Před týdnem zde dr. Jan Hnízdil zveřejnil článek, ve kterém se pochlubil tím, jak poradil rodičům dívky stižené autoimunitním diabetem (cukrovkou). Při pohovoru s dívkou zjistil, že v rodině vládne nervozita a konflikty mezi rodiči, což pochopitelně dceru stresuje.

Dr. Hnízdil píše:
____________________________________________________________________________
Do závěrečné zprávy jsem napsal: „Předpokladem efektivní léčby dcery je uspokojivé vyřešení rodinné situace, manželských vztahů“. To je ale mnohem těžší, než s Janou jezdit po doktorech, píchat inzulín, hledat alternativu. Pokud by to zvládli, věřím, že by se Jana mohla úplně uzdravit. Zatím se ale bez inzulínu určitě neobejde.
____________________________________________________________________________

Pan doktor tedy říká, že pokud v rodině zavládne pohoda, může tato choroba pominout.
TO JE NAPROSTÝ NESMYSL; pokud lékař něco takového pacientům tvrdí, je to trestuhodně nezodpovědné.

Diabetes I. typu (zvaný též juvenilní diabetes) je autoimunitní onemocnění, jak se v článku ostatně správně říká. Imunitní systém pacienta napadá a ničí beta-buňky Langerhansových ostrůvků slinivky břišní, které jako prakticky jediné v našem těle produkují životně důležitý hormon inzulín. O mechanismech tohoto patologického děje se toho již hodně ví; o příčinách jeho vzniku bohužel zatím mnoho nevíme. Podobně jako i u ostatních autoimunitních chorob (např. revmatoidní artritida, roztroušená skleróza, chronické záněty střeva, žaludku, štítné žlázy, atd.) se předpokládá, že primární příčinou je nějaké infekční onemocnění, většinou subjektivně nepozorované, které aktivuje imunitní systém tak, že likviduje nejen původce onoho onemocnění, ale „nedopatřením“ začne napadat i některé struktury na povrchu určitých buněk organismu vlastních, které molekulárními vlastnostmi trochu připomínají onoho většinou doposud jen hypotetického mikrobiálního parazita (jev zvaný „molekulární mimikry“). Poznamenejme ještě, že mnohem častější je diabetes II. typu, který má podobné příznaky, ale úplně jiné příčiny.

Problém je, že diabetes I. typu je skoro vždy diagnostikován teprve tehdy, když už je zničeno více než 90% těch unikátních beta-buněk. Naštěstí již skoro 100 let máme k dispozici účinnou léčbu – chybějící inzulín lze dodávat injekčně. Tato terapie sice není dokonalá, protože je obtížné dobře regulovat správnou hladinu dodávaného inzulínu, ale neustále se zdokonaluje.

Je pravda, že jedním z faktorů přispívajících ke vzniku některých autoimunitních chorob je skutečně psychický stres. To je poněkud paradoxní, protože stres je současně faktorem, který oslabuje imunitní systém. Pravděpodobně je to tak, že ve stresem oslabeném organismu snáze propuknou ona celkem nezřetelná infekční onemocnění, která pak spustí autoimunitní reakce (to je ale prozatím jen experimentálně nedokázaná teoretická hypotéza). Mnohem významnějšími faktory podporujícími vznik autoimunitních onemocnění jsou ale genetické predispozice a různé doposud špatně prozkoumané vnější faktory (infekce, složení střevního mikrobiomu a kdoví co jiného).

Zásadně důležité ale je, že doposud neumíme obnovit tvorbu těch zničených beta-buněk. A vůbec už ne nastolením harmonických vztahů v rodině.

Pan doktor by si za své slušně honorované ale falešné rady nepochybně zasloužil další Bludný balvan spolku Sysifos.

Ano, ve všech ohledech je lepší žít v prostředí beze stresu, je správné upozorňovat na to, že stres a nezdravý způsob života škodí našemu zdraví. Ale dávat platícím pacientům falešnou naději, že pokud odstraní psychický stres, mohou se zbavit léčby již rozvinuté choroby pomocí inzulínu, je prostě nezodpovědné, trestuhodné, šarlatánské.