá tato teorie—ve své mírnější i útočnější verzi—je politická science fiction, která je ze všeho nejvíc výrazem jisté intelektuální pohodlnosti lidí, kteří ji používají ke škatulkování složitých politických jevů, ještě stále zbývá otázka, zda tzv. Pravda a Láska, kdybychom její existenci jako jakési politické síly uznali, má co do činění s protesty proti pražské koalici.

Odpověď na tuto otázku je důležitá, protože politici, političtí analytici i komentátoři, kteří v minulých dnech automaticky nálepkovali protesty proti pražské koalici jako dílo „pravdoláskařů“, jak se zdá, zcela špatně čtou dění v české společnosti. Je sice pravda, že petici proti pražské koalici podepsala řada lidí, kteří jsou spojováni s údajnou Pravdou a Láskou, ale skutečné zdroje sílící nevole s politickou praxí v Praze i jinde jsou zcela jiného původu.

Už dění před květnovými volbami do Poslanecké sněmovny ukázalo, že se politicky začíná probouzet mladá generace. Tito lidé jsou zruční ve využívání moderních komunikačních prostředků a organizují se s pomocí sociálních sítí. Volební propad ODS a ČSSD, kterým ubylo v květnových volbách společně téměř 1.3 miliónů voličů ve srovnání s volbami v roce 2006, nebyl dílem lidí, kteří v minulosti občas vystoupili s kritikou různých politických nešvarů, a jimž si někteří komentátoři navykli říkat Pravda a Láska. Byl dílem mladé generace.

To samé se odehrálo v souvislosti s pražskou koalicí. Političtí analytici i politici si hodně usnadňují práci, pokud popisují protesty proti koalici jako dílo lidí z okruhu současných i bývalých přátel a sympatizantů Václava Havla. Nic na tom nemění ani skutečnost, že někteří z nich podepsali Listopadovou výzvu, nebo že se sám Havel účastnil ustavujícího zasedání pražského zastupitelstva, aby vyjádřil svůj nesouhlas s koalicí ODS a ČSSD.

V české demokracii se děje něco mnohem podstatnějšího, než je jakési údajné chytání druhého dechu ze strany tzv. pravdoláskařů. Politicky se aktivizuje celá nová generace lidí, kteří už vyrostli v demokratických poměrech, v politice se docela dobře orientují, a všímají si nejen toho, co jim politici předvádějí na scéně, ale i toho, co se děje takříkajíc za scénou. A to, co vidí v podobě nejrůznějších klientelských sítí a kmotrovských praktik, se jim nelíbí.

ODS i ČSSD dostaly výstražnou lekci v květnových volbách. Nepoučily se, zejména pak ODS, která, ač byla, pokud jde o úbytek voličů, největším poraženým květnových voleb, dělá i navzdory výměně svého vedení věci postaru.

Kdyby kritika současného politické dění vycházela primárně z okruhu bájných pravdoláskařů, byli by na tom kritizované politické strany a politici poměrně dobře. Protesty „Pravdy a Lásky“ by se docela jistě podařilo neutralizovat poukazy na údajně nenaplněné politické ambice „nikým nevolených elit“ či povrchními odkazy na souboj bývalého a současného prezidenta. Vše by se utopilo v obvyklé české mediální a politické bramboračce, v níž v minulých letech hrály roli osobní animozity mezi lídry první polistopadové generace a jejich politických učňů, mající často svůj původ ještě před listopadem 1989.

Nová generace, která, lidově řečeno, zavařila dvěma největším stranám v květnových volbách, na tento jazyk neslyší. S pomyslným společenstvím „Pravdy a Lásky“ má společné pouze to, že se podobně jako Havel a mnoho jeho sympatizantů vyjadřuje k politice z morálních pozic. Na rozdíl od „pravdoláskařů“ má ovšem schopnost se pružně a účinně organizovat, a bez ohledu na to, co v médiích píší a říkají osvědčené politické i komentátorské veličiny končící éry, dokáže mobilizovat a ovlivnit veřejné mínění.

Pokud si tedy někteří politici a komentátoři myslí, že tím, že například situaci v Praze pražská ODS a ČSSD ustály, přičemž se, jak by se mohlo zdát, část nevole veřejnosti podařilo svalit na staré známe „pravdoláskaře“, velmi chybně čtou situaci. To, co se v Praze stalo, se v nově se rodícím politickém prostředí u nás vrátí jako bumerang. A protože mladá generace je netrpělivá, dá se čekat návrat pomyslného politického bumerangu brzy.

ČRo 6, 2.12.2010

01. 12.

WikiLeaks: Právo na informace nebo anarchismus?

Jiří Pehe Přečteno 7532 krát

Zveřejnění tisíců dosud utajovaných nebo důvěrných dokumentů serverem Wikileaks je v médiích nejčastěji portrétováno s trochou zlomyslnosti jako „11. září světové diplomacie“. Ač média vesměs souhlasí s varováními, že únik citlivých informací může kompromitovat některé politiky, zhoršit vztahy mezi státy, nebo dokonce ohrozit životy lidí, zároveň mnoho komentářů vyznívá tak, že WikiLeaks je projevem práva na informace.

Podíváme-li se ale trochu hlouběji, nabízí se otázka, zda internetová svoboda, tak jak ji chápe WikiLeaks, není jen dalším hřebíčkem do rakve národního státu. Pokud ano, nelze se nezeptat, zda je to dobře.

Moderní národní státy se v posledních desetiletích ocitly pod obrovským náporem hned na několika frontách. Na jedné straně je oslabuje proces globalizace, který je staví proti mocným, globálně působícím korporacím a finančním trhům, a který si vynucuje nejrůznější formy politické integrace, v jejímž rámci se státy dobrovolně zbavují části své suverenity.

Na straně druhé jsou státy pod náporem neoliberální ideologie stále více „privatizovány“. Terčem privatizačních snah jsou nejen doposud státní penzijní a zdravotnické systémy, kde se kapitálu nabízí snadno získatelné „měkké peníze“, ale také mnohé další veřejné statky. Kapitál také privatizuje stále častěji i veřejný prostor a demokratickou politiku, v podobě obrovského vlivu peněz na politické strany a volby, nebo v podobě různých kmotrovských a oligarchických vazeb.

K tomu přistupuje vzrůstající tlak na národní státy, aby v podobě tzv. outsourcingu předávaly do soukromých rukou i ty státní funkce, které byly dříve přímo definičním znakem státní moci. Privatizována je tak například vnitřní bezpečnost, včetně vězeňství, armádní funkce, i poštovnictví. Privatizaci se neubránila i řada strategických odvětví, v nichž si stát dříve ponechával rozhodující roli.

Prozrazení státem chráněných informací na internetu je svého druhu také „privatizace“. WikiLeaks není veřejná služba, je to soukromá iniciativa několika anarchisticky orientovaných jedinců. Bez určitého stupně utajování se přitom mohou zhroutit i další funkce moderního státu, jimiž jsou zahraniční politika, diplomacie a vnější bezpečnost.

Před tím, než začneme nad počinem WikiLeaks nekriticky jásat, měli bychom si odpovědět na otázku, zda se s takto rapidním „ubýváním“ státu na všech frontách dokážeme vyrovnat bez velkých otřesů. Nemluvě o nebezpečí pro demokracie: autoritářské státy si totiž informace, jež jsou pro ně důležité, určitě ohlídají lépe.

Právo, 1.12.2010

Archiv článků: prosinec 2010