Přede dvěma týdny mi v Lidových novinách (LN) otiskli trochu provokativní článek, ve kterém jsem mj. zpochybňoval smysluplnost našeho členství v NATO. Na tento článek okamžitě reagoval redaktor Petr Zídek textem, který mě dosti arogantním způsobem „zepsul“.
Podíval jsem se po některých dřívějších Zídkových textech, a s určitým překvapením jsem zjistil, že i on se v minulosti dopustil podobných „hříchů“ jako já, tedy zveřejnění kontroverzních, „politicky nekorektních“ článků. Jeden z nich, publikovaný v LN před téměř jedenácti lety, uvádím níže:


**************************************************************
Proč pomáhat Izraelcům
HISTORICKÁ LEKCE

Petr Zídek 10.5.2008


Selektivní paměť není problémem pouze jednotlivců, ale také celých národů. Připomínky československého podílu na vzniku Státu Izrael jsou toho pěkným dokladem. Z tehdejších událostí zdůrazňujeme ty, které lahodí našim představám o nás samých, a potlačujeme vše, co by námi vytvořený pozitivní obraz mohlo zpochybnit.

Vytěsněn je především celý historický kontext a skutečné pohnutky československých zbrojních dodávek. Vždy se píše o tom, jak prezident Edvard Beneš a ministr zahraničních věcí Jan Masaryk sympatizovali se sionistickým projektem. Problém je, že většina dodávek se uskutečnila v době, kdy už u nás všechny otěže moci pevně třímal Klement Gottwald. Vojenská pomoc palestinským Židům byla především naplněním velmocenské strategie Moskvy, která se poněkud naivně domnívala, že nový stát se stane jejím hlavním spojencem na Blízkém východě. Pro Československo nebyla celá věc ničím jiným než velmi výnosným obchodem, díky němuž získávalo nedostatkové dolary.

Stejným způsobem Československo v pozdějších desetiletích dodávalo zbraně hlavním nepřátelům Izraele - Egyptu, Sýrii, Iráku - a mnoha dalším zemím po celém světě, Guatemalou počínaje a Indonésií konče. V řadě případů byla výzbroj československá pouze nominálně, jejím skutečným dodavatelem byl Sovětský svaz. Je přinejmenším zvláštní, že zatímco dodávky zbraní do Izraele spojené s výcvikem izraelských vojáků jsou oslavovány, podobné angažmá třeba v Libyi je předmětem trapného mlčení. Jistě, srovnávat Kaddáfího s Goldou Meirovou je poněkud nevkusné, lze se nicméně ptát, zda české pušky a kulomety nepoužívala náhodou také židovská extremistická organizace Irgun ke svým teroristickým útokům proti britské mandátní správě a civilnímu palestinskému obyvatelstvu.

V těchto dnech je v českém tisku často citován výrok prvního izraelského premiéra Davida Ben Guriona o tom, že bez československých zbraní by Izrael nevznikl. Nebylo by to ale pro svět nakonec lepší? Zkusme se zamyslet, co by se stalo, kdyby nebyl ve čtyřicátých letech Stalin hloupý nebo kdyby Československo respektovalo zbrojní embargo vyhlášené OSN. Dějiny Blízkého východu mohly vypadat jinak: militantní sionisté by opustili Palestinu a ostatní Židé by v poklidu žili ve státě s islámskou většinou tak jako celá staletí předtím. Nedošlo by k dalším třem velkým válkám, statisíce Palestinců by nepřišly o domov a neživořily po generace v uprchlických táborech. Terorismus by zůstal okrajovým jevem a arabské země by určitě nehledaly tak intenzivně podporu v Moskvě. Na Blízkém východě by nevznikl neuralgický bod mezinárodní politiky.

Sionistický projekt Theodora Herzla, jehož je Stát Izrael ztělesněním, vznikl v 90. letech 19. století, tedy v době největšího rozmachu západoevropského imperialismu. Idea dobytí cizího území a násilného potlačení většiny menšinou je v něm imanentně obsažena. V dalších desetiletích se díky masovému židovskému přistěhovalectví (na počátku 19. století žilo v Palestině asi sedm tisíc Židů) podařilo vytvořit situaci, kdy menšina vyzbrojená českými zbraněmi dokázala většinu zastrašit, vojensky porazit a posléze z velké části vyhnat.
Vinou českých zbraní tu máme militantní stát, který ani za šedesát let své existence nedokázal najít modus vivendi se svými sousedy, nerespektuje mezinárodní právo a diskriminuje své nežidovské obyvatele. Ano, stal se relativně bezpečným útočištěm pro kdysi pronásledované Židy. Ale za jakou cenu?
***********************************

Pisatel byl samozřejmě několika kritiky okamžitě označen za antisemitu; tehdejší předseda pražské Židovské obce František Bányai zakončil svoji filipiku proti Zídkovi dokonce slovy: „Text pana Zídka nemůže být podkladem k seriózní diskusi. Je výrazem osobní zloby pisatele, že židovský stát vznikl a nezanikl“ a vyjádřil i absurdní názor, že Zídkovi nejvíce vadí to, že se Židé dokázali prosadit se jako významní vědci, umělci, obchodníci a politici a že dokážou i bojovat. (Zídek pak reagoval dalším článkem).

