Sobotní Právo zveřejnilo obsáhlý a pozoruhodný rozhovor komentátora Alexandra Mitrofanova s Václavem Klausem s názvem Dluhová krize je jen vršíčkem ledovce, v němž prezident na vysoké úrovni analyzuje jako zodpovědný státník hlubší důvody krize evropské civilizace.
Toto staročeské označení pro těhotenství jsem si vypůjčil pro označení stavu České televize, která stojí bezprostředně před volbou nového ředitele. Kdyby se však volba nepovedla, mohli by zvítězit ti, co by ji nejraději zrušili, jako se to de facto povedlo v Maďarsku premiéru Orbánovi.
Norsko po teroristickém atentátu, při kterém v Oslu bylo zabito 22. července 2011 osm lidí a na nedalekém ostrově 69, dodnes truchlí. Mezi truchlícími je i osmatřicetiletý spisovatel Thomas Enger, který krátce před hrůzným činem atentátníka zveřejnil svou první knihu. Enger vydal knihu sice již v roce 2009, ale teprve po 22. červenci se stal bestsellerovým autorem, protože jeho fikce se po tomto hrůzném činu přiblížila skutečnosti. Čtenáři v jeho románu hledali odpověď na to, co se vlastně stalo. Navíc Skandinávci milují své kriminální autory, protože v jejich pohádkově nevinné krajině odkrývají čtenářům netušené propasti.
V České republice se za pár dní bude volit nový generální ředitel České televize, která, jako veřejnoprávní instituce či stanice veřejné služby, má nezastupitelnou roli při vzniku veřejného mínění: zastupuje všechny občany a nejen straníky. Jaká ohrožení nás mohou čekat, uvidíme, když se podíváme do Maďarska. Tam se ve veřejnoprávních médiích začalo z úsporných důvodů propouštět, ale tato akce se velmi rychle proměnila v politickou čistku: z 3 200 zaměstnanců má odejít 550 nepohodlných novinářů. Médií se brutálně zmocnil Viktor Orbán a jeho strana Fidesz, která má v parlamentu většinu. Z televize odcházejí tak výrazné postavy jako László Benda, Antónia Mészárosová, Görgy Nej, Péter Nyárádi, Nóra Winklerová či András Siklós. Vyhozeni byli i všichni, kteří protestovali v minulém roce proti novému tiskovému zákonu. Například Antónia Mészarosová před tím dlouho pracovala v BBC a byla hvězdou večerních politických talkshow. Odejít musela hlavně kvůli tomu, že dobře dělala svou práci: premiéru Orbánovi kladla nepříjemné otázky. To je samozřejmě její povinnost. Jenže výsledek pana Orbána nemohl potěšit: sledovanost večerních zpráv na stanici M1 klesla na historické minimum, dívá s na ně už jen 300 tisíc diváků.
Podíváme-li se v širším kontextu na naší současnou neutěšenou politickou situaci, můžeme konstatovat, že jisté paralely s první republikou jsou nepřehlédnutelné. Po hospodářské krizi a po smrti Antonína Švehly v roce 1933, kdy se do čela agrární strany dostal Rudolf Beran, došlo k výrazné pravicové orientaci této strany.
Jak se předpokládalo, jakmile po setmění v sobotu 20. srpna 2011 skončil ramadán, vypuklo v Tripolisu povstání proti Muammaru Kaddáfímu. Podle agenturních zpráv hned po jeho vypuknutí Kaddáfí s celou svou rodinou Tripolis opustil v doprovodu elitních vojáků směrem k alžírským hranicím.
Krize eura, problémy se zadlužením a náladové burzy. Vlády se sice snaží něco proti krizi podnikat, jenže jejich politika je příliš pomalá a nedokáže držet krok s tím, co se v naší civilizaci děje. S touto tezí vstoupil do diskuse například esejista Klaus Segbers.
