Jak to vidím – díl třetí (trochu delší).
Nedávno jsem zde zveřejnil první a posléze druhý díl této minisérie; nyní přidávám díl třetí, tentokráte na téma „uprchlíci, migranti, teroristé, muslimové…“. Na toto téma jsem zde už psal několikrát - hlavně zde, zde a zde. Nyní to trochu zopakuji a doplním.
1) Co je příčinou současné vlny uprchlíků resp. migrantů do Evropy
V řadě zemí Afriky a Středního východu před několika lety nastal a doposud pokračuje fatální rozvrat (do značné míry iniciovaný trestuhodně nezodpovědnými vojenskými akcemi našich amerických a evropských spojenců). Čím dále více tamních obyvatel se zoufalým a krajně riskantním útěkem prostě snaží zachránit si holé životy a pokusit se zajistit svým dětem jakousi perspektivu.
Kdyby bylo po mém, zodpovídali by se již dávno ti, kteří za ony vojenské akce flagrantně odporující mezinárodnímu právu nesou zodpovědnost (hlavně G.W. Bush, D. Rumsfeld, T. Blair a jejich nejbližší spolupracovníci) před soudem v Haagu jako váleční zločinci. Podobně by se museli zodpovídat i B. Clinton (za Jugoslávii), B. Obama (nositel Nobelovy ceny míru…), N. Sarkozy, D. Cameron a S. Berlusconi (za Libyi), R. Erdogan a představitelé muslimských monarchií (za Sýrii – zřejmě v doprovodu B. Asada a jeho spolupracovníků…). Nic z toho se zřejmě nestane; ale kdo ví – Boží mlýny melou pomalu; i ten chilský Pinochet nebo argentinský Videla se nakonec dočkali…
A ještě poznámka - jako až jakýsi špatný vtip působí dnes vzpomínka na to, že jsme na Hlasu Ameriky v 80. letech slýchali, že Američané v Afghánistánu podporují boj tamních věřících (mudžahedínů) za náboženskou svobodu, kterou jim upírají bezbožní komunisté....
2) Jaká nebezpečí od těchto migrantů Evropanům hrozí?
Většina Čechů zřejmě upřímně věří, že ti cizáčtí uprchlíci jsou pro Evropu skutečně fatálním nebezpečím – za krátkou dobu se tady rozmnoží tak, jako např. v případě Albánců v historické kolébce Srbů Kosovu, stanou se většinou, zlikvidují evropskou kulturu a nastolí zde cosi podobného islámskému státu nebo Saúdské Arábii. Ale vážná nebezpečí údajně hrozí již nyní – ti migranti sem údajně přicházejí hlavně proto, že se nehodlají živit prací, ale sociálními dávkami; krom toho páchají spoustu zločinů, hlavně znásilnění a dalších násilných trestných činů. Lidem, kteří tomu věří, je marné dokazovat statistické údaje o skutečné míře zločinnosti těchto lidí i jejich zaměstnanosti v evropských ekonomikách trpících nedostatkem pracovních sil.
Hlavní obavy jsou však z toho, že mezi těmi uprchlíky je spousta potenciálních teroristů, snad dokonce sem cílevědomě vysílaných z jakéhosi islamistického organizačního centra. Skutečnost je však taková, že nynější islamističtí teroristé se rekrutují z druhé či spíše třetí generace potomků více či méně naturalizovaných imigrantů, tedy regulérních občanů dotyčných evropských zemí.
Nelze nevidět zřejmou, do očí bijící paralelu mezi dnešním českým hysterickým strachem z muslimů (hlavně arabského původu) a někdejším obdobně hysterickým strachem z Židů, živeným i absurdními domněnkami o krvavých rituálech a la Anežka Hrůzová a spikleneckými teoriemi a la Protokoly siónských mudrců.
3) Jsou muslimové obecně potenciálními teroristy?
Je skutečně pravda, že to, co se teď stalo v Barceloně, nebo předtím v Paříži, Berlíně, New Yorku, Madridu či Londýně, je přímým důsledkem toho, že islám je vražedná ideologie nenávistná k „nevěřícím“, že důslední muslimové mají podle Koránu dokonce povinnost je vraždit (jak zřejmě věří např. nynější český prezident)? Nebo je naopak správný názor, že tento terorismus nemá s islámem nic společného?