Řekl bych, že Bányaiova replika byla podobně hloupá a arogantní jako nedávná Zídkova reakce na můj článek.

A co bych k Zídkovu textu řekl já? I já si myslím, že úspěch Izraelců byl draze vykoupen utrpením milionů Palestinců a pravděpodobně významně přispěl k vytvoření světově nebezpečného ohniska napětí a k radikalizaci globálně nebezpečných islamistů. Ostatně jsem o tom zde před lety psal.

Musím ale říci, že jsem od té doby trochu změnil názor a stal jsem se i v tomto případě zastáncem pragmatického řešení a „reálpolitiky“ (viz můj loňský článek „Izraelci vs. Palestinci – dobrá rada pragmatika)”.

Myslím, že neuškodí, když teď ty své pragmatické rady ještě stručně zopakuji:

Ohlédneme-li se zpět, je zřejmé (alespoň pro mě), že sionistická (v zásadě původně socialistická) idea založit židovský stát v Palestině nebyla dobrá (ostře proti ní ostatně vystupovali ortodoxní Židé) – přinesla obrovské problémy a utrpení spoustě lidí. S tím se ale už nedá nic dělat – je to prostě tak a jakékoli arabské, íránské, palestinské či jiné snahy „vymazat“ Izrael z mapy jsou naprosto nerealistické a odsouzeníhodné. Izraelci dosáhli opravdu grandiózních úspěchů – vybudovali silný, prosperující, dobře fungující stát, ekonomickou a vojenskou regionální mocnost prvořadého významu. Izraelská věda a technika patří k naprosté světové špičce. Samozřejmě, že tyto úspěchy do značné míry souvisí s velkou podporou, které se Izraeli dlouhodobě dostává jak z USA, tak od světové židovské komunity, ale hlavní jsou přesto evidentně schopnosti a pracovitost jeho občanů.

Ve světě (včetně mnoha zemí EU) existuje silné hnutí odsuzující násilnou izraelskou politiku a podporující práva Palestinců. Objevují se snahy bojkotovat Izrael podobným způsobem, jakým byla bojkotována JAR v době apartheidu. Já bych se ale k takovým bojkotům určitě nepřipojoval.

Myslím totiž, že pro Palestince i jejich mezinárodní podporovatele nastal čas pro pragmatickou politiku. Je zjevné, že dlouhodobá izraelská strategie byla úspěšná a že Palestinci jsou prostě v roli poražených (podobně jako třeba sudetští Němci), a měli by to uznat – bez ohledu na to, jak jim to připadá nespravedlivé. Je evidentní, že pro Palestince (i celý svět) by bylo nejlepší, kdyby prostě „hodili ručník do ringu“ a přijali izraelské podmínky (bezvýhradné uznání práva Izraele na existenci, částečnou anexi palestinských území, na nich dočasnou (několik desítek let) pozici více méně „druhořadých občanů“). To vše výměnou za mír a hlavně daleko lepší životní podmínky (jaké mají arabští občané Izraele).
V takové situaci by se pravděpodobně dala zorganizovat i nějaká velkorysá mezinárodní pomoc pro několik milionů potomků palestinských uprchlíků dlouhá desetiletí živořících v uprchlických táborech v několika okolních zemích. Většina těchto lidí by se už definitivně měla rozloučit s nadějí, že se vrátí do své původní vlasti, a měli by se (v rámci té velkoryse mezinárodní pomoci) integrovat do různých arabských i jiných států, které by byly ochotny je přijmout. Ostatně je dost hanebné, že arabské státy, včetně těch až nemravně bohatých, se Palestinců už dávno účinně neujaly a používají je spíše jako jakýsi politický nástroj. Obzvláště nemravné se mi jeví, že Egypt se na hranici s Gazou chová v podstatě stejně jako Izrael.

Nedá se asi realisticky očekávat, že by takový „Velký Izrael“ zavedl plnou rovnoprávnost pro početnou arabskou populaci z oprávněné obavy, že by se arabská většina zachovala podobně, jako před lety třeba domorodá většina v Zimbabwe vůči bělošským farmářům. Zrovnoprávnění by ale samozřejmě mohlo nastat po nějaké delší době vzájemného soužití za nových podmínek, po výměně alespoň dvou generací.

Ostatně – i kdyby se stal nějaký zázrak a Palestincům by bylo umožněno vytvořit si svůj stát (třeba i po nějakém nepředstavitelném vítězství nad Izraelem), jak by asi vypadala jejich vláda? Obávám se, že by se v takové situaci došlo k dlouhodobému bratrovražednému konfliktu mezi jejich různými frakcemi (podobně jako to vidíme v různých arabských zemích), a že by poté vládla nějaká násilnická junta.

Jsem přesvědčen, že podobně pragmatická řešení vycházející ze statu quo by byla na místě i u jiných mezinárodních problémů – průběžně k nim de facto tak jako tak dochází (např. „Severokyperská turecká republika“, Kosovo) a bylo by v zájmu všech, aby byla posvěcena i de iure. Mám na mysli např. ruskou anexi Krymu, federalizaci Ukrajiny (v jejímž rámci by se vyřešil problém dvou „lidových republik“), federalizaci Moldávie (problém Podněstří), osamostatnění Jižní Osetie a Abcházie, či anexi Náhorního Karabachu Arménií.