Před 25 lety jsme zažili cosi úžasného; co se dělo v následujících letech často už tak úžasné nebylo. V tomto článku a snad i v několika dalších pokračováních bych si chtěl trochu zavzpomínat...
Text je zčásti odvozen od dlouhého rozhovoru, který byl publikován jinde.


Rok 1989 byl pro mě samozřejmě důležitý nejen tím, že jsem v něm oslavil své čtyřicáté narozeniny a tím vstoupil do středního věku. Už od počátku onoho roku bylo vidět, že ve vzduchu jsou změny; lidé se přestávali bát a začínali se odvažovat věcí dříve nepředstavitelných.

V únoru, tedy po „Palachově týdnu“, byl zveřejněn otevřený dopis vědeckých pracovníků za propuštění politických vězňů (Václava Havla a dalších); jména signatářů se každý večer předčítala na Svobodné Evropě. Byl jsem jedním ze čtyř lidí z našeho ústavu, kteří to také podepsali. Den po podpisu jsem odjel na vědeckou konferenci do Vídně. Tam jsme ještě s dalšími kolegy poslouchali Svobodnou Evropu a samozřejmě četli i mé jméno. Říkal jsem si, že můj návrat bude asi „veselý“. A skutečně - na nádraží mě už čekal můj vedoucí a říkal: „Máš průšvih, zítra máš jít za Římanem.“ Akademik Josef Říman byl tehdy ředitelem našeho ústavu (a současně předsedou Československé akademie věd). (Poznámka pro ty, kteří si už nepamatují některé detaily z éry „reálného socialismu“: „akademik“ byl tehdy nejvyšší vědecký titul v řadě CSc – DrSc – člen korespondent ČSAV – akademik).

Ráno jsem tedy nastoupil do ředitelny. Akademik mě přijal s nevrlým výrazem, a s kamennou tváří začal: „Soudruhu doktore - nebo tedy vlastně pane doktore…“ - degradoval mě tedy ze „soudruha“ na „pána“. A začal mě „tepat“ - že on se snaží u politiků dosáhnout něčeho pro naši vědu a já mu teď jeho práci kazím. Řekl také: „Takové věci podepisují tři typy lidí – jednak ti, kteří podepíší třeba i hajzlpapír. Potom naivní idealisté, což jste možná vy. A potom ti, kteří si stelou nový pelech“ (to poslední mě tedy ani ve snu nenapadlo, ale on, člen ÚV KSČ, už jistě uvažoval i o možnosti nějaké zásadní změny...).

Když asi po čtvrthodině skončil, měl jsem pocit, že již nemohu nic ztratit, že mě stejně vyhodí. Takže jsem mu úplně otevřeně (a dosti naštvaným tónem) řekl, jak to vidím já. Pověděl jsem mu, že jsem po celý ten Palachův týden chodil na Václavské náměstí, viděl jsem, co se tam dělo, jak brutálně se chovala policie (tedy vlastně VB), a že tak je to špatně. V Sovětském svazu běží Gorbačovova perestrojka a něco podobného by se podle mě i těch demonstrantů mělo dít i u nás. Lidem, kteří tam na tom Václavském náměstí byli, jde o správnou věc. Své povídání jsem zakončil: „Když něco takového podepíše nýmand jako já, nic to neznamená - ale vy byste to měl podepsat. To by mohlo něco změnit.“

Myslel jsem si, že se mnou vyrazí dveře, ale stalo se něco překvapivého. Na chvíli se odmlčel a začal se mnou mluvit úplně jiným tónem: „Nevím, proč se mnou mluvíte takovým načuřeným tńem. Ale dobrá - vy to vidíte takto, já mám ale jinou strategii.“ Najednou se mnou hovořil zcela otevřeně a přátelsky. Akademik Říman byl politicky docela vlivný – jak už jsem řekl, byl nejen předsedou ČSAV, ale i členem Ústředního výboru KSČ. Byl to ale také skutečně výborný vědec. Když jsme rozhovor končili, zeptal se: „Plánujete letos ještě nějakou cestu do zahraničí?“ Odpověděl jsem mu, že na podzim bych chtěl jet na měsíc do Anglie do jedné laboratoře, s níž jsme spolupracovali. On na to přívětivě: „Ano, podpořím to, ale příště se se mnou poraďte, až budete chtít něco takového podepisovat.“ Musím říci, že od té doby jsem na něj nedal dopustit.

O měsíc později se objevil otevřený dopis „Několik vět“. Ten jsem také podepsal, ale s ním jsem to pochopitelně nekonzultoval. Následně jsem se dozvěděl, že jsem vypadl ze seznamu potenciálních budoucích vedoucích výzkumných týmů, ale už mi to bylo celkem jedno. Najednou se lidé přestávali bát a začínaly se dít věci dříve nemyslitelné. V létě jsme se například snažili, aby se odborová organizace našeho ústavu (ROH) stala nezávislou na Komunistické straně. Na podzim se měly do ústavního výboru ROH konat volby. Na ústavu bylo veřejným tajemstvím, že jsme se domlouvali na tom, aby do výboru naší odborové základní organizace nebyli zvoleni žádní komunisté, a aby se předsedou stal jediný aktivní disident z našeho ústavu (viz níže).

Předzvěstí toho, že se opravdu schyluje k velkým věcem, byla ona známá masová emigrace občanů NDR přes západoněmecké velvyslanectví v Praze – nevěřili jsme vlastním očím, že jim v tom v podstatě nikdo nebránil...

