Diskuse pod mým posledním předvánočním článkem mě pobídla k tomu, abych zde recykloval ještě jeden svůj tematicky relevantní článek (v mírně odlišné formě publikovaný 21.4.2011). Hodil by se spíše před Velikonoci, ale nešť...

***************************************
Onen základní příběh křesťanství (ať už pravdivý, nebo více či méně vyfabulovaný) je vskutku fascinující, i když zcela pomineme jakékoli údajné zázračné aspekty:

Nemanželský syn zcela prostého původu se stane charismatickým potulným kazatelem, pokouší se o radikální náboženskou a morální obrodu židovského národa, dopustí se přitom tehdy nejhorší možné blasfémie (prohlásí se za Syna Božího) a je za to popraven nejpotupnějším způsobem.
Hluboce se zmýlil v zásadním bodě svého učení (byl přesvědčen, že se bezprostředně blíží zásadní světodějný zlom a začátek „království Božího“). V posledních chvílích života si zjevně zoufal („Bože, proč jsi mě opustil?“).

A přece se toto zdánlivě totální fiasko vpravdě „zázračně“ obrátilo v obrovský úspěch – dvacet let po Ježíšově smrti se našel člověk, helenizovaný Žid, vzdělaný intelektuál a vynikající literát Pavel z Tarsu, který de facto způsobil, že rané křesťanství přestalo být jen jakousi okrajovou židovskou sektou, ale stalo se postupně nejvlivnějším světovým náboženstvím tvořícím dějiny. Pavel a jeho následovníci učinili z Ježíše Krista ústřední postavu nového náboženství, vybudovali jeho sofistikovanou mytologii a teologii a dokázali se vyrovnat i s tím, že Ježíšem očekávané království Boží nepřišlo.

V diskusích pod mými několika články týkajícími se náboženství vystupovalo několik vášnivých odpůrců křesťanství. Obzvláště aktivní byl v těchto diskusích evidentně historicky velmi vzdělaný pisatel vystupující pod nickem „n.o.s.“ (od zednářského Novus Ordo Seclorum), který odmítal z křesťanství úplně všechno, hájil názor, že i historický Ježíš je jen vymyšlenou postavou, že křesťané brutálním způsobem zfalšovali historii, a na křesťanství prostě nenacházel vůbec nic pozitivního.

Podobně jako řada jiných radikálních kritiků (viz např. historik Edward Gibbon, Macharova sbírka „Jed z Judey“, etc.) vinil n.o.s. křesťanství hlavně z toho, že barbarsky zničilo rozvinutou antickou kulturu a tak de facto vrhlo Evropu o nějakých 1500 let zpět, že v jeho jménu bylo spáchána spousta odporných zločinů a vedeno mnoho strašných válek.

To všechno je asi pravda.
Nicméně – jako by se i zde nějakým způsobem rekapitulovala ta paradoxní historie počátků křesťanství – ze zmaru a negace se nakonec z křesťanství vyvinulo něco velmi úctyhodného, kulturně sofistikovaného, něco, co inkorporovalo i tu antickou vzdělanost a stalo se spojencem moderní vědy. Moderní křesťanství s hlubokými historickými a dějinotvornými kořeny, zcela smířené s osvícenským humanismem a moderní vědou je, ať se to komu líbí nebo nelíbí, hlavním a nenahraditelným tmelem našeho civilizačního okruhu, který dnes globálně dominuje.

Historie křesťanství od dosti barbarských počátků až po dnešek mi jaksi připomíná přeměnu nevzhledné housenky v docela pěkného motýla (který bude možná ještě hezčí, až úplně vyleze z kukly a narovná si dosud trochu pomuchlaná křídla)...

Možná, že i to zpoždění 1500 let za to stálo – kdo ví, jestli by se svět vyvíjel opravdu lépe, kdyby antická kultura a vzdělanost nebyla přerušena křesťanským barbarstvím a římští císaři by po pár stech letech třeba dostali k dispozici dnešní zbraně hromadného ničení?

Ačkoli si myslím, že křesťanství není „úplně vymyšlené“, že jeho zakladatelé (Ježíš z Nazareta, Pavel z Tarsu, apoštolové) byli historickými osobnostmi, je mi v podstatě jedno, jaká byla historická objektivní skutečnost, kterou bychom zjistili po výletu nějakým strojem času do první poloviny 1. století.
V zásadě by mi ani nevadilo, kdybychom po takovém výletě zjistili, že n.o.s. má pravdu a žádný historický Ježíš neexistoval.
A nepobouřilo by mě ani (na rozdíl od zdejšího diskutéra Pepy Řepy), kdyby se ukázalo, že má pravdu židovská legenda, podle které byl jeho biologickým otcem jakýsi římský voják.

Důležité je, co se z toho všeho postupně vyvinulo a jakou roli to hraje v dnešním světě.
A je mi úplně jedno, do jaké míry je to jakási 2000 let psaná „pohádka“ či „báseň“. Pohádky jsou přece pro formování naší identity zásadně důležité – asi mnohem víc než učebnice...
Nepodceňujme mýty a pohádky!

V diskusi pod jedním mým článkem napsal diskutér vystupující pod jménem Skura:

"Člověk, který není svou vírou zcela obezděn před příbojem pochybností, si položí i velmi sžíravé a bytostné otázky. Není křesťanská víra vlastně "vylhaná pravda", jak se odvážil zeptat již F. M. Dostojevskij, a je vůbec taková "pravda" přes všechna její i případná etická pozitiva, pravdou? (prof. ThDr. Otakar A. Funda, Dr. Theol.)"

Já si myslím, že právě taková „vylhaná pravda“ je v určitém smyslu snad ještě „pravdivější pravdou“, než nějaká ta prvoplánová, jednoduchá, neparadoxní, bezrozporná, na první pohled zřejmá pravda.
Není snad v pravém slova smyslu zázrak, že se z příběhu ubohých outsiderů vyvinula tak mohutná světodějná síla?