Sáblíková, Bauer, Koukal, Magál, Jakš, Záhrobská. Právě teď, s medailemi na krku, jsou nejvíc naši. Češi díky nim na zimní olympiádě nikdy víc nedokázali. Říkám si, jak to asi s těmi šesti hrdiny bude za čtyři roky, případně za dvaadvacet let? A po zkušenostech z minulosti jim přeju, ať nenaletí nějakým vyžírkům. Aby naše vzpomínky na ně zůstaly krásné.
Nemají doma olympijské medaile, ale není jich v naší historii zase tolik, abychom je mohli vymazat z paměti. Patří jim čtvrtá, pátá a další skvělá "horší" místa v soutěžích ZOH. Dostali se do první desítky a od stupňů vítězů je dělily často maličkosti. Letos k nim přibyli sdruženář Pavel Churavý (5.), skokan Antonín Hájek nebo sjezdař Ondřej Bank (oba 7.).
Připojili se ke svým slavným předchůdcům, mezi nimiž hrají první housle sdruženáři Tomáš a Milan Kučerové. Otec Tomáš skončil v roce 1968 na olympiádě v Grenoblu čtvrtý a v Sapporu 1972 šestý. Dokonalou rodinnou sbírku těch dalších skvělých "horších" míst zkompletoval v Naganu 1998 jeho syn Milan. Skončil pátý.
Pamatuji si, jak otec Záhrobský v roce 1999 posílal faxem do liberecké redakce Mladé fronty Dnes skvělé výsledky své čtrnáctileté dcery z nějakých mezinárodních juniorských závodů, které nám tenkrát vůbec, ale vůbec nic neříkaly. Jely se v Norsku. Čert už dneska ví na jaké sjezdovce...
Otce Záhrobského ten fax určitě něco stál. Ale moc chtěl, aby se o Šárce vědělo. Nevím ani, jak tenkrát dopadla. Třetí? Nebo první? Můj bývalý kolega Michael Havlen tehdy řekl: "Ty vole, to jsem ještě nikdy nezažil, aby nám někdo něco posílal z takový dálky. Tenhle chlap z Benecka to s tou svojí holkou někam dotáhne."
Na dumky žalky nad vyřazením českých hokejistů z olympijského turnaje jsem si nechal až dnešní večer, abych se po tom bolavám ránu vyhnul internetovým výlevům typu "lemry líný" nebo "Růžička ven".
Výsledky týmu mě mrzí. Ale mnohem méně než mizivé zážitky z jeho hry. Nechápu, proč právě tak ošklivý hokej hrálo mužstvo, koučované někým, kdo rozdával v 80. a 90. letech minulého století hokejovou radost na potkání.
Tak nevím, jestli jsem za Martininy dvě zlaté a jednu bronzovou nezaplatil příliš velkou cenu.
Myslím, že manželka má už olympiády plné zuby, i když se o sport zajímá mnohem více než průměrná česká žena. "Pořád jen Sáblíková, Sáblíková! A když nějaká jiná, tak leda Záhrobská. A co já? Všiml sis vůbec za posledních 12 dnů, že je na světě taky nějaká Lubasová?" zeptala se mně ve středu po desáté večer, než odešla do ložnice.
Budíka jsem si dal tak, abych do utkání Česko - Lotyšsko vstoupil na začátku třetí třetiny a povedlo se dokonale. Pak už nešlo nic.
Na hokeje se v televizi dívám od konce 60. let minulého století, a tak už většinou poznám, kdy je to s naším mužstvem na pováženou. A s Lotyšskem ve třetí třetině bylo podobně zle jako s amatérskými výběry USA na mistrovství světa 1971 ve Švýcarsku nebo se stejným týmem na olympiádě v Sapporu 1972. Dvakrát za sebou jsme vstoupili do téže kalné řeky - 1:5.