V říjnu a na samém počátku listopadu jsem skutečně strávil měsíc na onom výzkumném pobytu v Londýně, o kterém jsem se zmiňoval akademiku Římanovi. V televizi jsem tam s úžasem sledoval stále mohutnější demonstrace v NDR a doufal jsem, že k něčemu takovému brzy dojde i u nás. A skutečně – asi za 10 dní po mém návratu to „prasklo“.

17. listopadu jsem šel celou trasu nezapomenutelného průvodu z Albertova až na Národní třídu, až do úplného konce. Také jsem prošel tím závěrečným policejním „špalírem“, kde někoho více, někoho méně zmlátili (mě kupodivu ne). Pak jsem se trochu angažoval v Občanském fóru na ústavu, ale na nabídky, abych se účastnil práce v politice, jsem nereflektoval, jelikož jsem se chtěl věnovat vědě.

Na závěr ještě něco k akademiku Římanovi.

Jsem přesvědčen, že byl svým srdcem skutečně především vědec. Svědčí o tom i to, že když v roce 1990 skončil ve svých 65 letech ve funkci ředitele ústavu, odešel zpět do laboratoře a tam ještě 15 let spolu s jedinou laborantkou vlastníma rukama pracoval na výzkumu nádorových buněk (výsledkem bylo několik docela dobrých vědeckých publikací).

V předlistopadové době se na našem ústavu jako ředitel poměrně úspěšně snažil udržet snesitelnou politickou atmosféru a držet na uzdě ty nejhorší „soudruhy“ (na ústavu skutečně bylo pár takových, před kterými bylo záhodno dávat si pozor na jazyk). Na našem ústavu bylo celkem běžné, že mladí badatelé po získání titulu CSc (obdoba dnešního PhD) vyjížděli (po mnogha byrokratických peripetiích) na postdoktorální pobyty „na západ“. To vůbec nebylo samozřejmé – na většině ústavů AV se ředitelé báli pouštět lidi na takové pobyty. Pokud se totiž takový člověk z pobytu (nebo z konference či dovolené) nevrátil a emigroval, měl ředitel, který jeho cestu doporučil, problém „nahoře“. V našem ústavu k takovým případům docházelo celkem pravidelně. Vždy po prázdninách jsme se ptali: „Tak kdopak nám chybí?“; jen málokdy nechyběl nikdo... Akademik Říman ale měl pozici tak silnou, že i přes takové „průšvihy“ nadále zahraniční cesty umožňoval.

Na našem ústavu pracoval také jeden aktivní disident – dr. Vladimír Fučík; angažoval se v tehdy nelegálních katolických aktivitách a v roce 1988 proto strávil i několik měsíců v ruzyňském vězení (když se vrátil, uspořádal na oddělení večírek, kde popisoval své zážitky z vězení; na dotaz jedné kolegyně, jestli náhodou nemá zakázáno o tom hovořit, odpověděl, že to má samozřejmě PŘÍSNĚ zakázáno...).
Z každého jiného ústavu by asi takového člověka ředitel tehdy vyhodil – ne tak na ÚMG... V onom památném rozhovoru se mnou (viz začátek tohoto textu) akad. Říman m.j. také řekl, že se doslechl o tom, že se dr. Fučík chce angažovat nežádoucím způsobem v odborové organizaci (viz naše výše zmíněná snaha o „odbory bez komunistů“). Doslova pravil: „Ať se mi Fučík neplete do vedení ústavu; já se mu také nepletu do jeho mariánských zpěvů“.
Ale bych Římana nepřechválil – při některých jeho projevech při různých politických příležitostech (např. to či ono komunistické výročí) jsme trochu obraceli oči v sloup a říkali jsme si „tohle by snad říkat nemusel...“. Asi se prostě musel řídit oním úsloví o potřebě vytí s vlky (a nakonec tomu asi i sám uvěřil)...

Akademiku Římanovi jsem ve skutečnosti velmi vděčný za to, že jsem se mohl věnovat vědě. V letech 1973-77 jsem dělal tzv. vědeckou kandidaturu (obdoba dnešního doktorského studia) na katedře biochemie Přírodovědecké fakulty UK. Šlo mi to velmi dobře – když jsem končil, měl jsem šestnáct vědeckých publikací a velice jsem toužil zůstat na katedře a pokračovat tam ve vědecké kariéře. Bylo mi ale řečeno, že v takovém případě bych musel vstoupit do komunistické strany. To pro mě ale nepřipadalo v úvahu. Nakonec se ukázalo, že to byla moje velká výhra: když jsem nemohl zůstat na fakultě, zkusil jsem to na Římanově ústavu, kde tyhle politické věci nehrály tak velkou roli. Ale hlavně – podmínky pro vědeckou práci na Ústavu molekulární genetiky ČSAV byly nesrovnatelně lepší než na fakultě. Paradoxně jsem tedy vydělal na tom, že jsem do té strany nevstoupil. Za zmínku také stojí, že brzy po mém nástupu na ústav se za mnou zastavil tehdejší předseda ústavní organizace KSČ a téměř s ostychem se mě zeptal, jestli bych nechtěl vstoupit do KSČ. Když jsem řekl, že ne, omluvně řekl cosi jako – „žádný problém“ a odešel.
Po takovýchto zkušenostech jsem dalek toho odsuzovat každého, kdo do té strany vlezl. Ano, mnozí to dělali z čirého kariérismu, někteří ze své pozice otravovali život jiným, ale bylo i hodně takových, kteří své pozice v systému využívali pozitivně a činili tehdejší život nám ostatním snesitelnějším. Akademik Říman mezi takové určitě patřil, právě tak, jako velká většina straníků v našem ústavu.

Pokračování příště...