Já myslím, že ten terorismus je projevem toho, co bych já, ale asi i drtivá většina muslimů, označil za špatnou, zvrácenou interpretaci islámu. Nicméně souvislost s islámem nelze popřít. Podobně nelze říci, že středověké křížové výpravy, řádění inkvizice nebo boj církve proti některým vědeckým poznatkům ještě v celkem nedávné době nemají nic společného s křesťanstvím. Správná odpověď je, že to vše má zásadní spojitost se špatnou, zvrácenou interpretací křesťanství. A stejně tak nelze říci, že zločiny stalinismu nebo teroristů italských Rudých brigád nemají nic společného s ušlechtilými ideály socialistického hnutí – opět lze říci, že tyto zločiny byly důsledkem špatné, zvrácené interpretace těch ideálů. Problém ovšem je, že neexistuje žádné objektivní kritérium jak říci, která interpretace nějaké filosofie, ideologie či náboženství je ta „správná“. To je vždy do značné míry dáno společenskou situací konkrétního jedince, který se ztotožňuje s danou interpretací, jeho osobními zkušenostmi, vzděláním, vlivem jeho přátel, atd.
V případě křesťanství, jehož zakladatel byl hlasatelem naprostého nenásilí, je potřeba opravdu značného úsilí, abychom se přesvědčili o správnosti násilí páchaného v jeho jménu. Zdá se mi, že v případě islámu je tomu přece jen trochu jinak, že v Koránu lze nalézt dost pasáží, které mohou být velmi snadno vykládány jako výzva k násilí na jinověrcích či bezvěrcích (totéž ovšem platí i o Tóře (tedy Starém zákonu) a Talmudu…).
Myslím ale, že daleko více než ony problematické pasáže Koránu může za vzestup islamistického násilí neschopnost bohatých západoevropských společností zabránit sociálnímu vyloučení a frustraci potomků muslimských přistěhovalců.
A samozřejmě k vzestupu terorismu vydatně přispěla již v úvodu zmíněná arogantní, agresivní, krátkozraká, doslova stupidní a kontraproduktivní politika Západu vůči řadě islámských zemí – viz snad dobře míněné, ale zcela zpackané zásahy v Afghánistánu, Iráku, Libyi či v Sýrii.
Je těžké se ubránit dojmu, že to vše snad ani není nějaký politický nezdar, ale naopak cosi pro některé rozhodující kruhy (samozřejmě onen pověstný vojensko-průmyslový komplex) docela přijatelného či dokonce žádoucího.
Je docela pochopitelné, že spousta nových teroristů-mstitelů se líhne v důsledku pokračujících problematických vojenských akcí - jak bychom se asi chovali, kdyby nad Evropou či USA létaly třeba afghánské či jemenské drony a bombardovaly cíle, ve kterých by mohli být ti, které oni považuji za nebezpečné nepřátele? A přece toto se děje zcela běžně v onom opačném uspořádání – a při těchto „chirurgických“ operacích hynou ročně stovky nevinných civilistů, kteří byli „v nesprávnou dobu na nesprávném místě“; zprávičky o tom se objevují kdesi na třetí stránce našich novin. Nebyli bychom i my rozzuřeni, kdyby nám nějaký takovýto útok zabil naše děti nebo přátele? Nevedlo by to i některé z nás k jakési fanatické pomstychtivosti?
4) Mají pravdu „vítači“ nebo striktní „odmítači“?
Jako skoro vždy je podle mého názoru i zde pravda někde uprostřed. V první řadě myslím, že každý slušný člověk musí souhlasit s pomocí ubožákům prchajícím ze zemí rozvrácených válečným konfliktem.
Na druhé straně lze těžko souhlasit s extrémním názorem, že Evropané jsou povinni bezpodmínečně přijmout jakékoli množství jakýchkoli migrantů.
