Zatímco mezi politickými analytiky a komentátory se množí hlasy, že premiér Bohuslav Sobotka zraje a přibližuje se (byť podle některých příliš pomalu) ke státnictví, prezident Zeman si myslí, jak se včera vyjádřil pro Deník.cz, něco přesně opačného. Nebo si to naopak nemyslí ale uvědomuje si, že Bohuslav Sobotka se mu stává stále silnějším protivníkem, což ho vede ke stále častějším a nehoráznějším výpadům proti němu.
Židovské intelektuální myšlení si díky specifické židovské historii dodnes zachovalo a zachovává částečnou svébytnost, kterou lze charakterizovat jistou nevědeckostí, v dobrém i špatném smyslu ovlivňující, zejména však obohacující evropské ‚řecké‘ myšlení. Vedle Marxe je to příznačné pro rakouského psychiatra a psychologa Sigmunda Freuda, jeho žáka Alfreda Adlera a řadu dalších židovských myslitelů, jakými byli sociologové David Riesman a Zykmund Bauman, filosof Karl R. Popper a hlubinní psychologové Erich Fromm a Arthur Janov.
Cituji z posledního vystoupení prezidenta Zemana, neboť jde o další jeho výroky hodné pozornosti: „Je zbytečné, abychom diktovali jiným zemím, jak mají žít, abychom jim předváděli svou představu lidských práv jako práv univerzálních, zatímco jsou euro-americká. Jinými slovy, jak říkal soudruh Stalin: Kdo bude svůj smrdutý čenich strkat do naší zahrádky, tak po něm dostane. I Stalin mohl mít někdy pravdu.“
Když jsem jako soudní znalec vyšetřoval zločince, byl jsem vždy znovu a znovu překvapen, jak deformované mají vnímání světa a lidí. Nejčastější bylo „lidi jsou …,“ byť ne vždy přímo vyslovené.
Na otázku uvedenou nadpisem nelze podle mého názoru odpovědět jinak než že různě, avšak že těch, kdo šli skutečně v Masarykových šlépějích byla jen hrstka a že jsou už staří a dál ubývají. Jako příklad mohu uvést sociologa Miloslava Petruska, signatáře Charty 2012, který mi krátce před smrtí napsal, že je už „umasarykován“.
Každý národ má svou mentalitu danou jeho historií, a platí to samozřejmě i pro nás Čechy. Máme řadu kladných i záporných vlastností, z těch kladných například pracovitost, která přežila i dobu komunistického režimu. Ze záporných vlastností lze uvést „typickou českou závistivost“ danou tím, že za rakouského režimu jsme bývali chudí a dalo se to vydržet, jen pokud se někdo „nevyšvihl“.
Čechu, memento mori a memento Masarycum. Pamatuj na své milované, aby nemuseli lhát jako jsi lhával ty, protože o mrtvých údajně jen dobré. Pamatuj na Masaryka, protože kdyby se ti zjevil, měl by toho na srdci a pověděl by ti toho hodně.
Koncem 19. století se zdálo, že nejen „bůh je mrtev“, ale že umírá i filosofie. Nelze popřít, že všechny filosofické koncepty vytvořené později, snad vyjma původního uměřeného pragmatismu, měly jen okrajový a časově limitovaný význam. Sama filosofie však svůj význam neztratila, hlavně proto, že musela řešit nově narůstající problém – jak integrovat vznikající další vědní i „nevědní“ obory.
Dílo německého básníka, spisovatele, přírodovědce a filosofa Johanna Wolfganga von Goethe (1749-1832) je sice zakotveno ještě v klasicismu a osvícenství, zasahuje však už do romantismu, především románem Utrpení mladého Werthera, kterým Goethe ovlivnil tehdejší mladou generaci a nechtě způsobil vlnu sebevražd.