I tak by se dala komentovat snaha premiéra zabránit vydání neoficiálního šéfa strany Věci veřejné a poslance Víta Bárty policejnímu stíhání. Alespoň právě o tom psaly Hospodářské noviny. Nejmenovaný člen grémia Občanské demokratické strany jim citoval premiéra: "Jde podle mého názoru o politickou kauzu, a to by mohl být nebezpečný precedens, dovolit, aby do dění uvnitř politických stran zasahovala policie." Tato slova jim potvrdily i dva další zdroje a sám premiér to nedementoval, což znamená, že připustil, že vládnout je víc, než být čestný, mít důvěru a tudíž i legitimitu. Připomeňme, že Vít Bárta je podezřelý z uplácení svých poslanců: měl si vysokými doplatky k poslaneckým platům kupovat jejich loajalitu.
Dne 9. listopadu 2009 uplynulo přesně dvacet let od pádu Berlínské zdi a tuto sobotu uplyne padesát let od doby, kdy ji výhodní Němci začali stavět. Stalo se tak v neděli 13. srpna 1961 v jednu hodinu v noci. Od toho dne byl rozdělen Berlín osmadvacet let. Tehdy začala stavba 165,7 kilometrů dlouhé zdi, která oddělovala americký, anglický a francouzský sektor od zbytku města, kde byli Rusové. V průběhu let se stále vylepšovala, nakonec šlo o dvě zdi, kvůli kterým byla zbořena řada domů. V meziprostoru byly samostříly, zoraný pás a silnice pro policejní hlídky. Dnes na jejím místě najdete jen bílou vydlaždičkovanou čáru. Berlínská zeď byla velkou jizvou na Evropě, která celému světu připomínala, že druhá světová válka ještě neskončila, nebyla podepsána mírová smlouva s poraženým Německem ani nebyl kodifikován zvláštní statut pro Berlín, jen se žhavá válka proměnila na studenou.
"Prague Pride není projevem homosexuality, ale homosexualismu, kterého se -stejně jako řady dalších módních "ismů" - velmi obávám". Tuto prezidentovu větu bychom mohli parafrázovat a říci: Nebojme se Václava Klause, ale velmi nebezpečný je klausismus.
Naděje Jiřího Paroubka, že jeho nová strana nebo strana, ke které by se připojil, by mohla hrát nějakou výraznější roli v české politice, je asi stejně velká, jako že zbohatne psaním knih. I kdyby se jeho strana nakonec do parlamentu dostala, její koaliční potenciál bude velmi malý či jednání s ČSSD hodně obtížné, takže jediný reálný výsledek jeho snažení by byl v tom, že oslabí dál sociální demokracii. Té již při minulých volbách Miloš Zeman vzal něco přes čtyři procenta hlasů a ještě něco ubrala i Jana Bobošíková. Spíš než o reálný kalkul, jde tedy v případě Jiřího Paroubka o akt pomsty a ten je vždy trochu oslepující: zabraňuje mu vidět situaci realisticky.
Cenu Quadriga v podobě zlaté sošky čtyřspřeží uděluje každoročně sdružení Werkstatt Deutschland v den výročí sjednocení Německa osobnostem, které projevily občanskou odvahu nebo svým působením prokázaly průkopnického ducha. Z Čechů dostal v minulosti cenu Václav Havel a Šimon Pánek.
V zaběhnuté a staré demokracii změna pravicové vlády za levicovou by neměla znamenat nic zásadního a byla by logickou reakcí na tvrdé reformy, které musí přijít po každé krizi. Proto výsledky průzkumu agentury Factum Invenio z minulého týdne, podle kterých, kdyby se volby konaly v červenci, získala levice nejvíce přívrženců, nepředstavují žádné překvapení. Otázka ale je, jestli totéž platí u nás.
V minulých dnech jsme byli svědky dvou příkladů, jak internet mění svět. Mediální baron Rupert Murdoch nemusel ve Velké Británii zastavit nejprodávanější nedělní bulvár News of the World kvůli tomu, že měl velkou moc a manipuloval s politiky, ale jak ukázaly poslední analýzy: krach jeho bulváru zavinili obyčejní lidé. Angličané bulváru tolerují leccos, pokud jeho oběťmi jsou fotbalisté, herci, rockeři nebo politici, ale jakmile zjistili, že se pan Murdoch začal zajímat i o obyčejné lidi, jako byla třeba rodina zavražděné dívky, rozzlobili se.