Původně jsem si chtěl dát na blogu olympijské volno, ale říkal mi kamarád, že se prý v novinách píše, jak Vancouver 2010 vážně ohrožuje naši stále ještě mladou, dvacetiletou demokracii. Národ údajně zajímají mnohem víc úspěchy a neúspěchy našich hvězd než nebezpečné kejkle politiků.
Jak staré. Jak prosté. Jak účinné... Panem et circenses - chléb a hry. Ale nemám po ránu chuť na nic vážného.
Takže pokud dovolíte...
Abych se přiznal, docela jsem si přál, ať česká reprezentace "rupne" v neděli v noci s Rusy. Ne že by v mojí hlavě všechno popřevracela nějaká Velká únorová socialistická revoluce, a začal jsem na stará kolena milovat našeho úhlavního hokejového protivníka. Komandu, sesbíranou od Smolenska až Petropavlovsk Kamčatskij. A samozřejmě i z podobně rozsáhlého prostoru mezi Vancouverem a Floridou.
Lukáš Bauer, stříbrný medailista z Turína 2006, září jako hvězda českého klasického lyžování rovněž na olympiádě ve Vancouveru. Bronz z volné patnáctky, sedmé místo z "přezouvačky".
Navzdory přehnaným očekáváním věčných optimistů si zaslouží hlubokou poklonu. Nejúspěšnější český olympionik - běžec na lyžích v historii promíchal talent s nezměrným tréninkovým úsilím.
Kdybych byl kouzelný skřítek, tak bych poslal na olympiádu Třem (skokanským) veteránům kouzelné dary, jako dostali Pankrác, Bimbác a Servác ve slavné filmové pohádce režiséra Oldřicha Lipského, Zdeňka Svěráka a samozřejmě taky Jana Wericha.
Aby si na sklonku kariéry vybojovali jakoukoliv medaili ze závodu jednotlivců. Pankrác Kasai, Bimbác Ahonen a Servác Janda.
Nemůžu si pomoci, ale když se ohlédnu za zážitky z prvních sedmi dnů olympijských soutěží, stojí na "mých" stupních vítězů i dva pády. Nejraději bych tyhle pochybné "medailisty" diskvalifikoval. Ale z hlavy je nedostanu, ať dělám, co dělám.
Sjezdařka Anja Pärsonová a běžkyně Petra Majdičová.
Ještěže už na olympiádě začal hokej a přerušil dlouhé období českého půstu. A pro někoho dokonce asi i nudy.
To se holt někdy na ZOH menším zemím stává, že se dva dny po sobě nedostanou do první desítky, natož na stupně vítězů (pokud nepočítám poločasové skóre bezvadného krasobruslaře Březiny).
Se Slováky to byla krásná mydlenice.
Nevstoupíš dvakrát do téže hokejové řeky. A když se tam přece jen svlažíš, není už tak čarovná...
Bohužel je to tak. Nic lepšího než Nagano v mém hokejovém životě nebude.
To máte jak s pivem. Prvnímu se žádné další nevyrovná.
Nejsem rád, že je Kateřina Neumannová na ZOH 2010 v Kanadě jako komentátorka (i když běhům na lyžích bezpochyby dobře rozumí). Nejsem dokonce rád, že je tam vůbec. Mám z toho divný pocit, poněvadž na předchozích hrách jsem se na ni vždycky těšil jak malý Jarda. Jenomže...
Zatímco si teď Neumannová užívá v dresu veřejnoprávní České televize na tratích ve Whistleru, doma stoupají každým dnem dluhy, na nichž se výrazně podílela jako předsedkyně organizačního výboru mistrovství světa (MS) v klasickém lyžování 2009 v Liberci. V současné době přerostly se smluvními pokutami a s úroky z prodlení 110 milionů korun.
To se zase sešlo generálů před bitvou. Řekl bych, že se předháněli v tom, kdo s větší jistotou pronese, že si Lukáš Bauer dneska v noci poběží pro zlatou olympijskou medaili v závodě na 15 kilometrů volnou technikou.