Byl to jistě projev hodný předsedy ne nevýznamné politické strany: byl kultivovaný, svěží, „čtený“ z hlavy a byla v něm řada dobrých postřehů. Je třeba si však položit přinejmenším tři otázky: Byl to projev hodný politického vůdce, který říká, že jeho strana chce v budoucnu znovu vládnout - byl to tedy projev státníka? Byl to projev široce vzdělaného a soudného politologa, emeritního rektora Masarykovy univerzity? Byl to projev přiměřeně reagující na současnou situaci České republiky, Evropy a světa?
Po Listopadu se do naší armády vrátili duchovní a navázali tak na tradici rakousko-uherských a prvorepublikových kněží neboli feldkurátů. Po roce 1918 jsme sice rakouský teokratismus zavrhli, ale duchovní se v armádě udrželi, jednak z ohledu na převážně věřící Slováky, jednak proto, že psychologů a sociálních pracovníků byl tehdy naprostý nedostatek. Po Únoru byli duchovní vystřídáni pověstnými politruky.
Filosof, historik, dramatik a spisovatel Francois Marie Voltaire (Arouet, 1694-1778) byl sice „muž světla a jasu“, sám však byl kontroverzní osobností vedoucí neuspořádaný život. Vyznačoval se tvůrčím myšlením a byl břitkým a ironickým stylistou. V době ‚věku rozumu‘ byl označován za „největšího ze všech lidí“. Zavedl pojem filosofie dějin - dějiny chápal jako vývoj kultury a lidského myšlení. Zastával názor, že osvícenství musí být rozvíjeno a prosazováno především panovníky a šlechtou, požadoval však změnu dosavadního politickomocenského uspořádání. Svým deismem (bůh stvořil svět, ale ponechal ho vlastnímu vývoji) zastával kompromisní stanovisko i k bohu. Na křesťanství však útočil nemilosrdně, a podobně i na filosofii: „Filosofie je k ničemu, když filosof neovlivní morálku lidí, s nimiž bydlí v jedné ulici.“
Iniciátorem renesance se stal jeden z největších básníků všech dob, Ital Dante Alighgieri (1265-1321), a to zejména tím, že se v trojdílném eposu Božská komedie vyznal z náklonnosti k antice a její kultuře. V traktátu O jediné vládě vyjádřil myšlenku, že světská moc má převážit nad církevní a po Platonově vzoru v něm zobrazil ideální monarchii.
Je pozoruhodné, že náboženských proroků koncem starověku postupně ubývalo. Doba pokročila; poslední významný prorok Mohamed (Muhammad), žijící v šestém až sedmém století po Kristu, se po prvních zjeveních, která pravděpodobně zažil v extatickém stavu, po určitou dobu obával o své duševní zdraví.
Ježíš, stejně jako ‚řecký Ježíš‘ Sokrates, po sobě nezanechal žádné písemné zprávy. Víme o něm pouze z Evangelií, a proto na něj musíme pohlížet především jako na legendu, resp. původce legend. Byl to nepochybně mimořádně charismatický a na svou dobu moudrý člověk, Sokratovy úrovně však nedosáhl, neboť mu šlo o moc, nebyl tak poučený, neměl jeho sebekritičnost a byl poznamenán mýty židovské víry.
Představte si katolický svět jako louku, na níž je plno květů. Katoličtí kazatelé je sbírají a rozdávají je. Na té louce je ovšem i palouk, na němž je spousta hrnečků s horkou kaší, a tomu místu se důsledně vyhýbají, raději se tam ani nedívají.
Za starořeckého filosofa s nejširším záběrem je považován Aristoteles (384-322). Množství jeho spisů utřídili jeho pokračovatelé na Organon (spisy logické), Fyziku (spisy o nebi, meteorech, anatomii a fyziologii zvířat, o duši, vnímání, paměti, spánku, snech, dechu, životě a smrti apod.), „první filosofii“ neboli nauku o bytí, tj. ontologii (mezi jsoucnem a bytím není nutné rozlišovat), Metafyziku (učení o věcech, které jsou na hranici nebo za hranicí lidského poznání). Další jsou spisy Etika, Politika, Rétorika, Poetika a jiné.