V mnoha současných diskusích (např. zde) se setkávám s názorem, že současné rozdíly mezi společensko-politickými systémy Západu na jedné straně a Ruska a Číny na straně druhé jsou fatální a neslučitelné (především pokud jde o veřejnou kontrolu státní moci).

Myslím, že je to příliš pesimistický pohled.

Předně – politický systém současného Ruska je velmi odlišný od toho čínského.

Čínský systém je založen ústavně kodifikované vedoucí úloze strany, která nese název „komunistická“, ačkoli čínský ekonomický systém zjevné rysy „komunismu“ resp. socialismu postrádá. V ČLR nejsou tolerovány žádné opoziční strany, ale jak známo, názorové střety (někdy velmi zásadní) probíhají uvnitř komunistické strany. Přes absenci formální opozice v ČLR probíhají pravidelné volby, ve kterých (zvláště na lokální úrovni) lidé reálně vybírají z několika kandidátů – takové volby jsou tedy mnohem demokratičtější než to, co se u nás jako „volby“ z jednotné kandidátky Národní fronty označovalo před rokem 1989. Myslím, že velmi podobné nedemokratické režimy vládly po dlouhá léta např. na Tchaj-wanu či v Jižní Koreji; v těchto zemích se po dosažení vysoké ekonomické úrovně a stability tyto režimy liberalizovaly. Věřím, že podobná budoucnost čeká i ČLR. Jsem přesvědčen i o tom, že i kdyby se tam dnes konaly zcela svobodné volby, zvítězila by v nich vzhledem k nevídanému hospodářskému růstu komunistická strana. Mimochodem - je zajímavé srovnat plně demokratickou Indii s nedemokratickou „komunistickou“ ČLR – myslím, že celkově se lidé mají určitě lépe v Číně. Řekl bych, že tomu dávají přednost před možností zvolit si jednou za 4 roky svobodně z široké nabídky to, co považují za „menší zlo“.

V Rusku naproti tomu existuje politický systém formálně velmi obdobný tomu našemu – jsou povoleny rozmanité politické strany, které kandidují ve svobodných volbách, existují nezávislá internetová média. Je určitě pravda, že tamní demokracie je výrazně omezená tím, že stát, tedy vládnoucí politická strana, má pod kontrolou hlavní sdělovací prostředky, a že politické oponenty, které považuje za potenciálně nebezpečné, nejrůznějšími způsoby omezuje (a docela věřím, že někdy i likviduje). Nicméně i za této situace opoziční kandidáti často vyhrávají, zvláště ve velkých městech, ve volbách do místní samosprávy. A jsem přesvědčen, že i ona opakovaná vítězství Putinovy strany Jednotné Rusko, jakož i Putinovy úspěchy v prezidentských volbách, nejsou výsledkem nějakých volebních podvodů, ale v podstatě odrážejí svobodnou vůli voličů. Neúspěchy ruské „demokratické opozice“ jsou evidentně dány především jednak její neschopností a roztříštěností, ale hlavně katastrofálním výsledkem vládnutí liberálních politiků v 90. letech.

Jsem přesvědčen, že i v Rusku dojde po dosažení určité ekonomické úrovně a blahobytu k liberalizaci politického systému a že pro takovou změnu jsou tam podmínky mnohem příznivější než v ČLR.

Pro dosažení takového cíle je potřeba, aby Západ s Ruskem a Čínou co nejvíce spolupracoval a vtahoval je do západního světa. Je nutno chápat, že vládci Ruska a Číny mají oprávněné obavy, že rychlá liberalizace v jejich zemích by mohla vést v lepším případě jen k nástupu jiných diktátorů, v horším případě k rozkladu veškeré moci a k občanské válce.

To je zásadně důležité a neměli bychom na to zapomínat – zvláště po neblahých zkušenostech s angažmá Západu při šíření demokracie v Iráku, Libyi či Sýrii.

P.S.
Pokud jde o Rusko, nynější až hysterická mediální kampaň je zdůvodňována jeho údajnou nebezpečnou rozpínavostí, zvláště pak anexí Krymu. V této souvislosti doporučují shlédnout vyjádření zkušeného diplomata Jaromíra Novotného (zde; od času 2 hodiny 46 minut, přerušováno dalšími vstupy), muže, který vyjednával náš vstup do NATO.
Naplňuje mě určitým optimismem, že i takovíto lidé jsou už zváni do diskusních pořadů České televize.