V Gaze jsou už zase každý den masakrovány desítky, ba stovky civilistů, včetně malých dětí. Soustavně jsou ničeny tisíce obytných domů, školy a nemocnice, veškerá infrastruktura.
Je třeba to říci otevřeně – jedná se o státní terorismus.




Od izraelských představitelů slyšíme vysvětlení, že to je jen nezbytná obrana proti agresivnímu Hamasu, že izraelská armáda je vlastně nesmírně ohleduplná a úzkostlivě se snaží minimalizovat počet civilních obětí. Nějaký izraelský mluvčí nedávno řekl, že izraelská armáda je ta nejhumánnější na světě.
Tyhle nehoráznosti jsou celkem ochotně akceptovány českými mainstreamovými sdělovacími prostředky a komentátory. V jednom článku před několika dny autor záležitost bagatelizoval s tím, že během této akce vlastně zahynulo "jen" méně než 0,1% obyvatelstva Gazy...

Nevšiml jsem si, že by svůj hlas pozvedli ti, od kterých bych to rozhodně čekal - třeba představitelé křesťanských církví. Dokonce ani papež František...

Alespoň někteří světoví představitelé (americký prezident, generální tajemník OSN, britský vicepremiér) a novináři se rozhořčeně ozvali teprve poté, co izraelská armáda už potřetí ostřelovala školy OSN a zabila přitom v těchto „bezpečných útočištích“ desítky lidí. Zdá se tedy, jako by zabíjení mimo objekty OSN ani tak moc nevadilo?
Mimochodem – kdo jsou vlastně ti, které by snad bylo možno považovat za „oprávněné“ cíle izraelského zabíjení? Ti, kteří prokazatelně vyrábějí a odpalují ty rakety? Nebo všichni členové Hamasu? Nebo i všichni jeho sympatizanti (asociace – „…za schvalování atentátu na říšského zastupujícího protektora…“)? Nebo snad všichni muži ve věku 15-50 let, kteří by potenciálně mohli být nepřáteli Izraele? Jak ty „oprávněné cíle“ Izraelci vlastně identifikují?
Dovedete si představit, že by v nepříliš vzdálené minulosti po nějakém atentátu v Londýně takto odstřelovala třeba britská armáda potenciální teroristy v ulicích Londonderry a Belfastu? Nebo španělská policie a armáda v baskických městech?

Většina Čechů, v čele s naším prezidentem registruje myslím celkem s uspokojením, že ti „arabáči“ zase dostávají co proto – jsou to přece stejně jenom samí teroristi a islámští fanatici.

Není třeba opakovat, jak nynější epizoda krvavého konfliktu začala. Přes veškeré ujišťování, že je to jen naprosto nezbytná obranná akce, jejímž účelem je zastavit ostřelování izraelského území palestinskými (hamasovskými) raketami a zničit tunely, kterými by mohli na izraelské území pronikat záškodníci, je naprosto zřejmé, že jako už mnohokrát v minulosti se i tentokrát jedná také (a možná hlavně) o masivní pomstu – tentokrát za zabití tří izraelských studentů na „Západním břehu“ neznámými únosci.

Počet obětí nynější barbarské izraelské akce do dneška více než pětinásobně převyšuje počet obětí lidického masakru a blíží se celkovému počtu nacistických obětí heydrichiády. Toto srovnání nepovažuji vůbec za příliš přehnané – nacisté se v Lidicích mstili za domnělý podíl lidického rodáka na atentátu na jednoho z nejvýznamnějších představitelů nacistického režimu. Jaká by asi byla izraelská reakce na úspěšný palestinský atentát na obdobně významného izraelského prominenta? (jen tak mimochodem – když před lety židovský fanatik zavraždil izraelského premiéra, samozřejmě nenásledovalo bombardování jeho domu a okolí…).

Je určitě pravda, že Izrael musí bránit své občany proti útokům palestinských (naštěstí dosti primitivních) raket i proti pronikání záškodníků.
Ale existuje přece cosi jako princip elementární přiměřenosti takové obrany?
Odvetné izraelské akce jsou ale naprosto vždy vedeny ne na základě principu „oko za oko“, ale „deset, resp. sto (někdy i tisíc) očí za oko“.

Jakkoli si ošklivíme islamistické dobrodruhy z Hamasu, nemůžeme přece akceptovat, že spolu s těmi nebezpečnými militanty jsou likvidovány stovky příslušníků jejich rodin a jejich sousedů. Neobstojí ani argument, že Hamas vlastně civilisty používá jako „živé štíty“ – cožpak tedy v případě, že nějaký zločinec dejme tomu v New Yorku použije na svoji ochranu pět nevinných kolemjdoucích, je policie všechny společně zlikviduje (a pak ještě rozbombarduje zločincův dům a okolí)?