Rozhodně nepodporuji nějaký bezbřehý multikulturalismus a už vůbec ne zavírání očí před jakýmikoli formami netolerantních a agresivních forem náboženství, ať už muslimského, nebo jiného. Pokud někdo při bohoslužbě pronáší nenávistné výroky a vyzývá k násilí, musí být potrestán; je-li to cizinec, musí být vyhoštěn. Nemám důvod nevěřit informacím, že v některých muslimských modlitebnách působí kazatelé (hlavně ze Saúdské Arábie), kteří šíří wahabistickou resp. salafistickou formu islámu včetně propagace práva šaría, kterou pokládám za neslučitelnou s hodnotami evropské společnosti a která je živnou půdou pro džihádistické fanatiky. Myslím, že stát má mít dohled nad církvemi, zvláště těmi potenciálně „problematickými“. Nechápu, proč Saúdská Arábie a další podobné „ropné“ státy, v nichž je tato podoba islámu státním náboženstvím (a které jejich občané šíří po světě), a které jsou vysoce netolerantní k jiným náboženstvím, zůstávají dobrými přáteli Západu, přesto, že z hlediska našeho pojetí lidských práv tam panuje cosi jako středověk. Ve srovnání s tím jsou země, které jsou oblíbeným cílem naší lidskoprávní kritiky (Kuba, Čína, Rusko…), úplnou selankou.
Myslím, že státy přijímající uprchlíky mají plné právo, ba i povinnost vůči svým občanům, důkladně všechny příchozí prověřit, rozhodnout kdo má nárok na azyl jako politický uprchlík, případně kdo z těch čistě ekonomicky motivovaných je pro nás přijatelný či žádoucí. Je samozřejmé, že ti, kteří byli shledáni neoprávněnými resp. nežádoucími, by měli být humánním způsobem vráceni do zemí původu. Myslím, že pobyt žadatelů v nějakých detenčních zařízeních do doby vyřízení jejich záležitostí není ničím nepřijatelným – přece i naši emigranti po roce 1968 pobývali v Německu či Rakousku v takových zařízeních. Taková zařízení by ale rozhodně neměla být nějakým vězením; podmínky v nich by měly být na úrovni vyspělé civilizované země.
5) Jaké je správné řešení problému?
Častý zdánlivě hlubokomyslný názor, že přijímání uprchlíků „nic neřeší“, jelikož to neodstraňuje příčiny problému, tedy zoufalou situaci v zemích, ze kterých migranti prchají, je podle mého názoru z kategorie „hraběcích rad“. Je to stejné, jako kdybychom řekli, že léčit nemocného s malárií je pošetilé, jelikož to „neodstraňuje příčinu“, a že je tedy potřeba zaměřit se na eradikaci parazitárního původce choroby, nebo komára, který jej přenáší.
Navrhují tedy zastánci této hraběcí rady, abychom teď ty desetitisíce uprchlíků, kteří se neutopili ve Středozemním moři, naložili zase na lodi a nasměrovali je do Libye? Tedy do rozvrácené země, ve které by asi brzy pomřeli? Nepochybuji, že toto by pro většinu internetových diskutérů, ale i pro většinu českých občanů a jejich politických reprezentantů, bylo docela přijatelné a „spravedlivé“ řešení. Pro mě tedy ne. A nepřijatelná je pro mě i taková ta „australská pomoc“, kdy migranty na dlouhá léta zavřou do nějakých táborů bez jakékoli perspektivy.
Mimochodem, v jedné nedávné venkovské hospodské diskusi o této věci jsem slyšel „hlas lidu“ který zněl ústy jednoho myslivce (jinak slušného člověka a praktikujícího katolíka) doslova takto: „Všechny je postřílet!“. Po mé ostřejší slovní reakci diskusi jsem byl pak téměř inzultován...
Samozřejmě by bylo ideální, kdybychom mohli problém řešit takto radikálně a velkoryse – tedy nápravou společenských a ekonomických poměrů v zemích, odkud ti lidé prchají. Ale pokud bychom to mysleli vážně, museli bychom se pustit do vpravdě gigantické, dosud naprosto nevídané, finančně nepředstavitelně náročné a politicky a organizačně takřka nepředstavitelné operace, proti které je např. řešení řecké dluhové krize dětská hračka. Vyspělé země by pravděpodobně na něco takového po řadu let musely věnovat alespoň 10% svých rozpočtů, a to by ještě výsledek takové akce byl velmi nejistý.
