Před několika dny jsem zde publikoval článek o začátku 2. světové války, roli SSSR a opomíjených slovanských obětech, pod kterým se rozběhla živá diskuse. Chtěl bych k němu ještě něco doplnit:

1) Uznávám, že jsem značně přecenil význam toho, že SSSR na základě paktu s Německem obsazením tehdejší východní části Polska, pro konečný výsledek války. Po útoku na SSSR v červnu 1941 totiž Němci tato území obsadili během několika prvních dnů, které ale asi nemohly hrát významnou roli o několik měsíců později při pokusu dobýt Moskvu.

2) Někteří diskutující se domnívali, že jsem ten článek napsal v souvislosti s rozruchem kolem sochy I. S. Koněva v Praze 6. Ačkoli tomu tak není, je fakt, že tato témata úzce souvisí. Musím říci, že jsem byl příjemně překvapen, že v Lidových novinách se v posledních 2 týdnech objevilo na téma „dejvický Koněv“ několik velmi rozumných článků (na rozdíl např. od silně tendenčního M. Fendrycha zde na Aktuálně.cz).

Z jednoho z nich v dnešní příloze LN Orientace, jehož autorem je architekt profesor ČVUT Pavel Kalina, bych rád citoval (zvýraznění některých pasáží je ode mě):

„Celá aféra kolem Koněvova pomníku …… ukazuje celou škálu antiruských resentimentů a populárních omylů, které stále ještě ovládají část české společnosti. Je to třeba představa o špatně vyzbrojené Rudé armádě, jejíž neschopní velitelé vítězili jen nasazením velkých mas živé síly a za cenu nesmírných obětí.

Ve skutečnosti Rudá armáda disponovala zbraněmi na úrovni tehdejší vojenské techniky a lidmi musela šetřit. Její velitelé, jako byl Koněv, se po počátečních katastrofách naučili bojovat s německou brannou mocí jejími vlastními postupy. Apokalyptické ztráty Rudé armády spolu s rychlým postupem německé branné moci do hloubky území Sovětského svazu nebyly dány podřadností sovětských sil, ale neschopností reagovat na dynamickou doktrínu Němců, umocněnou momentem překvapení a nepochybně také čistkou mezi důstojnickým sborem, provedenou těsně před válkou.

Tuto neschopnost lze rudým velitelům těžko vyčítat. Připomeňme, že Francie padla doslova pár týdnů po zahájení německé ofenzívy v květnu 1940. Anebo z jiného soudku: připomeňme, že britská admiralita tak dlouho nevnímala zásadní převahu letectva nad hladinovou flotilou, až ji o ní japonské bombardéry potopením bitevní lodi Prince of Wales definitivně přesvědčily. To se mimochodem psal prosinec 1941.

Ve stejné době velel Ivan Koněv tzv. kalininskému frontu v několikaměsíčním boji, který vešel do dějin jako bitva u Moskvy. V praxi to znamenalo zhruba půl roku řídit pohyby několika armád na ploše velké jako Morava. Jak všichni víme, byl Koněv úspěšný – a právě tato bitva znamenala rozhodující obrat v průběhu války. Dejvický pomník ukazuje Koněva jako generála, jenž svou cestu do střední Evropy zakončil v Praze.

Diskuse o tom, že se Praha osvobodila sama, jsou v tomto kontextu úsměvné. Praha ani další česká města by se neosvobodila, kdyby německá armáda náhle nejevila ochotu zvednout se a odjet. A tuto neobvyklou ochotu by nikdy neprojevila, nebýt postupu Rudé armády – a je skutčně cynické to bagatelizovat.

Na tom nemůže nic změnit ani Koněvova poválečná činnost. Nelze popřít jeho roli při potlačení maďarského pokusu o vystoupení z varšavské smlouvy. Stejně nemůže nikdo popřít, že předsedal tribunálu, který odsoudil k smrti Lavrentije Beriju. Ani v jednom případě Koněv nejednal ze své vůle: vždy jen poslouchal příkazy politbyra ÚV KSSS, které bylo skutečným vládcem v zemi. Pro srovnání: v době, kdy sovětské tanky rozjezdily maďarské povstání, Velká Británie spolu s Francií napadly Násirův naprosto nekomunistický Egypt. Usiluje někdo o přejmenování silnice a tunelu na Gibraltaru, pojmenovaných po tehdejším veliteli spojených anglo-francouzských sil?

Je opravdu těžké ubránit se dojmu, že jsme svědky spíše nějaké zpravodajské hry než logické rozpravy a že těm, kdo usilujícím odstranění Koněvova pomníku, neleží na srdci osudy Maďarska jako spíš něco jiného. Kampaň, která se kolem maršálova pomníku rozpoutala, se začíná vymykat kontrole a posiluje hlavně komunistické radikály. Pokud je pro někoho výhodné štvát společnost na pokraj studené občanské války, je potřeba podobný narcismus odkázat tam, kam patří“.

A Kalinův článek končí slovy:

„Bylo by chybou zlikvidovat Koněvův pomník – stejně jako bylo chybou odsunout pomník soudce Taneyho v Baltimoru či pomníky Roberta Lee a jiných jižanských generálů v dalších amerických městech.
……
Výtvarná díla ve veřejném prostoru nelze vyjmout z veřejné diskuse, ale v žádné diskusi nelze brát vážně lži = ani od těch, kdo se jinak jistě pokládají za hlasatele pravdy.“