Izrael si často stěžuje, že světová veřejnost je na něj příliš přísná, že nijak neprotestuje, když v některých jiných zemích provádí různé armády ještě daleko větší zvěrstva. To je ale dost smutný argument – Izrael přece považujeme za člena rodiny nejvyspělejších zemí a oprávněně očekáváme, že standardy jeho chování budou podstatně lepší, než třeba někde v rovníkové Africe! Britové přece také nebojovali proti „svým“ severoirským teroristům ničením celých čtvrtí Belfastu! Metody, které v posledních letech používají Izraelci proti Palestincům v Gaze, se dají přirovnat asi jen k tomu, jak postupovali Rusové v Grozném… (přiznejme si ovšem, že nejméně stejně brutální metody používaly v historicky poměrně nedávné době evropské mocnosti při potlačování odporu v jejich koloniích, o postupu Američanů vůči původnímu indiánskému obyvatelstvu ani nemluvě).

Kořeny dnešní tragédie zřejmě spočívají v tom, že Izrael odmítl vést jednání s novým palestinským koaličním vedením, ve kterém je zastoupen i Hamas. Zdůvodnění bylo, že „s teroristy se nejedná“. Ale přece i Arafatův Fatah byl po dlouhá léta Izrael zcela nepřijatelným partnerem! A teroristické metody přece používaly proti britským okupantům i židovské organizace Irgun a Hagana?

Můžeme jistě říci, že si za to všechno mohou Palestinci sami – neměli si v Gaze zvolit Hamas, ale raději pro Izrael jakž takž přijatelný Fatah.
Ano, ideálním řešením pro Izrael (ale i pro Palestince) by bylo, aby si Palestinci zvolili nějakou umírněnou politickou reprezentaci, která by bezpodmínečně uznala Izrael a začala budovat ve spolupráci s ním mírumilovný palestinský stát na Západním břehu a v Gaze. Po těch 60 letech vzájemného násilí, nenávisti a naschválů je to ale evidentně pouhá utopie. Barbarské vraždění a ničení jako to nynější určitě nepomůže takovou utopii uskutečnit...

Myslí si opravdu někdo, že ta nynější stonásobně silnější izraelská odveta dlouhodobě napomůže vyřešení toho letitého konfliktu? Je to opravdu pragmatické řešení, které zvýší dlouhodobě bezpečnost Izraele a ve výhledu přispěje k nastolení míru? Kdyby tomu tak bylo, jistě bychom mohli (trochu cynicky) říci, že za to ty stovky (a brzy možná tisíce) obětí stojí.
Myslím však, že je tomu právě naopak.
Už mnohokrát se ukázalo, že v oněch končinách prostě nefunguje to, co by možná dobře fungovalo ve střední Evropě („jestli se nevzdáte svého marného odporu a vzdoru, dostanete ještě větší výprask“).
Naopak – každá taková akce, při které hynou a jsou mrzačeni lidé a jsou ničeny jejich domovy, jen posiluje nenávist k Izraeli, jen zvyšuje počet extrémních radikálů ochotných vykonat jakoukoli pomstu. A to nejen mezi Palestinci, ale v celém arabském a muslimském světě.

Tohle je přece dlouhodobě pro Izrael i celý svět zcela kontraproduktivní! Není přece možné eskalovat příště tuto „odvetu“ nesrovnatelně silnějšího Izraele tak, že zahynou ne stovky či tisíce, ale statisíce či miliony nepřátel? Není přece možné spoléhat na nějaké „konečné řešení“ tohoto typu, kdy nakonec žádní nepřátelé nezbydou? Nebo snad někdo myslí, že takové řešení přijatelné je?
Pokud přijatelné není, dostává se ovšem Izrael do dlouhodobě neudržitelné situace. Tu přece nemůže řešit metodou „Ty jsi mě praštil, tak já tě praštím ještě víc, i když si přitom zlomím ruku!“
Násilné izraelské akce dlouhodobě nic neřeší a zakládají jen na ještě horší problémy v budoucnosti.

Izrael evidentně zneužívá toho, že ve světě je stále ještě značně rozšířené přesvědčení o tom, že židovský stát má požívat jakéhosi mimořádného zacházení jako kompenzace za utrpení způsobené Židům nacisty. Výsledkem je, že Izraeli je tolerováno vlastnictví zbraní hromadného ničení i opakované nerespektování rezolucí Rady bezpečnosti i Valného shromáždění OSN. Zdá se však, že světové veřejné mínění tento přístup stále více opouští – a to hlavně pod dojmem akcí, jako je ta nynější. Na nějaké „veřejné mínění“ však Izrael nemusí brát příliš ohled, dokud se může spoléhat na bezvýhradnou americkou podporu. Ale ani toto nemusí trvat věčně…
V každém případě si myslím, že svým jednáním dnešní izraelští představitelé poplivávají památku židovských obětí nacismu.

