Tak nám spáchali druhý atentát na Václava Klause. U toho prvního se ovšem nestřílelo. Jen několika politikům přešla trpělivost s fiktivními dárci velkých peněz ODS a praštili tehdy se svými místy s vládou Václava Klause, tehdy ještě hlavy ODS a premiéra. „Sarajevský atentát“ byl poněkud newspeakový termín, který pro odchod lidí, kteří se vcelku evidentně zkorumpovanými kolegy nechtěli mít co společného, razil především Václav Klaus. Hrál si tehdy s emocemi, které mu nikoli jako spoluviníkovi nečistých finančních machinací, ale nevinné oběti „atentátu“ umožnily návrat zpět do politiky.
Pokud bylo v označení „sarajevský atentát“ něco víc, pak to byla zřejmě touha být obětí, která padá pro blaho české suverenity, spojenectví se zeměmi ležícími směrem do Číny, či přinejmenším svobody všech, kteří nevidí rozdíl mezi čistými a špinavými penězi. Spojení s posledními nositeli dědičného titulu krále země české, byť jen prostřednictvím zcizeného názvu atentátu na habsburského arcivévody Rakouského, dávalo padlému premiérovi duchovní spojení s dědičnými vladaři Česka. Atentát sám byl ovšem pouze virtuální.
Podpora vzdělání a škol není tak jednoduchá nebo přímočará, jako utápění peněz ve velkých stavbách. Bez větší míry sofistikovanosti se do argumentace směrem k utrácení peněz způsobem, který je více než pochybný pustil ve své předvolební kampani i brněnský kandidát do Senátu za TOP09 Karel Rais. Ten si jako problém v jeho vidění věcí bezprostředně související se vzděláním vybral problematickou dálnici z Brna do Vídně, která má být vedena paralelně s alternativním spojením přes existující D2 z Brna na Bratislavu (tento paralelismus v trasování Mirek Topolánek ještě jako premiér zdůvodnil snahou vyjít vstříc dvěma zájmovým skupinám - tedy zaplatit způsobem, který těžko označit jinak jako korupční, zbytečné financování dvou nákladných liniových staveb tam, kde by stačila jen jedna z nich).
Stavba R52 je nyní u ledu díky soudem zrušeným Zásadám územního rozvoje Jihomoravského kraje, se kterými bylo samozřejmě zrušeno i trasování R52 do Mikulova, proti jehož chybám se ozvaly dotčené jihomoravské obce. Obhajovat toto plánování znamená především obhajovat zbytečné výdaje tam, kde pro ně nejen není právní opodstatnění, ale finance příslušného objemu by byly lépe využitelné jinde, například na podporu zkvalitnění našeho školství (viz Jen kvůli dálnici se vědci do Brna nepohrnou níže).
Tento přístup není vlastní jen některým kandidátům do nadcházejících voleb, ale i úředníkům, kteří mají územní plánování na starost. V souvislosti s jihomoravskými plány se výmluvná ilustrace tohoto faktu dostala i do nominací na nejhorší příklady přístupu úřadů ke zveřejňování informací „Ceny veřejnosti 2012 - kategorie Zavřeno“: položka 13 obsahuje pracovnici Magistrátu města Brna, která nepodání informací zdůvodňuje zájmem tajit záměry veřejně prospěšných staveb před veřejností, tzv. Operace N.E.P.O.V.Í.M. - má tak významnou šanci nejen sloužit za uplynulý rok jako nejhorší příklad přístupu veřejné správy k občanům, ale také přispět k tomu, aby další kola napadání špatného územního plánování občany byla i nadále úspěšná.
Placení školného na vysokých školách bývá často obhajováno příkladem Spojených států. Za vysokou školu se běžně platí na výdělečných soukromých vysokých školách, ale i na školách veřejných a neziskových soukromých. Najdeme zde nicméně nejkvalitnější světové školy i vysoký podíl obyvatel, kteří k vysokoškolskému studiu dostanou příležitost. Negativní efekt školného zeslabuje systém federálních půjček, které mohou američtí studenti využívat. Narůstající problémy s takovým systémem spojené však ukazují, že se nemusí jednat o příklad hodný následování.
Senátní kandidát TOP09 Karel Rais zmínil v textu s názvem „O věcech veřejných aneb Co je vlastně kampus?“, který vyšel v regionální části deníku Právo, 27. 8., kampus Masarykovy univerzity jako dominantu města Brna při příjezdu po dálnici z Prahy a uvedl údajnou „osvícenost představitelů a představitelek pražské státní správy“, která se za ni zasloužila. Takové přiřazení zásluh je daleko od pravdy a speciálně představitelé strany, za kterou Karel Rais kandiduje, se dají naopak označit spíše za kazisvěty.