Nakonec má bronzovou medaili, ale řeknu Vám, takovýhle bronz, vykutaný na trati na poslední chvíli, se může leckomu postarat o mnohem větší vzrušení než jasné první místo Martiny Sáblíkové.
Dneska se za sebe poskládaly tři závody přesně podle mého gusta. Závod sdružený - po zavedení Gundersenovy intervalové metody báječně přehledná soutěž. Do toho mužský sprinterský biatlon - další dvojkombinace - a ještě napínavější. A rychlobruslení? Vypadá monotónně, jakoby na dráze máchaly lopatkami větrné mlýny, ale když po ledě klouže česká dívka o zlato, tak je to jiná káva - vařící.
A vyhrála. Co víc dodat? Bylo mně moc pěkně. Jako po vítězství Česka nad Itálií 2:1 na ME ve fotbale v Anglii. Jako potom, co jsme porazili Sovětský svaz 3:2 na MS v Praze 1972. Jako po vítězství Lídy Formanové na atletickém MS v Seville 1999. A nebo po zlatu Ondreje Nepely na ZOH v Sapporu 1972.
Pekelné štěstí na počasí. Nebo svinská smůla. Nic jiného nerozhodlo o pořadí v dnešním olympijském sprintu biatlonistů. Francouz Jay vyhrál jen díky tomu, že ho na střelnici a na trati nezastihla průtrž mračen. Tenhle závod neřekl nic o tom, kdo na olympiádu natrénoval dobře, a kdo ne. Kdyby to šlo, výsledky bych zrušil. Ale nic podobného se ještě nikdy nestalo. A ani nemůže.
Vancouverská biatlonová tragikomedie nebyla v historii sportu zdaleko první významnou akcí, při níž počasí zmařilo naděje těch skvělých a pomohlo k úspěchu průměrným nebo naprosto zoufalým.
Chtěl jsem se dnes po půlnoci dívat na závody sáňkařů, ale bojím se. Na olympiádě ve Vancouveru je "krvelačná dráha", napsal sobotní Sport. Na horory nekoukám, špatně se po nich spí. A tak jsem si deku přitáhnul ke krku okamžitě po závodu biatlonistek.
Po včerejším ponocování u slavnostního ceremoniálu mě stejně bolela hlava, vydržím už starou belu.
Modrá byla při úvodním ceremoniálu ZOH vážně dobrá. Tak dobrá, že v sobotu brzy ráno překrývala v obří hale ve Vancouveru i černé myšlenky na nešťastnou páteční smrt gruzínského olympionika při tréninku na sáňkařské dráze. Bohužel stalo se - stejně jako umírají dělníci na stavbách, řidiči v autech nebo horníci v dolech, tak přicházejí o životy i sportovci.
Od Petra Urbana, dvojnásobného účástníka ZOH v sáňkařských disciplinách vím, že v ledových toboganech je riziko hodně vysoké.
Martino, přivez zlato! Nějaký takový byl jeden z "ukřičených" titulků v českých novinách těsně před zahájením zimní olympiády. Když mně čas od času padly v posledních dnech ty potištěné kusy papíru do ruky, tak to podle nich vypadalo, jako by ve Vancouveru měla přijít česká medailová smršť.
Ale kdo zná Járu Cimrmana, ten dobře ví, že Fázi očekávání střídá Fáze zklamání. A pokud si dobře pamatuju na svou kariéru v severočeských fotbalových soutěžích, tak čím víc jsme si Na Kočovně po čtvrtém pivu mysleli, že si odněkud natuty přivezeme dva body, s tím větší hanbou jsme odtamtud obvykle odjížděli.
Skoky na lyžích. Nic lepšího jsem si na začátek vancouverské olympiády nemohl v televizi přát. Kvalifikace báječných mužů, plachtích vzduchem s nohama do V, mě zajímá víc než slavnostní zahájení her. Co taky čekat od člověka z Plavů, kde už mezi první a druhou světovou válkou vyrostl v lesním průseku jeden z nějtěžších skokanských můstků na světě.