Stanovisko prezidenta Klause, kde vytýká Ústavnímu soudu, že zaujal údajně politické hledisko, je velmi zvláštní. Senátorům, kteří žádost o posouzení konformity Lisabonské smlouvy Ústavnímu soudu poslali, prezidentovi Klausovi, který se k projednávání jako účastník připojil, stejně jako komunistům, kteří s ním teď jeho výhrady sdílejí, se přece evidentně nejedná o to, aby znali nestranné právní stanovisko, ale hledají důvody, jak ratifikaci smlouvy odmítnout jiným než politickým způsobem. Obavami o ústavnost přitom argumentují jen proto, že nemají jistotu, že pro politické odmítnutí naleznou potřebný počet hlasů v Parlamentu.
Politici se na Ústavní soud obrátili s právní otázkou, aby získali podporu pro své politické postoje. Ústavní soud odpověděl právní nalýzou, která se drží obsahu vznesených otázek. Prezident se teď v politické roli zlobí, že právní odpověď nenaplňuje jeho politickou představu, kterou o vhodné odpovědi měl.
Nová koalice v Jihomoravském kraji vzbudila rozporné pocity u voličů ČSSD i ODS, pokud v krajských volbách hlasovali pod dojmem neslučitelných rozporů těchto proti sobě stojících politických stran. Haškovi sociální demokraté skousli předvolební billboardy, na kterých ODS varovala před tím, že vítězství ČSSD bude její partnerství s komunisty. Jihomoravská ODS samým nadšením z dojemné shody volebních programů, kterou se sociálními demokraty našla, pro změnu hodila přes palubu jakékoli ohledy ke svému dlouholetému lidoveckému partnerovi a jde do krajského zastupitelstva, ve kterém druzí nejúspěšnější lidovci dostanou méně vlivu na opoziční výbory, než naoko nenáviděná KSČM.
Pokud se někdo domnívá, že by se ve věcech postoje k umístění amerického radaru nebo zapojení republiky do obranných aliancí obecně mělo rozhodovat prostřednictvím referenda, je dobré se podívat na hloubku naivity a jednoduché hlouposti argumentů, které se kolem amerického radaru a koncepce ochrany proti balistickým raketám objevují. Čerstvě to ukazuje jeden z iniciátorů a bývalý mluvčí hnutí Ne základnám, který se svém textu na toto téma pustil do jazykového rozboru názvu „National Missile Defense.“
Analýza důsledku amerických voleb, jak ji v „Rudá, nikoli modrá planeta“ podává s celoplanetárním dopadem kolega blogař Petr Havel, mnou hluboce otřásla. Prezidentova kniha „Modrá, nikoli zelená planeta“ byla už přeložena do tolika jazyků, ale pro národy naší planety je to zřejmě pořád, jakoby hrách na stěnu házel. A navíc skutečnost, že k rudému výsledku planety má teď navíc tolik přispívat výsledek volby amerického prezidenta? Copak mají vyjít nazmar všechny tiskové konference, které pan prezident s anglickým vydáním této knihy v USA absolvoval, potlesky ve stoje i novináři na tiskovkách?
Zatmělo se mi před očima, podlomily se mi nohy. Když jsem ale znovu oči otevřel, uviděl jsem záblesk naděje. Jen rudá a modrá, zelená ale široko daleko nikde! Američané nebyli tak hluší, jak by se zdálo. Je ale rudá výsledek, se kterým bychom se místo zelené měli uspokojit? Autor textu „Rudá, nikoli modrá planeta“ nás varuje i před tím. Na nohy jsem si proto zase stoupl a došel na nich k počítači, abych se podíval na konkrétní rozměry americké tragédie. Pohled na grafické znázornění výsledků na webu New York Times mne zprvu naplnil jen skepsí.
Jméno Baracka Obamy jsem poprvé slyšel v roce 2004, kdy mi o jeho zvolení do amerického Kongresu s viditelným nadšením říkala Zdena B., jejíž obsáhlé dopisy (dnes by se jistě jednalo o blogy a asi by nechodily na papíře) z její americké emigrace, kam musela s manželem Karlem odejít v 70. letech, mi byly v dobách normalizace významným zdrojem poznatků a postřehů o amerických reáliích. Jeho nominace mne příliš nepřekvapila, zprávy o jeho osobnosti vypadaly na takový vývoj již před čtyřmi lety, i když rychlost, se kterou to vzal, překvapivá byla.
Mám Ameriku velmi rád jako příjemnou zemi, kde je i dnes vidět obyčejná občanská angažovanost a kde stále zůstává něco z té atmosféry, kterou popisoval Tocqueville. Považuji za užitečnou jejich dlouhodobou přítomnost v Evropě. Málo lidí si uvědomuje, kolik úsilí stálo v obou válkách zlomit americký izolacionismus a posílat své boys umírat na bojiště mimo kontinentální USA, i kolik stojí americké politiky obhájit před domácími voliči náklady na udržování svých jednotek v Evropě. Ekonomický motor země, která byla tradičně zvyklá žít „za své“ (a o to větší je nejspíš nyní šok z toho, jak je na kolena strhává krach velkých kreditních a hypotéčních institucí), je důležitý i pro nás v Evropě. Ze všech těchto hledisek je Obamovo zvolení zcela jednoznačně dobrou zprávou i pro nás.
Pro slušné řidiče je velmi pravděpodobně přezutí na zimní pneumatiky věcí samozřejmou i bez zvláštních nařízení. Výhody jejich lepší přilnavosti poskytují vyšší bezpečnost nejen těm, kteří na nich sami jedou, ale i jeich okolí, do kterého se na letních při potížích při brzdění snáz nabourají. Zákony a vyhlášky jsou zde kvůli tomu, aby žádoucí chování vynutily u řidičů, kteří nemají rozum sami od sebe. V právním státě je docela podstatné, že vynucovat lze pouze povinnosti, které jsou stanoveny zákonem (případně vyhláškami, k jejichž vydání zákon obsahuje zmocnění).
Ve čtvrtek večer proběhlo v New Yorku slavnostní otevření restaurované Národní budovy, Bohemia National Hall. Budova více než sto let stará (uvedena do provozu roku 1896) pamatuje početnou českou přistěhovaleckou komunitu, která se v blocích přilehlých 73. ulici mezi První a Druhou v té době živila především výrobou doutníků. Budova sama byla městem New York roku 1993 vyhlášena jako významné historické místo, o dvě ulice dál je z této doby také dodnes fungující sokolovna (krajanských dětí tam dnes už mnoho cvičit nechodí, mezi aktivně cvičící mládeží se tam dnes spatříme spoustu Američanů černé pleti i asijských rysů). Česká národní budova pamatuje přednášku profesora Masaryka z roku 1902 („O rozvoji českého socialismu od roku 1848“). Zahájení provozu přišlo krátce po konci Dvořákova amerického působení, dnes však je v ní umístěna pamětní deska z již zbořeného Dvořákova domu.