Nebezpečí přímé demokracie – skutečnost nebo pokrytectví?
V posledních letech často slýcháme, že prvky přímé demokracie (přímá volba prezidenta, referenda o důležitých otázkách) jsou nebezpečné a že rozhodování o všem důležitém bychom měli nechat svým voleným zástupcům, a to hlavně na té nejvyšší, celostátní úrovni.
Je třeba uznat, že na tom něco je. Ale jenom něco.
Pokud někdo argumentuje třeba tím asi nejhorším recentním příkladem, tedy referendem o brexitu, není to příliš férové. Tohle referendum mělo jen poradní, právně nezávaznou platnost. Nic tedy nebránilo zodpovědným zvoleným politikům, aby jeho těsný výsledek po zvážení všech závažných okolností, které se projevily až dodatečně, nerespektovali, nebo aby alespoň takové referendum zopakovali. Jistě by byli schopni to dobře zdůvodnit – zvláště v situaci, kdy se zdá, že nyní by podobné referendum dopadlo opačně.
Dalším takovým příkladem je výsledek přímé volby českého prezidenta. Nemohu si pomoci, ale jsem si jist, že kdyby byl v roce 2013 zvolen Karel Schwarzenberg a letos Jiří Drahoš (a moc k tomu nechybělo), určitě by si ti dnešní kritikové nestěžovali na principiálně špatný způsob volby.
Myslím si, že tahle kritika je dost pokrytecká a spíše než objektivní názor odráží prostě nespokojenost s výsledkem voleb.
Já bych naopak byl pro přiměřené používání referend i pro přímou volbu prezidenta, ale i třeba starostů a primátorů. Ale zvláště u referend o zásadně důležitých celospolečenských otázkách by nejprve musela probíhat velmi důkladná a daleko zodpovědnější vysvětlovací kampaň, a výsledek referenda by měl být brán nikoli jako automaticky právně závazný, ale jako velmi důležitý poradní hlas pro vládu a zákonodárce. A pokud by se hlasovalo o provedení nějaké velmi významné změny oproti stávajícímu stavu (např. vystoupení z EU nebo NATO, zákaz potratů, změna části ústavy), musel by být kladný výsledek výrazný – např. aspoň 60%. S těmito záležitostmi jsou v mnoha zemích již bohaté praktické zkušenosti, takže je kde se inspirovat.
Ale my jsme v uplynulých 30 letech bohužel prokázali pozoruhodnou schopnost ignorovat dobré příklady odjinud a řídit se těmi špatnými…
Je třeba uznat, že na tom něco je. Ale jenom něco.
Pokud někdo argumentuje třeba tím asi nejhorším recentním příkladem, tedy referendem o brexitu, není to příliš férové. Tohle referendum mělo jen poradní, právně nezávaznou platnost. Nic tedy nebránilo zodpovědným zvoleným politikům, aby jeho těsný výsledek po zvážení všech závažných okolností, které se projevily až dodatečně, nerespektovali, nebo aby alespoň takové referendum zopakovali. Jistě by byli schopni to dobře zdůvodnit – zvláště v situaci, kdy se zdá, že nyní by podobné referendum dopadlo opačně.
Dalším takovým příkladem je výsledek přímé volby českého prezidenta. Nemohu si pomoci, ale jsem si jist, že kdyby byl v roce 2013 zvolen Karel Schwarzenberg a letos Jiří Drahoš (a moc k tomu nechybělo), určitě by si ti dnešní kritikové nestěžovali na principiálně špatný způsob volby.
Myslím si, že tahle kritika je dost pokrytecká a spíše než objektivní názor odráží prostě nespokojenost s výsledkem voleb.
Já bych naopak byl pro přiměřené používání referend i pro přímou volbu prezidenta, ale i třeba starostů a primátorů. Ale zvláště u referend o zásadně důležitých celospolečenských otázkách by nejprve musela probíhat velmi důkladná a daleko zodpovědnější vysvětlovací kampaň, a výsledek referenda by měl být brán nikoli jako automaticky právně závazný, ale jako velmi důležitý poradní hlas pro vládu a zákonodárce. A pokud by se hlasovalo o provedení nějaké velmi významné změny oproti stávajícímu stavu (např. vystoupení z EU nebo NATO, zákaz potratů, změna části ústavy), musel by být kladný výsledek výrazný – např. aspoň 60%. S těmito záležitostmi jsou v mnoha zemích již bohaté praktické zkušenosti, takže je kde se inspirovat.
Ale my jsme v uplynulých 30 letech bohužel prokázali pozoruhodnou schopnost ignorovat dobré příklady odjinud a řídit se těmi špatnými…