Pokračuji v seriálu (předchozí díly viz zde).
Jakého režimu jsme se to v roce 1989 vlastně zbavili? Já jsem v něm prožil většinu svého dosavadního života a tak myslím, že se k tomu mohu dobře vyjádřit tak říkaje „z praxe“.

V prvé řadě si myslím, že je nesprávné jej démonizovat takovým způsobem, jak se to nyní často děje, tedy jako kdyby to byl systém, který programově usiloval o nějaké zlo. Myslím si, že tomu tak není. Jedná se spíše o typ ideologie, která je v podstatě odvozena od dávného lidského snu formulovaného i v křesťanství. Tedy směřování k tomu, aby se vytvořila ideální společnost, kde se každý bude mít dobře. Je ovšem otázkou, jaké jsou k dosažení takového cíle voleny prostředky. Povaha toho režimu byla evidentně taková, že dávala velkou příležitost různým lumpům a lidem, kteří neměli žádné morální zábrany. Podle mě je důležitou otázkou, jestli máme pro celé to období, v našem případě od roku 1948 do roku 1989, používat termín „totalita“. Myslím si, že ne. Jsem přesvědčen, že je zásadní rozdíl mezi skutečně krvavým, vpravdě totalitním režimem v padesátých letech, a tím, co následovalo potom - tedy uvolněním v šedesátých letech a následnou „normalizací“ v letech sedmdesátých a osmdesátých. Husákovský režim byl samozřejmě nedemokratický, represivní, byrokratický, ale rozhodně to nebylo nic srovnatelného s tím, co se dělo v padesátých letech.

Vzpomínám si, že když jsem byl v osmdesátých letech na ročním pobytu na Harvardově univerzitě, měl jsem tam jednoho kolegu z Chile, který byl v době Pinochetovy diktatury jedním z těch „desaparecidos“, tedy těch, kteří byli dlouhou dobu nezvěstní, protože byli v tajných koncentrácích vojenské junty. Byl odtamtud zachráněn až po intervenci Červeného kříže. Když jsme se bavili o tom, jaké to bylo tam a jak to je u nás, říkal mi: „Vy si nemáte na co stěžovat. Pravá diktatura je taková, kdy vám jde o život, kdy vás mohou přijít kdykoliv zatknout a můžete zmizet.“ Říkal jsem mu, že když se s někdo dostane do křížku s československým komunistickým režimem, mohou mít jeho děti problém dostat se třeba na vysokou školu, nebo nemusí dostat povolení k cestě do zahraničí. To mu ale připadalo ve srovnání s tím, co zažil on sám, úplně směšné.

Často se říká, že ten husákovský „normalizační“ režim byl v určitém slova smyslu horší než ten stalinistický, protože „lámal charaktery“. S tím příliš nesouhlasím - je to jen často používané klišé. Dobře si pamatuji na celou tu dobu osmdesátých let, resp. od vzniku Charty 77. Kdekdo poslouchal Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu, když již nebyla rušena. Nutno dodat, že Hlas Ameriky nebyl, co pamatuji, rušen nikdy. Vzpomínám si, že v té době jsem například šel večer vysypat odpadky a z otevřeného okna sousedů se linula znělka Hlasu Ameriky. Nikdo si na to už ani moc nedával pozor. Nebylo to tak, že by to byla nějaká krutá diktatura, kde každý špicluje a druhého půjde udat. Když jsme seděli v hospodě se svými známými, nebo když jsme byli doma a měli nějakou sešlost, povídali jsme si politické vtipy a nadávali jsme na režim. Pro nás, kteří se úmyslně nepouštěli do otevřeného konfliktu s režimem, to rozhodně to nebylo nějak příliš děsivé, spíše trochu komické.

Podle mého názoru kruciální rozdíl spočívá v tom, že zatímco se režim v padesátých letech řídil heslem „kdo nejde s námi, jde proti nám“, a tím naplňoval podstatu totality, za normalizace tomu tak nebylo – tam spíše platilo heslo „kdo nejde aktivně proti nám, jde s námi“. To jim stačilo. Totalita je podle mého názoru systém, který se lidi snaží ovládnout totálně, včetně jejich duše. Pokud jde o to lámání charakterů – jistě, ve škole nám něco říkali, doma jsem slyšel něco jiného. Ano, doma jsme často slyšeli: „Tohle ve škole neříkej!“ Ale nemyslím, že to na mé duši zanechalo nějaké výrazné stopy.

