Z některých mých dřívějších článků bylo jistě patrné, že jsem sympatizantem ČSSD. Jsem přesvědčen, že je to strana, jejíž programové zásady (budování standardního evropského sociálního státu založeném na osvědčeném sociálně-tržním modelu společnosti, podpora evropské integrace) nejlépe odpovídají zájmům této země. Je to jedna z mála českých stran s celoevropským kontextem a celkem úctyhodnou historickou tradicí. Podle mého názoru je jisté, že i v příštích desetiletích bude hrát zásadní roli v české politice.

V poslední době jsem ale se stále většími rozpaky sledoval jakési oportunisticko-populistické chování této strany, a zvláště jejího současného předsedy.

- Julínkovy poplatky jsem sice vždy považoval za nesprávné, ale to, že sociálně demokratičtí hejtmani obcházejí platný zákon a jakýmisi podivnými kličkami poplatky pacientům v krajských zdravotnických zařízeních vracejí, je nepřijatelné a přispívá to k právnímu chaosu v této zemi.

- Vadí mi i to, že se ČSSD nehlásí dostatečně silně k principům státní rozpočtové kázně, a že v letech své vlády až příliš lehkomyslně dopouštěla neustálé prohlubování zadlužování státu (i když v evropském srovnání stále ještě není nikterak tragické). Sociální stát je nákladný, ale pro většinu občanů žádoucí - je tedy potřeba postarat se o zvýšení státních příjmů; samozřejmě nepopulárním zvyšováním daní, nikoli vydáváním stále dalších dluhopisů...

- Ačkoli jsem nikterak nelitoval pádu Topolánkovy vlády, ke kterému lvím podílem přispěla ČSSD, přece jenom jeho načasování a zjevná bezradnost co dělat se vzniklou situací bylo mírně řečeno podivné.

- Skutečně mě však “nadzvedlo” chování ČSSD v současné krizi kolem závěrečné fáze ratifikace Lisabonské smlouvy. Prezident naprosto bezpříkladným způsobem a v rozporu s ústavními principy zneužívá svého postavení a působí naší zemi v Evropě velké škody a ostudu. Využívá přitom oblíbeného populistického strašáka vyhnaných sudetských Němců. K mému úžasu předseda Paroubek reagoval velmi mírně a dokonce prezidenta nazval “uvážlivým politikem”. Zjevně pod vlivem výsledků průzkumů veřejného mínění usoudil, že by nebylo dobré zaujmout zásadový postoj a snažit se prezidenta nekompromisně přinutit k vykonání jeho ústavních povinností, případně k dobrovolnému či nedobrovolnému odchodu z funkce, kterou tak flagrantním způsobem opakovaně zneužívá.
Ano, je možné, že se Jiří Paroubek, resp. vedení ČSSD domnívají, že mírným, nekonfrontačním postupem se nakonec podaří prezidenta s roayalistickými sklony k žádoucímu podpisu přivést (asi tak, jako se někteří rodiče pomocí zvýšeného přísunu čokoládových bonbónů snaží docílit polepšení zlobivého dítěte). Považuji to ale za bezzásadové chování, které se v budoucnu nevyplatí a pozici našeho ze řetězu utrženého prezidenta jen posílí.

Obávám se, že takováto oportunistická politika ČSSD není jen výsledkem postojů a činů jediného politika, Jiřího Paroubka, ale většiny vedení této strany.
Je obrovská škoda, že v čele této jediné české solidní politické strany nestojí nějaká skutečně charismatická, zásadová osobnost. Jiří Paroubek jí určitě není (ačkoli je jistě v vmnoha směrech velmi schopným politikem).
Jsem přesvědčen, že s takovým člověkem v čele by byla ČSSD v této zemi neporazitelná.

Myslím, že v ČSSD alespoň několik lepších lídrů existuje (určitě teď nemám na mysli D.Ratha...), i když nevím, jestli by se na některého hodilo označení “charismatický” (ostatně – hodí se na kteréhokoli českého politika?). Politické charisma se ale většinou projeví teprve až ve vrcholné funkci, takže možná někde na různých úrovních této strany přece jen čekají nějací čeští Obamové?

Závěrem musím říci, že si opravdu nejsem jist, koho budu v jarních volbách volit – nejspíš k volbám nepůjdu...
Opravdu jsem si v euforii po převratu před dvaceti lety nepředstavoval, že v české politice bude panovat takový chaos a neřád a ve společnosti takové všeobecné znechucení. Justiční mafie, kšeftování s univerzitními tituly či zločinné podnikání vypadají jen jako pověstná špička ledovce - ale to už bych se opakoval.
Nejhorší je, že narozdíl od situace před 20 lety nevidím možnost, že by lidé masově vyšli do ulic a vynutili si změnu a nápravu. Ona totiž žádná realisticky dosažitelná lákavá alternativa ani není na obzoru. Snad jen stále volit menší zlo...

Nelze se ale zbavit dojmu, že i to menší zlo se postupně stává stále větším...