I kdyby se nějakým zázrakem něco takového podařilo, výsledky by se dostavily nejdříve za řadu let.
Ale v jižní Evropě teď máme statisíce chudáků, kteří potřebují akutní pomoc.
Věřím ale, že alespoň nějaké částečné řešení by se realizovat mohlo formou nějaké spolupráce finančně výhodné pro země jako je Sýrie či Libye. Lepší aspoň něco než nic. Už ale vidím řev mnoha našinců protestujících proti tomu, aby se naše miliardy vyhazovaly na něco takového...
6) Zaslouží si německá kancléřka obdiv nebo odsouzení?
S dvouletým odstupem je možno se podívat na to „zvaní a vítání“ uprchlíků Angelou Merkelovou s chladnou hlavou. V první řadě je třeba si uvědomit, že v létě 2015 to byla skutečně mimořádná situace, která vyžadovala rychlého, i když třeba nekonvenčního (v podstatě nezákonného) řešení, aby se zabránilo humanitární katastrofě. Německá kancléřka tehdy svým proslulým prohlášením vlastně nesmírně velkoryse ulevila především Maďarsku a Rakousku. Kdyby se Německo tehdy zachovalo striktně „podle pravidel“, určitě by se znovu objevily reminiscence na jeho nacistickou minulost. Německo si něco takového prostě nemohlo dovolit.
Angela Merkelová má můj hluboký obdiv za politickou odvahu k onomu nesmírně riskantnímu humanitárnímu kroku. Udělala něco podobného jako někteří američtí politici, obdivovaní Johnem Kennedym v jeho knize „Profily odvahy“. Je ovšem diskutabilní, jestli tu vstřícnost trochu nepřehnala a nepovzbudila tak tisíce dalších běženců k riskantnímu rozhodnutí vydat se na cestu. Je zřejmé, že nynější azylová politika je i v Německu již daleko „konvenčnější“ a je to tak správné. Můj hluboký obdiv mají ale i němečtí občané, kteří většinově chování kancléřky v podstatě schválili; výsledkem bude zjevně její další vítězství ve volbách. Ve srovnání s Českem – prostě NEUVĚŘITELNÉ.
7) Je stanovisko české vlády k uprchlickým kvótám správné?
Zdaleka největší tíhu uprchlické krize nesou jednak státy, které s rozvrácenými zeměmi sousedí (Libanon, Jordánsko, Turecko), ale také nám všestranně bližší Itálie a Řecko. Je zcela pochopitelné, že tyto země naléhavě žádají, aby jim v této situaci solidárně aspoň trochu pomohly i ostatní státy EU. Je to přece situace zcela srovnatelná s nějakou přírodní katastrofou, kdy postižené země oprávněně očekávají pomoc. Všichni solidní a zodpovědní členové EU by prostě v takové situaci měli být povinni přijmout svůj díl zodpovědnosti a nenechat to jen na těch několika nejhůře postižených zemích.
Je hanebné, jak na takové žádosti reagovali čeští představitelé. Naši politici evidentně populisticky jednají v souladu s názorem xenofobní většiny českého národa a dokonce odmítli respektovat zcela podle pravidel přijaté opatření o uprchlických kvótách. Je úplně nepochopitelné, jak naši politici mohou nerespektovat takovéto opatření a říkat, že nám bylo „vnuceno“ resp. „nadiktováno“. Velká většina členských zemí nás prostě přehlasovala, zcela v souladu s pravidly EU. Jak mohou demokraté potom hovořit o nějakém "diktování"?
Nejsmutnější je tenhle postoj u těch, kteří se hlásí ke křesťanství; ani v nejmenším si však neberou k srdci to, co říká třeba papež František. Už snad ani nepřekvapuje, že na naše politiky neapelují ani představitelé církví, najmě té nejpočetnější, římsko-katolické.
V diskusích se objevuje opakovaně názor, že uprchlíci, kteří by nám byli „přiděleni“, nebo které bychom si sami vybrali, by u nás stejně nechtěli zůstat a při první příležitosti by odešli do Německa, Rakouska či Skandinávie. Nemyslím, že by to byl problém – tito lidé by po určitou dobu nedostali schengenská víza; jakmile by se plně začlenili a dostali trvalý pobyt a s ním schengenská víza, bylo by samozřejmě jen na nich, kam půjdou.
