Před několika lety jsem zde vyjadřoval své pohoršení, ba pobouření nad tím, jak Izrael jedná s Palestinci (zde). Od té doby se nic nezměnilo k lepšímu - něco podobného se děje i v těchto dnech a bude se pravděpodobně dít i nadále. Mimochodem, když vidím záběry střelby do davu protestujících lidí u hranic Gazy, říkám si, jestli by se Izraelci nerozpakovali postřílet jich třeba i desetitisíce, pokud by ten dav před střelbou neutekl a byl by ochoten obětovat své životy…

Zopakujme si jen, že vše začalo před 70 lety založením státu Izrael - sice na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN o vzniku dvou států – židovského a palestinského, ale proti vůli jedné ze stran konfliktu (situace tak trochu připomíná rozhodnutí mocností v Mnichově v roce 1938).

Následovala řada konfliktů, ve kterých vždy zvítězil Izrael, který se posléze evidentně rozhodl prosadit své strategické zájmy silou (do značné míry na základě pozdější bezvýhradné podpory ze strany USA, ale vlastně i celého „Západu“). Palestincům nijak nepomohly rezoluce Rady bezpečnost vyzývající k ukončení izraelské okupace či odsuzující postupnou izraelskou kolonizaci palestinských území.

Mezi podstatné okolnosti dnešní situace samozřejmě patří to, že na palestinské straně mají hlavní slovo extremisté popírající právo Izraele na existenci (jejich vliv bohužel pod vlivem brutálního izraelského postupu spíše roste…).

Ohlédneme-li se zpět, je zřejmé (alespoň pro mě), že sionistická (v zásadě původně socialistická) idea založit židovský stát v Palestině nebyla dobrá (ostře proti ní ostatně vystupovali ortodoxní Židé) – přinesla obrovské problémy a utrpení spoustě lidí. S tím se ale už nedá nic dělat – je to prostě tak a jakékoli arabské, palestinské či jiné snahy „vymazat“ Izrael z mapy jsou naprosto nerealistické. Izraelci dosáhli opravdu grandiózních úspěchů – vybudovali silný, prosperující, dobře fungující stát, ekonomickou a vojenskou regionální mocnost prvořadého významu. Izraelská věda a technika patří k naprosté světové špičce. Samozřejmě, že tyto úspěchy do značné míry souvisí s velkou podporou, které se Izraeli dlouhodobě dostává jak z USA, tak od světové židovské komunity, ale hlavní jsou přesto evidentně schopnosti a pracovitost jeho občanů.

Ve světě (zvláště v Evropě) existuje silné hnutí odsuzující násilnou izraelskou politiku a podporující práva Palestinců. Objevují se snahy bojkotovat Izrael podobným způsobem, jakým byla bojkotována JAR v době apartheidu. Myslím ale, že je to v podstatě jen jakýsi alibismus pro upokojení svědomí oprávněně rozhořčeného nad obrovskou nespravedlností, které jsme nepochybně svědky.

Na druhé straně Izrael obratně využívá (či spíše zneužívá) toho, že ve světě existuje značně rozšířené přesvědčení o tom, že židovský stát má požívat jakéhosi mimořádného zacházení jako kompenzace za utrpení způsobené Židům nacisty (jsem zvědav, kdy už tohle privilegium přestane platit…). S tím úzce souvisí to, že jakákoli kritika izraelské politiky běžně dostává nálepku „antisemitismu“ (a to i tehdy, když tato kritika vychází z židovských úst)...
Výsledkem je, že Izraeli je tolerováno vlastnictví zbraní hromadného ničení i opakované nerespektování rezolucí Rady bezpečnosti i Valného shromáždění OSN. A většina Čechů (v čele s naším prezidentem) registruje myslím celkem s uspokojením, že ti „arabáči“ zase dostávají co proto – jsou to přece stejně jenom samí teroristi a islámští fanatici…

Má celý ten izraelsko-palestinský problém nějaké řešení?

Myslím, že pro Palestince nastal čas pro pragmatickou politiku – je zřejmé, že řeči o nějakém „mírovém procesu“ směřujícím k dvojstátnímu řešení problému, jsou už jen a jen jalové řeči. Je zjevné, že dlouhodobá izraelská strategie byla úspěšná a že Palestinci jsou prostě v roli poražených, a měli by to uznat – bez ohledu na to, jak je to nespravedlivé. Je evidentní, že pro Palestince (i celý svět) by bylo nejlepší, kdyby prostě „hodili ručník do ringu“ a přijali izraelské podmínky (anexi palestinských území, na nich dočasnou (několik desítek let) pozici „druhořadých občanů“). To vše výměnou za mír a hlavně daleko lepší životní podmínky (jaké mají arabští občané Izraele).
V takové situaci by se pravděpodobně dala zorganizovat i nějaká velkorysá mezinárodní pomoc pro několik milionů potomků palestinských uprchlíků dlouhá desetiletí živořících v uprchlických táborech v několika okolních zemích (tito lidé by se už definitivně měli rozloučit s nadějí, že se vrátí do své původní vlasti, a měli by se (v rámci té velkoryse mezinárodní pomoci) integrovat do různých arabských i jiných států, které by byly ochotny je přijmout.

Nedá se realisticky očekávat, že by takový „Velký Izrael“ zavedl plnou rovnoprávnost pro početnou arabskou populaci onoho „Velkého Izraele“, která by prostě demokraticky ovládla společný stát a provedla pak něco podobného, jako třeba většina v Zimbabwe. Zrovnoprávnění by ale samozřejmě mohlo nastat po nějaké delší době (50 let?) vzájemného soužití za nových podmínek.

Ostatně – i kdyby se stal nějaký zázrak a Palestincům by bylo umožněno vytvořit si svůj stát (třeba i po nějakém nepředstavitelném vítězství nad Izraelem), jak by asi vypadala jejich vláda? Obávám se, že by se v takové situaci došlo k dlouhodobému bratrovražednému konfliktu mezi jejich různými frakcemi (podobně jako to vidíme v různých arabských zemích) a že by se dostali "z deště pod okap".

Pragmatická řešení i jinde?

Jsem přesvědčen, že podobně pragmatická řešení vycházející ze statu quo by byla na místě i u jiných mezinárodních problémů – průběžně k nim de facto tak jako tak dochází (např. „Severokyperská turecká republika“, Kosovo) a bylo by v zájmu všech, aby byla posvěcena i de iure. Mám na mysli např. ruskou anexi Krymu, federalizaci Ukrajiny (v jejímž rámci by se vyřešil problém dvou „lidových republik“), federalizaci Moldávie (problém Podněstří), osamostatnění Jižní Osetie a Abcházie, či anexi Náhorního Karabachu Arménií.

ALE – trochu se obávám se, že se těmito mými návrhy nikdo nebude řídit…
Spíše bude dlouhodobě pokračovat většina těchto latentních i akutních konfliktů (především ten izraelsko-palestinský) přinášejících obrovské utrpení a škody…