Jsem tedy jednoznačně přesvědčen, že nesrovnatelně horší byl ten skutečně totalitní, krvavý režim z padesátých let, kdy šlo o život. Režim, v němž jsme žili potom, se stále změkčoval. Spíše byl otravný než děsivý.

A musím říci, že doba mých středoškolských studií a počátku studií vysokoškolských (cca od roku 1966 do roku 1969), a zvláště rok 1968, byla skoro až úžasná. Během „Pražského jara“ jsme měli pocit (samozřejmě trochu mylný), že jsme snad nejsvobodnější národ na světě. Tehdy byla atmosféra srovnatelná s tím, co jsme zažívali těsně po listopadové revoluci v roce 1989. Tomu odpovídaly i třeba tehdejší umělecké a kulturní výsledky (literatura, film, zajímavé kulturní časopisy).

Jednotlivé fáze komunistického režimu byly jasně odlišné - neměli je spojovat dohromady, neměli bychom z ideologických důvodů zavádět jakýsi pojmový zmatek. Neměli bychom tomu celému říkat „totalita“. Tvrdit, že to bylo po celých těch čtyřicet let prakticky stejné, je prostě falšování skutečnosti. Husákovský režim byl skutečně dost hnusný a není potřeba jej ještě nějak přičerňovat. Už jsem tady o tom kdysi také psal…

Existovala reálná šance na reformu onoho režimu, jak se zdálo v roce 1968? Myslím, že tehdy asi ano – kdyby nedošlo k zásahu „spojenců“, asi by se to postupně změnilo v nějaký poměrně demokratický „socialismus s lidskou tváří“, ať už to znamená cokoliv.

V roce 1989 už ale bylo na opravy či reformy režimu pozdě. Lidé byli už opravdu otrávení a naštvaní. Viděli, že se promeškalo dvacet let. Zcela očividné bylo hospodářské zaostávání. Podstatné bylo, že lidé viděli, jak se mají v Západním Německu, a jak se žije u nás. Rozdíl byl čím dál tím markantnější. Z toho pohledu to bylo neudržitelné. Většina lidí byla proto přesvědčena, stejně jako já, že se máme vydat cestou standardního západního (nejspíše skandinávského) modelu.

Těm, kteří u nás ten neúspěšný komunistický experiment z let 1948-89 prováděli, mám samozřejmě za zlé to, že přinejmenším moji generaci připravili o spoustu možností, které bychom jako jednotlivci i národ měli, kdybychom místo toho šli stejnou cestou jako třeba Rakousko. A také jim velice zazlívám to, že se jim podařilo totálně zdiskreditovat slova jako „levice“, „socialismus“ či „soudruh“…

*************************************************
Přes to všechno nemá smysl si zastírat, že je spousta věcí, které jsou dnes o hodně horší, než byly tenkrát – třeba kriminalita, bezdomovectví nebo situace Romů (což považuji za obzvláště ostudnou záležitost).

Musím říci, že mi některé dnešní nešvary, které jsme tehdy neznali, doslova pijí krev. Mám na mysli třeba to, že naši politici připustili ono obrovské rozšíření hazardu nebo problémy s bezohlednými exekutory. Tyto věci považuji za zcela skandální.
Ty herny a stupidní seriály mnozí považují za sice problematické, ale v podstatě nutné průvodní jevy svobody. Nikdo přece ty dospělé, svobodné lidi nenutí do těch heren chodit, nebo se dívat na seriály; důslední liberálové nám řeknou, že stát by se neměl pokoušet do těchto věcí zasahovat. Nesouhlasím - myslím, že by společnost měla mít nějaký mechanismus, který negativní jevy usměrňuje, že bychom vývoj neměli úplně pustit z rukou, že přehnaná svoboda může někdy škodit (už vidím, jakými nadávkami budu za takový názor častován v diskusi…). Nemůžeme přece říci: „Svoboda je nadevše, i kdyby nás to mělo zničit.“ Jsem přesvědčen, že bychom měli mít nějakou perspektivu, nějaký záměr, jak by společnost měla vypadat. Nenechat vše na volné hře tržních sil a absolutní svobody.

Podívejme se na příklad z ekonomické oblasti – třeba takové Lázně Kyselka nebo barrandovské terasy. Kdyby se toto stalo za minulého režimu, všichni bychom se rozhořčovali nad jeho neschopností. Václav Klaus a jemu podobní ale nyní řeknou: „To je prostě svoboda podnikání, efekt neviditelné ruky trhu, a proto je pošetilé to kritizovat“ ...

Pokračování za týden...