Ministr financí Miroslav Kalousek příliš nepřekvapil ohlášením další vlny škrtů, která má někdy na jaře ořezat už připravený ( ale Sněmovnou ještě neschválený) státní rozpočet o 20 miliard korun, a možná i o víc. Stejně tak nepřekvapuje, že mu chybí peníze už i letos. Tvrzení, že za to může krize, lze přijmout zejména v tom rozsahu, v jakém tuto krizi způsobily svými zásahy Topolánkova a Nečasova vláda a hlavně on sám.
Je jako ptačí, ale horší. Šíří se rychleji. Uplynulo pouhých pár dní od okamžiku, kdy slovenskou vládu skolila akutní sulikída, nemoc neviditelných, kteří na sebe upozorňují tím, že se rozeběhnou hlavou proti zdi. Po předsedovi Slovenské národní rady Richardu Sulíkovi, který tomuto onemocnění poskytl své jméno, když povalil vlastní vládu prázdným hlasováním proti eurovalu, hrozí nepěkný pohled na potlučeného nešťastníka i ve Strakově akademii.
Kouzlo nechtěného přineslo rozhodnutí ODS, že svůj nevolební kongres umístila do veletržního areálu v Letňanech. Obsahově to byl totiž výprodej ideové veteše ze 70. let.
Předseda ODS a premiér za politickou stranu, která nevyhrála volby, dnes vystoupil na kongresu své strany s projevem, ve kterém podle očekávání hodnotil politiku vlády a ODS v uplynulém období. I když to byl projev dostatečně dlouhý a tedy prostorný, na řadu důležitých témat předseda ODS z nějakého důvodu zapomněl. Stojí za to je ale připomenout. A tak to udělám místo něj.
V sobotu 22. října odpoledne se znovu sejdou na pražském náměstí Republiky občanské iniciativy, odboráři i občané různé politické orientace, kteří mají dost korupčních skandálů a neschopnosti pravicové koalice. ČSSD tento protest rozhodně podporuje, osobně tam budu také a věřím, že dorazí i řada dalších sociálních demokratů. Lidi žene do ulic Prahy touha po změně v Česku, ale zdá se, že krize otevřela oči lidem v mnoha zemích světa a tak začínáme tušit příchod globální změny.
Trávím teď hodně času objížděním republiky a diskusemi (pod názvem „Mluvte nám do toho“) nad návrhy nového programu ČSSD, který má odpovědět na dvě klíčové otázky. První - jak z krize. Druhá - jak napravit nespravedlnosti a chyby, které se tu nashromáždily za poslední roky pravicového vládnutí. Ne, že bychom nepředkládali návrhy už teď, ale je výhodou opozice, že může využít volebního mezidobí a hledět dál dopředu. Může uvažovat koncepčněji. Může si vzpomenout, kdy dosáhla největšího ohlasu, když měla sama vládní odpovědnost. Může se poučit z chyb vládních stran, a pochopitelně nejen z nich, i z těch vlastních.
Vláda připravuje do Poslanecké sněmovny zprávu o plnění státního rozpočtu za první pololetí. Bude stejně tragická jako loni a předloni, a bylo by to ještě horší, kdyby nezačala v červnu drasticky škrtit výdaje nebo je aspoň odsouvat dále ke konci roku. I tak je souhrn schodků z prvních pololetí posledních tří let o polovinu vyšší, než všechny pololetní schodky dohromady za celých předchozích 16 let, tedy za celé období od vzniku samostatné ČR. Kde se ta strašidelná díra vzala? Máme věřit, že tak velká byla krize, o které původně ministr financí Miroslav Kalousek řekl, že se nás nedotkne?
Chce to hodně času, ale stojí to za to. Tlusté paměti dlouholetého britského premiéra a labouristického vůdce Tonyho Blaira, které právě vyšly v nakladatelství Práh v českém překladu Tomáše Jeníka, nabízejí podle mého názoru jedinečnou příležitost k nahlédnutí do spřátelené politické kuchyně. Zejména v začátečních pasážích jde přímo manuál pro opoziční politickou stranu, která se vrací k moci. Knihu jsem ještě celou nedočetl:), ale neodpustím si alespoň několik prvních poznámek.
dne 1. října jste v deníku Právo publikoval otevřený dopis předsedovi sociální demokracie Politika a peníze.
Učinil jste tak v souvislosti s pražskou konferencí o financování politických stran a regulaci politických kampaní, kterou tento týden pořádá think-tank CESTA. Rád bych na tento zásadní, ve dnešní době vzácný a obsahově velmi koncentrovaný text alespoň krátce zareagoval.
Ministerstvo financí jásá, dluhopisy pro občany jdou na dračku. Jásot je o to vyšší, oč je důležitější přebít a přehlušit katastrofální čísla o vývoji státního rozpočtu v letošním roce (nejhorší zářijový výsledek za posledních 10 let). Chci ale poukázat na důležitý fakt, o kterém se nemluví ani nepíše: Prodej státních dluhopisů přímo občanům je možná výhodný pro státní kasu a určitě výhodný pro nejbohatší vrstvu občanů. Ostatní na to – jako obvykle – doplácejí.
Kam se došplhá letošní státní dluh? A kam ten příští? V září jsme podle všeho překročili hranici půl druhého bilionu korun. Je děsivé, jakou to nabývá rychlost - přes jeden bilion se přešplhal teprve v lednu roku 2009. Před časem jsem vyjadřoval obavu, že pokud se pravicové vlády udrží u moci do konce běžného funkčního období, státní dluh během osmi let zdvojnásobí. Kdybychom započetli i spotřebované rozpočtové rezervy, které tu zůstaly po vládách sociální demokracie, máme ten dvojnásobek už teď.
Zprávy jsou jako obvykle dvě, jedna dobrá, druhá špatná. Tak nejprve dobrá: Není pravda, že kritika ČSSD zůstává bez odezvy. Když jsme na začátku září požádali o svolání mimořádné schůze Poslanecké sněmovny k několika evidentně korupčním kauzám a zmínili jsme také předražený, nefunkční a prodělečný systém zdravotních knížek IZIP, reakce přišla okamžitě. Špatná zpráva je, že tato reakce nespočívala v sebekritickém přehodnocení jednání na hranicích ekonomické kriminality, ale v tom, že do IZIP byl rychle namočen také zahraniční subjekt, aby se dalo další dojení veřejných peněz vynucovat mezinárodní arbitráží.
Výzva Václava Klause, aby se církve aktivně postavily proti „falši“ sociálního státu, je jedním slovem nerozumná. Je to horší a ničivější nápad, než když prezident republiky zachraňoval současnou koaliční vládu, podporoval Víta Bártu nebo když oslavoval společenský přínos jistého pana Bátory. Prezident republiky kopl do základů současné evropské civilizace. Udělal to jen proto, aby na sebe upozornil? To jistě ne.