1) Co je příčinou současné vlny uprchlíků resp. migrantů do Evropy
V řadě zemí Afriky a Středního východu před několika lety nastal a doposud pokračuje fatální rozvrat (do značné míry iniciovaný trestuhodně nezodpovědnými vojenskými akcemi našich amerických a evropských spojenců). Čím dále více tamních obyvatel se zoufalým a krajně riskantním útěkem prostě snaží zachránit si holé životy a pokusit se zajistit svým dětem jakousi perspektivu.
Kdyby bylo po mém, zodpovídali by se již dávno ti, kteří za ony vojenské akce flagrantně odporující mezinárodnímu právu nesou zodpovědnost (hlavně G.W. Bush, D. Rumsfeld, T. Blair a jejich nejbližší spolupracovníci) před soudem v Haagu jako váleční zločinci. Podobně by se museli zodpovídat i B. Clinton (za Jugoslávii), B. Obama (nositel Nobelovy ceny míru…), N. Sarkozy, D. Cameron a S. Berlusconi (za Libyi), R. Erdogan a představitelé muslimských monarchií (za Sýrii – zřejmě v doprovodu B. Asada a jeho spolupracovníků…). Nic z toho se zřejmě nestane; ale kdo ví – Boží mlýny melou pomalu; i ten chilský Pinochet nebo argentinský Videla se nakonec dočkali…
A ještě poznámka - jako až jakýsi špatný vtip působí dnes vzpomínka na to, že jsme na Hlasu Ameriky v 80. letech slýchali, že Američané v Afghánistánu podporují boj tamních věřících (mudžahedínů) za náboženskou svobodu, kterou jim upírají bezbožní komunisté....
2) Jaká nebezpečí od těchto migrantů Evropanům hrozí?
Většina Čechů zřejmě upřímně věří, že ti cizáčtí uprchlíci jsou pro Evropu skutečně fatálním nebezpečím – za krátkou dobu se tady rozmnoží tak, jako např. v případě Albánců v historické kolébce Srbů Kosovu, stanou se většinou, zlikvidují evropskou kulturu a nastolí zde cosi podobného islámskému státu nebo Saúdské Arábii. Ale vážná nebezpečí údajně hrozí již nyní – ti migranti sem údajně přicházejí hlavně proto, že se nehodlají živit prací, ale sociálními dávkami; krom toho páchají spoustu zločinů, hlavně znásilnění a dalších násilných trestných činů. Lidem, kteří tomu věří, je marné dokazovat statistické údaje o skutečné míře zločinnosti těchto lidí i jejich zaměstnanosti v evropských ekonomikách trpících nedostatkem pracovních sil.
Hlavní obavy jsou však z toho, že mezi těmi uprchlíky je spousta potenciálních teroristů, snad dokonce sem cílevědomě vysílaných z jakéhosi islamistického organizačního centra. Skutečnost je však taková, že nynější islamističtí teroristé se rekrutují z druhé či spíše třetí generace potomků více či méně naturalizovaných imigrantů, tedy regulérních občanů dotyčných evropských zemí.
Nelze nevidět zřejmou, do očí bijící paralelu mezi dnešním českým hysterickým strachem z muslimů (hlavně arabského původu) a někdejším obdobně hysterickým strachem z Židů, živeným i absurdními domněnkami o krvavých rituálech a la Anežka Hrůzová a spikleneckými teoriemi a la Protokoly siónských mudrců.
3) Jsou muslimové obecně potenciálními teroristy?
Je skutečně pravda, že to, co se teď stalo v Barceloně, nebo předtím v Paříži, Berlíně, New Yorku, Madridu či Londýně, je přímým důsledkem toho, že islám je vražedná ideologie nenávistná k „nevěřícím“, že důslední muslimové mají podle Koránu dokonce povinnost je vraždit (jak zřejmě věří např. nynější český prezident)? Nebo je naopak správný názor, že tento terorismus nemá s islámem nic společného?
