Téměř rok žijeme v době, kdy jsme vyzýváni k oddělení se od sebe. Nadměrná opatrnost, hygiena, desinfekce všeho, na co jsme sáhli, povinné rozestupy, určená 15 minutová doba, počet lidí k možnému setkání, přišpendlení našich očí k obrazovkám... vede k postupné izolaci a strachu z druhého. Bylo nám zakázáno zpívat, sportovat, setkávat se a dělat práci, kterou milujeme. Tato nařízení patří i pro neopakovatelnou událost - UMÍRÁNÍ.
Po ranní návštěvě koronera vznikl další prostor, ve kterém jsem mohla v klidu procesem procházet a smrt maminky integrovat. Při sdílení se ženou, která doprovází pozůstalé, jsem u ní našla nejen laskavou lidskou podporu v naslouchání, ale i mnoho praktických tipů a inspirace. Mimo jiné kontakt na ověřenou pohřební službu, která i v současném co-vidím čase, dokáže najít způsob, jak vyhovět přáním blízkých a zároveň dodržet předepsaná nařízení. Jedním z přání bylo, aby pro mamku přijeli až za tmy, aby opuštění domova proběhlo v intimitě a tichu.
Mamky pozitivní test pro mne znamenal karanténu a tlak z vnějšího světa, abych si nechala udělat výtěr. Požádala jsem známou, která mi nabídla pomoc, zda by zavolala na hygienu a zjistila možnosti. Čtyři a půl hodiny jejího života, 68 telefonátů a žádný výsledek. Telefonní čísla, na která ji odkázala linka 1221, buď neexistovala, nebo je nikdo nezvedal. Většina z nich pak po třetím zazvonění přepnula na obsazovací tón.
Stane-li se něco náročného, máme dvě možnosti - litovat se a vstoupit do role oběti nebo tomu, co se děje, říci bez výhrad ANO a vstoupit do role pozorovatelky.
Letošní kombinace Štědrý den, svátky a víkend vytvořily pětidenní vakuum. V případě, že jde o život, je to velmi dlouhá doba. V těchto dnech nebylo možné sehnat ošetřujícího lékaře, odpadla slíbená reahabilitace (prý měla službu sestra, která se na covidové oddělení bojí chodit), byly přerušeny pečovatelské služby, domácí hospic měl první volný termín až prvního ledna a zapůjčení polohovací postele bylo možné řešit až první pracovní den.
Telefonické rozhovory s mamkou (leží na co-vidím oddělení se zlomenou stehenní kostí a po mrtvici) jsou jednou z kapek v poháru života. Sestřička vytočí číslo, mamka drží telefon na uchu. Povídáme 35 minut. Vedu nás rozhovorem a občas se i smějeme. Když už mne nenapadá, na co se zeptat, a cítím, že začíná být unavená, ozve se: "Tak mi něco povídej." A tak vyprávím, jak se kočky naučily chodit oknem do ložnice, protože dveře na terasu neotevřu nejméně do konce ledna, co už dokážu nohama, kdo všechno ji pozdravuje.
Návštěva mamky na Co-vidím oddělení mne oddělila od zbytku domluvených, pomoc nabízejících přátel. Chápu argumenty, potřebu jistoty a podporu k dalšímu rozhodování, zda navštívit či nenavštívit své blízké. Nabídky na pověšení jídla na kliku jsou milé, ale bez řešení. Jídlo si nevyzvednu, do kuchyně nepřenesu a na sporáku neohřeju. Před týdnem bych připsala - a bez krmení nesním. Z mého úhlu pohledu je zvláštní zůstat v takové situaci zcela bez zajištění základních životních potřeb s pocitem, že se lidé bojí se mnou potkat.
Vědomě vážím každý pohyb. Tělo mne vede. Skrze jeho impulsy je jasné, zda tempo a způsob, kterým se pohybuje, je, či není bezpečný. Každou minutu je to jiné. NIC NENÍ JISTÉ. Co před chvílí šlo, nyní nelze a naopak.
Náš rodinný příběh byl na Štědrý den obohacen o další událost. Mamka se ráno potkala s Mrtvicí a ochrnula na levou polo-vinu těla.
Fakt, že má nejbližší bytost maminka leží v nemocnici na covidové jednotce a má pozitivní test, ze mne učinil osobu, ke které není radno se přibližovat. Reakce šéfky Home Care péče mne zarazila a uvedla do situace, že jsem zůstala bez zajištění pomoci základních životních potřeb.
Kombinace úrazu páteře, karantény a následně pozitivity, mne vystavilo situaci, kdy jsem se dva dny před Štědrým dnem, během jedné hodiny, ocitla zcela bez pomoci pečovatelských a zdravotních služeb. Ze zástupu blízkých a přátel, kteří nabídli pomoc, zbylo pár jedinců ochotných pomoci bez ohledu na svátky či případnou nákazu.
Říká se, že výzvy chodí ve trojici. V tomto roce jsem se třikrát setkala se Smrtí v tváří v tvář. Poprvé v podobě razítka "onkologické hlášení", podruhé při pádu z výšky, kdy jsem si poškodila dva bederní obratle a potřetí při úmrtí maminky.
Po operaci jsou důležité dvě věci - hrazda nad hlavou a funkční zvonek. Mít obojí závisí na vyhodnocení chování pacienta, štěstí nebo náhodě. Zvoníš-li často, zvonek ti odeberou nebo namotají na horní část hrazdy tak, že na něj nelze dosáhnout. První přidělený zvonek bývá zpravidla nefunkční.
Stejná nemocnice, jiné oddělení - časový odstup 15 měsíců. Dva odlišné přístupy.
INTERNA = pokus o zabití, nepravdivě vykazované úkony a informace během hospitalizace, lhostejný, hrubý a nedůstojný přístup k pacientům, zanedbání péče v nemocnici i po propuštění, snaha o rychlý přesun na LDN.
CHIRURGIE = hnízdo andělů - lidský a laskavý přístup, ochota podávat informace, lidskost, přátelská a rovnocenná komunikace mezi personálem.
Paměť těla je praktická, ale v konkrétních situacích tak ztrácíme bdělost. Spoléháme-li se na to, jak činnosti probíhaly v minulosti, zautomatizované procesy nás mohou ohrozit na životě.
Životem je možné plout dvěma způsoby - stanovovat si cíle, prostředky a dosahovat jich. Nebo se plně odevzdat proudu života a nechat to na něm, kam mne zanese.