Následující článek napsal jistý Boleslav Dolejší. Je to osoba mně blízká, která se před lety párkrát objevila v diskusích pod mými články (někdy též vystupovala pod nickem „Sekyra“). B.D. mě teď požádal o zveřejnění následujícího textu, což rád činím - a to i přesto, že tak výrazný vliv jako na něj, na mě diskuse pod mým předchozím článkem zatím ještě neměla.
Nicméně v principu jsem rád, když četba mých článků a hlavně diskusí pod nimi je nejen v souladu se záměrem těchto stránek, tedy poskytovat prostor pro věcnou a korektní debatu, ale dokáže i zásadně změnit názory vnímavých čtenářů.

A teď už Boleslav:

Pod nedávným článkem V.Hořejšího o růžovém tanku se rozvinula intenzivní diskuse, která mě přinutila k zamyšlení a zásadnímu přehodnocení názorů. Někteří z účastníků této diskuse nás totiž poučili o tom, že vítězství Sovětského svazu nad nacistickým Německem bylo ve skutečnosti pro náš národ, a lidstvo vůbec, tragédií – Stalin (ale i Brežněv a Gorbačov) byl totiž daleko horší než Hitler, komunisté mnohem horší než nacisté.

Ve světle těchto okolností je třeba zamyslet se i nad tím, co se vlastně dělo v oněch chmurných 21 letech po okupaci Českosovenska v srpnu 1968. V onom roce mi bylo (podobně jako autorovi článku o růžovém tanku) 18 let, v letech následujících jsem prožíval mládí se všemi jeho radostmi a je tedy jasné, že jsem měl tendenci vidět skutečnost lepší, než ve skutečnosti byla. Jsem tedy vděčen za poučení diskutéry, z nichž někteří se narodili až o 20 let později a jsou tudíž mnohem objektivnější, protože nejsou zatíženi zavádějícími osobními zkušenostmi.

Řekněme si tedy upřímně a bez přikrášlování, jaký byl život v těch hrozných letech 1968-1989.

Vše je již vlastně řečeno oním slovem „okupace“. Statisíce sovětských okupantů (= rusáků) zde zavedly obvyklý okupační režim – hlavním úředním jazykem byla ruština (i když čeština byla přece jen na úřadech tolerována), všechny nápisy na veřejných budovách byly dvojjazyčné, po ulicích chodily hlídky okupačních vojáků s ostře nabitými samopaly kdykoli připravenými k použití.
Zvůle okupantů byla pověstná - v nejednom případě stačil jen křivý pohled, a provinilec i s celou rodinou putoval do sibiřského gulagu.
Obzvláště drakonicky byl trestán poslech zahraničního rozhlasu (Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, Deutsche Welle) či vyprávění politických vtipů.

Na centrální a krajské úrovni byly zřízeny sovětské okupační orgány, jimž byly podřízeny československé orgány státní správy a které měly poslední slovo ve všech důležitých, a často i méně důležitých záležitostech. V každém městě i vesnici byl sice relativně malý, ale zásadně důležitý úřad okupační správy.

Nejobávanější byla ovšem v oněch „normalizačních“ letech všemocná okupační tajná policie NKVD, která měla své hlavní sídlo v pražském Petschkově paláci, jehož mučírnami prošly tisíce statečných odbojářů, ale i zcela nevinných občanů, proti nimž byla vznesena vykonstruovaná obvinění. Zvláště oblíbenou mučící technikou bylo tzv. „vodní prknování“ spočívající v jakémsi simulovaném topení – něco dnes v civilizovaném světě naprosto nepředstavitelného.
Jednou z obětí byl jistý doktor Partek, kterému se podařilo ze studijního pobytu ve Velké Británii propašovat do ČSSR kmen E. coli způsobující krvavý průjem s vysokou úmrtností. Ten hodlal vysadit do většího počtu vodáren a tím zasadit těžkou ránu okupačnímu režimu a všem skutečným i potenciálním kolaborantům. Je dobře, že tento hrdina 3. odboje dostane letos za tento čin státní vyznamenání.

Drtivá byla snaha okupantů o postupné poruštění, vykořenění naší národní kultury a její podrobení cílům třídního boje a velkoruského imperialismu. To se projevovalo např. tím, že z rozhlasu neustále zněly častušky, písně alexandrovců či v lepším případě skladby Čajkovského, Rimského či Korsakova. Pod vlivem okupantů byly vyráběny zideologizované a tendenční večerníčky (např. Rumcajs, Krakonoš), jejichž cílem bylo vštípit našim dětem nenávist ke šlechtě, Němcům a majetnějším spoluobčanům. Českoslovenští občané byli nuceni povinně kupovat ideologicky prověřené knihy a propagandistické brožurky sovětských autorů, které vycházely vždy ve čtvrtek ráno a občané na ně museli, nezřídka v hustém dešti, před knihkupectvími pod dohledem okupantů stát dlouhé fronty.

Zatímco ruština byla povinná již od mateřské školky, angličtinu či francouzštinu se naše děti tehdy mohly učit jen se značným rizikem ilegálně. Němčina byla tolerována vzhledem k existenci NDR, podporována byla do jisté míry i španělština, coby jazyk kubánských barbudos. Větší překážky nebyly kladeny ani výuce mongolštiny a vietnamštiny.

Součástí snah o likvidaci našeho národa bylo i okupanty systematicky organizované intenzivní přistěhovalectví velkého počtu Rusů, Ukrajinců, Kazachů, Jakutů a dalších národů SSSR, kteří mnohonásobně početně převýšili Čechy, Slováky a Romy odvlečené do gulagu. Některá města (např. Karlovy Vary) se tak stala téměř čistě ruskojazyčnými.

Obávané byly nucené odvody do armády, a zvláště odesílání tisíců našich chlapců do dalekých zemích, v nichž SSSR vedl své přemnohé dobyvačné války.

Okupace přinesla i devastaci naší ekonomiky, jejíž důsledky se projevují až do dneška. Československé podniky se octly v sovětském područí, v jejich vedení měli rozhodující slovo představitelé okupantů, výrobky byly z více než 86,37 % odváženy za nevýhodných platebních podmínek odváženy do SSSR.
Právě tak putovala na východ podstatná část kvalitní československé zemědělské produkce. Z kvalitní hanácké mouky se dlouhá léta pekly pirohy pro moskevské politbyro…

Jak úlevné bylo, když po těžce vybojovaném vítězství VLSR (viz např. pověstný masakr na Národní třídě) okupace skončila, otevřely se brány věznic a z nich vyšly desetitisíce politických vězňů a když se začaly navracet i zástupy vězňů s podlomeným zdravím ze sibiřských lágrů!

S odstupem je tedy třeba skutečně uznat, že natření tanku na růžovo a jeho vylepšení vztyčeným prostředníčkem bylo jen minimální a zcela oprávněnou reakcí na vše, co jsme v oněch okupačních jednadvaceti letech museli vytrpět.

Doufám, že se naše mladá generace bude o této nejtemnější kapitole našich dějin učit čím dále tím více ve stejně pravdivém duchu, v jakém je napsán tento článek.

Boleslav Dolejší