Já myslím, že ten terorismus je projevem toho, co bych já, ale asi i drtivá většina muslimů, označil za špatnou, zvrácenou interpretaci islámu. Nicméně souvislost s islámem nelze popřít. Podobně nelze říci, že středověké křížové výpravy, řádění inkvizice nebo boj církve proti některým vědeckým poznatkům ještě v celkem nedávné době nemají nic společného s křesťanstvím. Správná odpověď je, že to vše má zásadní spojitost se špatnou, zvrácenou interpretací křesťanství. A stejně tak nelze říci, že zločiny stalinismu nebo teroristů italských Rudých brigád nemají nic společného s ušlechtilými ideály socialistického hnutí – opět lze říci, že tyto zločiny byly důsledkem špatné, zvrácené interpretace těch ideálů. Problém ovšem je, že neexistuje žádné objektivní kritérium jak říci, která interpretace nějaké filosofie, ideologie či náboženství je ta „správná“. To je vždy do značné míry dáno společenskou situací konkrétního jedince, který se ztotožňuje s danou interpretací, jeho osobními zkušenostmi, vzděláním, vlivem jeho přátel, atd.
V případě křesťanství, jehož zakladatel byl hlasatelem naprostého nenásilí, je potřeba opravdu značného úsilí, abychom se přesvědčili o správnosti násilí páchaného v jeho jménu. Zdá se mi, že v případě islámu je tomu přece jen trochu jinak, že v Koránu lze nalézt dost pasáží, které mohou být velmi snadno vykládány jako výzva k násilí na jinověrcích či bezvěrcích (totéž ovšem platí i o Tóře (tedy Starém zákonu) a Talmudu…).
Myslím ale, že daleko více než ony problematické pasáže Koránu může za vzestup islamistického násilí neschopnost bohatých západoevropských společností zabránit sociálnímu vyloučení a frustraci potomků muslimských přistěhovalců.
A samozřejmě k vzestupu terorismu vydatně přispěla již v úvodu zmíněná arogantní, agresivní, krátkozraká, doslova stupidní a kontraproduktivní politika Západu vůči řadě islámských zemí – viz snad dobře míněné, ale zcela zpackané zásahy v Afghánistánu, Iráku, Libyi či v Sýrii.
Je těžké se ubránit dojmu, že to vše snad ani není nějaký politický nezdar, ale naopak cosi pro některé rozhodující kruhy (samozřejmě onen pověstný vojensko-průmyslový komplex) docela přijatelného či dokonce žádoucího.
Je docela pochopitelné, že spousta nových teroristů-mstitelů se líhne v důsledku pokračujících problematických vojenských akcí - jak bychom se asi chovali, kdyby nad Evropou či USA létaly třeba afghánské či jemenské drony a bombardovaly cíle, ve kterých by mohli být ti, které oni považuji za nebezpečné nepřátele? A přece toto se děje zcela běžně v onom opačném uspořádání – a při těchto „chirurgických“ operacích hynou ročně stovky nevinných civilistů, kteří byli „v nesprávnou dobu na nesprávném místě“; zprávičky o tom se objevují kdesi na třetí stránce našich novin. Nebyli bychom i my rozzuřeni, kdyby nám nějaký takovýto útok zabil naše děti nebo přátele? Nevedlo by to i některé z nás k jakési fanatické pomstychtivosti?
4) Mají pravdu „vítači“ nebo striktní „odmítači“?
Jako skoro vždy je podle mého názoru i zde pravda někde uprostřed. V první řadě myslím, že každý slušný člověk musí souhlasit s pomocí ubožákům prchajícím ze zemí rozvrácených válečným konfliktem.
Na druhé straně lze těžko souhlasit s extrémním názorem, že Evropané jsou povinni bezpodmínečně přijmout jakékoli množství jakýchkoli migrantů.