Než mi někteří čtenáři zase začnou nadávat do antisemitů, chtěl bych jasně říci, že:

- Samozřejmě má Izrael právo na bezpečnou existenci, uznanou všemi zeměmi světa.
- Samozřejmě je nepřípustné, aby na něj někdo střílel rakety, jakkoli primitivní a neúčinné.
- Jistě jsem si vědom toho, že kdyby vůdcové Hamasu mohli, postupovali by proti Izraelcům asi ještě mnohem bezohledněji a brutálněji než jak nyní postupuje Izrael proti Palestincům.
- K palestinským extremistům nechovám pražádné sympatie, a právě proto si myslím, že v boji proti nim by se měly používat skutečně produktivní, a nikoli kontraproduktivní metody. Jsem přesvědčen, že právě to masakrování obyvatel Gazy je přesně to, co radikálové pro své cíle potřebují...
- Vždy jsem obdivoval úspěchy, kterých Izraelci dosáhli při budování svého moderního, demokratického a ekonomicky prosperujícího státu. Obzvláště obdivuji vše, čeho dosáhli naši izraelští kolegové ve vědě.
- Ke stejným závěrům jako já docházejí i mnozí izraelští, resp. židovští míroví aktivisté a skuteční přátelé Izraele; smutné ovšem je, že naprostá většina izraelské společnosti dnes jednoznačně podporuje to, co dělá jejich vláda (při jakém počtu palestinských obětí by jim to začalo vadit??).

Říkám jen, že „řešení“, které teď vidíme v Gaze, je nejen naprosto amorální, ale hlavně dlouhodobě totálně kontraproduktivní.
Někdo může snad doufat, že ta současná izraelská akce (nebo řada dalších obdobných budoucích akcí) palestinský odpor zlomí a povede k nastolení míru.
Vsadil bych se však, že tomu bude právě naopak. Povstanou jen tisíce dalších ke všemu odhodlaných teroristů a posílí se pozice protiizraelských a protizápadních radikálů nejen v Palestině, ale i v jiných arabských resp. převážně muslimských zemích.

Je naprosto hanebné, že mezinárodní společenství dosud nebylo schopno znepřátelené strany přimět k nějakému kompromisnímu řešení.
Za ty peníze, které už tento konflikt celý svět stál, mohl být celý region už dávno nejrozvinutější oblastí světa...

Očekávám, že se mě mnozí diskutéři budou rozzlobeně ptát, co tedy podle mě má Izrael dělat, aby zamezil té hrozbě hamasovských raket a tunelů. Doporučuji, aby si přečetli nedávný článek z britského Guardianu, a to zvláště následující pasáže:

Bezprostředním ospravedlněním bylo, že rakety Hamasu a jeho útočné skupiny, které používají tunelů, jsou hrozbou pro izraelské civilisty. S tím však lze polemizovat, protože tato hrozba byla a je zatím relativně omezená. Může se v budoucnosti zhoršit, ale je má země právo použít síly kvůli něčemu, co se možná stane, a nikoliv kvůli něčemu, co se už stalo? Ta hrozba se totiž nemusí nikdy realizovat, vzhledem k technologické nadřazenosti Izraele anebo v důsledku dalšího politického vývoje."

Slavný izraelský spisovatel David Grossman, když oslovil izraelské politiky, se ptal:
"Jak jsme mohli proplýtvat všechny ty roky od posledního konfliktu, aniž byste zahájili dialog, aniž byste udělali aspoň to nejmenší gesto vůči Hamasu, aniž byste se jakkoliv pokusili změnit naši výbušnou realitu?
Proč se po všechna ta poslední léta Izrael vyhýbá rozumnému vyjednávání s umírněnými a přístupnějšími částmi palestinského národa... Proč už 12 let ignorujete iniciativu Arabské ligy, která mohla využít umírněných arabských států, aby vnutily Hamasu kompromis?"

Netanjahuova vláda platí cenu za to, že se zrádně vyhýbala skutečnému vyjednávání s Palestinci prostřednictvím dlouhé série podvodů a odvádění pozornosti, což vyvrcholilo v nedávném neplodném jednání, které nemohl snést už ani nekonečně trpělivý a optimistický John Kerry.