Rozhodně nepodporuji nějaký bezbřehý multikulturalismus a už vůbec ne zavírání očí před jakýmikoli formami netolerantních a agresivních forem náboženství, ať už muslimského, nebo jiného. Pokud někdo při bohoslužbě pronáší nenávistné výroky a vyzývá k násilí, musí být potrestán; je-li to cizinec, musí být vyhoštěn. Nemám důvod nevěřit informacím, že v některých muslimských modlitebnách působí kazatelé (hlavně ze Saúdské Arábie), kteří šíří wahabistickou resp. salafistickou formu islámu včetně propagace práva šaría, kterou pokládám za neslučitelnou s hodnotami evropské společnosti a která je živnou půdou pro džihádistické fanatiky. Myslím, že stát má mít dohled nad církvemi, zvláště těmi potenciálně „problematickými“. Nechápu, proč Saúdská Arábie a další podobné „ropné“ státy, v nichž je tato podoba islámu státním náboženstvím (a které jejich občané šíří po světě), a které jsou vysoce netolerantní k jiným náboženstvím, zůstávají dobrými přáteli Západu, přesto, že z hlediska našeho pojetí lidských práv tam panuje cosi jako středověk. Ve srovnání s tím jsou země, které jsou oblíbeným cílem naší lidskoprávní kritiky (Kuba, Čína, Rusko…), úplnou selankou.
Myslím, že státy přijímající uprchlíky mají plné právo, ba i povinnost vůči svým občanům, důkladně všechny příchozí prověřit, rozhodnout kdo má nárok na azyl jako politický uprchlík, případně kdo z těch čistě ekonomicky motivovaných je pro nás přijatelný či žádoucí. Je samozřejmé, že ti, kteří byli shledáni neoprávněnými resp. nežádoucími, by měli být humánním způsobem vráceni do zemí původu. Myslím, že pobyt žadatelů v nějakých detenčních zařízeních do doby vyřízení jejich záležitostí není ničím nepřijatelným – přece i naši emigranti po roce 1968 pobývali v Německu či Rakousku v takových zařízeních. Taková zařízení by ale rozhodně neměla být nějakým vězením; podmínky v nich by měly být na úrovni vyspělé civilizované země.
5) Jaké je správné řešení problému?
Častý zdánlivě hlubokomyslný názor, že přijímání uprchlíků „nic neřeší“, jelikož to neodstraňuje příčiny problému, tedy zoufalou situaci v zemích, ze kterých migranti prchají, je podle mého názoru z kategorie „hraběcích rad“. Je to stejné, jako kdybychom řekli, že léčit nemocného s malárií je pošetilé, jelikož to „neodstraňuje příčinu“, a že je tedy potřeba zaměřit se na eradikaci parazitárního původce choroby, nebo komára, který jej přenáší.
Navrhují tedy zastánci této hraběcí rady, abychom teď ty desetitisíce uprchlíků, kteří se neutopili ve Středozemním moři, naložili zase na lodi a nasměrovali je do Libye? Tedy do rozvrácené země, ve které by asi brzy pomřeli? Nepochybuji, že toto by pro většinu internetových diskutérů, ale i pro většinu českých občanů a jejich politických reprezentantů, bylo docela přijatelné a „spravedlivé“ řešení. Pro mě tedy ne. A nepřijatelná je pro mě i taková ta „australská pomoc“, kdy migranty na dlouhá léta zavřou do nějakých táborů bez jakékoli perspektivy.
Mimochodem, v jedné nedávné venkovské hospodské diskusi o této věci jsem slyšel „hlas lidu“ který zněl ústy jednoho myslivce (jinak slušného člověka a praktikujícího katolíka) doslova takto: „Všechny je postřílet!“. Po mé ostřejší slovní reakci diskusi jsem byl pak téměř inzultován...
Samozřejmě by bylo ideální, kdybychom mohli problém řešit takto radikálně a velkoryse – tedy nápravou společenských a ekonomických poměrů v zemích, odkud ti lidé prchají. Ale pokud bychom to mysleli vážně, museli bychom se pustit do vpravdě gigantické, dosud naprosto nevídané, finančně nepředstavitelně náročné a politicky a organizačně takřka nepředstavitelné operace, proti které je např. řešení řecké dluhové krize dětská hračka. Vyspělé země by pravděpodobně na něco takového po řadu let musely věnovat alespoň 10% svých rozpočtů, a to by ještě výsledek takové akce byl velmi nejistý.
I kdyby se nějakým zázrakem něco takového podařilo, výsledky by se dostavily nejdříve za řadu let.
Ale v jižní Evropě teď máme statisíce chudáků, kteří potřebují akutní pomoc.
Věřím ale, že alespoň nějaké částečné řešení by se realizovat mohlo formou nějaké spolupráce finančně výhodné pro země jako je Sýrie či Libye. Lepší aspoň něco než nic. Už ale vidím řev mnoha našinců protestujících proti tomu, aby se naše miliardy vyhazovaly na něco takového...
6) Zaslouží si německá kancléřka obdiv nebo odsouzení?
S dvouletým odstupem je možno se podívat na to „zvaní a vítání“ uprchlíků Angelou Merkelovou s chladnou hlavou. V první řadě je třeba si uvědomit, že v létě 2015 to byla skutečně mimořádná situace, která vyžadovala rychlého, i když třeba nekonvenčního (v podstatě nezákonného) řešení, aby se zabránilo humanitární katastrofě. Německá kancléřka tehdy svým proslulým prohlášením vlastně nesmírně velkoryse ulevila především Maďarsku a Rakousku. Kdyby se Německo tehdy zachovalo striktně „podle pravidel“, určitě by se znovu objevily reminiscence na jeho nacistickou minulost. Německo si něco takového prostě nemohlo dovolit.
Angela Merkelová má můj hluboký obdiv za politickou odvahu k onomu nesmírně riskantnímu humanitárnímu kroku. Udělala něco podobného jako někteří američtí politici, obdivovaní Johnem Kennedym v jeho knize „Profily odvahy“. Je ovšem diskutabilní, jestli tu vstřícnost trochu nepřehnala a nepovzbudila tak tisíce dalších běženců k riskantnímu rozhodnutí vydat se na cestu. Je zřejmé, že nynější azylová politika je i v Německu již daleko „konvenčnější“ a je to tak správné. Můj hluboký obdiv mají ale i němečtí občané, kteří většinově chování kancléřky v podstatě schválili; výsledkem bude zjevně její další vítězství ve volbách. Ve srovnání s Českem – prostě NEUVĚŘITELNÉ.
7) Je stanovisko české vlády k uprchlickým kvótám správné?
Zdaleka největší tíhu uprchlické krize nesou jednak státy, které s rozvrácenými zeměmi sousedí (Libanon, Jordánsko, Turecko), ale také nám všestranně bližší Itálie a Řecko. Je zcela pochopitelné, že tyto země naléhavě žádají, aby jim v této situaci solidárně aspoň trochu pomohly i ostatní státy EU. Je to přece situace zcela srovnatelná s nějakou přírodní katastrofou, kdy postižené země oprávněně očekávají pomoc. Všichni solidní a zodpovědní členové EU by prostě v takové situaci měli být povinni přijmout svůj díl zodpovědnosti a nenechat to jen na těch několika nejhůře postižených zemích.
Je hanebné, jak na takové žádosti reagovali čeští představitelé. Naši politici evidentně populisticky jednají v souladu s názorem xenofobní většiny českého národa a dokonce odmítli respektovat zcela podle pravidel přijaté opatření o uprchlických kvótách. Je úplně nepochopitelné, jak naši politici mohou nerespektovat takovéto opatření a říkat, že nám bylo „vnuceno“ resp. „nadiktováno“. Velká většina členských zemí nás prostě přehlasovala, zcela v souladu s pravidly EU. Jak mohou demokraté potom hovořit o nějakém "diktování"?
Nejsmutnější je tenhle postoj u těch, kteří se hlásí ke křesťanství; ani v nejmenším si však neberou k srdci to, co říká třeba papež František. Už snad ani nepřekvapuje, že na naše politiky neapelují ani představitelé církví, najmě té nejpočetnější, římsko-katolické.
V diskusích se objevuje opakovaně názor, že uprchlíci, kteří by nám byli „přiděleni“, nebo které bychom si sami vybrali, by u nás stejně nechtěli zůstat a při první příležitosti by odešli do Německa, Rakouska či Skandinávie. Nemyslím, že by to byl problém – tito lidé by po určitou dobu nedostali schengenská víza; jakmile by se plně začlenili a dostali trvalý pobyt a s ním schengenská víza, bylo by samozřejmě jen na nich, kam půjdou.