Vesmír je nejen vše kolem nás, včetně nekonečných hvězdných dálav, ale také časopis popularizující již 140 let přírodovědecké poznatky. Mám k němu poměrně intimní vztah – za studentských dob jsem dychtivě čekal na každé nové číslo, ve zralém věku jsem do něj napsal již několik desítek příspěvků.



Počátkem 90. let se šéfredaktorem Vesmíru stal Ivan M. Havel, bratr Václava Havla. Od té doby se v něm začaly objevovat ve znepokojivém počtu články jakéhosi „alternativního“ charakteru. Velký prostor tam dostával zvláště Zdeněk Neubauer a s ním myšlenkově spříznění lidé, kteří propagovali různé „postmodernistické“, hermetistické a vitalistické koncepce. Z.Neubauer, kdysi dobrý molekulární biolog, později profesor filosofie na Katedře filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK, na níž byl v letech 1990–1996 i vedoucím, proslul tím, že obhajoval homeopatii, kritizoval údajnou omezenost přírodovědeckého „scientismu“ a přírodovědce přirovnával ke zlým černokněžníkům ubližujícím Sněhurce (pravé Přírodě vzpírající se scientistickému znásilňování). V jednom článku požadoval, aby se děti v prvních ročnících základní školy učily namísto studené matematiky raději o astrologických symbolech.

Po roce 2000 se podobné články objevovaly už spíše jen sporadicky. Jednou z výjimek bylo několik článků v roce 2006, které se pozitivně stavěly k naprosto šarlatánskému „objevu“ zařízení na vysoušení zdiva vyráběnému firmou Aquapol; za tyto články dostal časopis prestižní cenu „Bludný balvan“ spolku Sisyfos.

Poslední recidiva tohoto typu se vyskytla v letošním únorovém čísle Vesmíru.
Vyšla tam totiž pochvalná dvoustránková recenze profesora fyziologie Františka Vyskočila na kreacionistickou knížku Jiřího A.Mejsnara (někdejšího profesora fyziologie) „Mýtus evoluce“ (s podtitulem „geny křičí: Jémine, mýlíte se, Darwine“).

Vesmír obvykle (resp. vždy) publikuje recenze od skutečných odborníků; v tomto případě by to samozřejmě měl být nějaký respektovaný evoluční biolog. Fyziolog Vyskočil takovýmto odborníkem rozhodně není, protože evidentně není seznámen s elementárními základy onoho oboru. Jeho zájem o tento obor moderní biologie (stejně solidní jako třeba fyziologie) je zjevně zcela amatérský a navíc silně ideologicky (nábožensky) předpojatý.

F.Vyskočil z této pozice soudí, že Mejsnarovy kreacionistické argumenty jsou silné. Říká také, že v Mejsnarově díle nenašel žádné chyby a že vzhledem k autorově přírodovědecké erudici bude pro jeho potenciální kritiky obtížné ukázat, v čem se mýlí.

Říká se (a je to asi pravda), že s kreacionisty (podobně jako se zastánci jiných evidentně nevědeckých teorií) je lepší vůbec nediskutovat, protože taková diskuse jim jen dělá reklamu.
Já ale přece jen nemohu „skousnout“, že se ke kreacionismu takto veřejně hlásí F.Vyskočil, který je na rozdíl od J.Mejsnara skutečně dobrým vědcem. Udivuje mě, že neodhalil množství Mejsnarových faktických a logických chyb; mám podezření, že je spíše ani odhalit nechtěl.

Zde je můj výčet toho, co má Mejsnar špatně:

• Zjevně neví, co jsou bosony (str. 28).
• Výrok, že jaderné slabé interakce jsou „radioaktivní“ je poněkud bizarní (str. 43).
• Abstraktní význam nemají číslice, ale čísla (str. 86).
• Neví, že část našeho genomu evidentně pochází od neandrtálců (str. 32).
• Ze skutečnosti, že neandrtálci nebyli našimi (hlavními) předky, ale paralelní vývojovou linií, vyvozuje absurdní závěry o tom, že jsme neměli ani společné předky (str. 32-37).
• Antigeny krevních skupin A, B a 0 nejsou proteinové, ale sacharidové povahy (str. 41).
• Popis struktury plasmatické membrány na str. 77 je špatný (vrcholem je tvrzení, že na jejím povrchu jsou uhlovodíky…).
• Tvrzení, že neexistuje možnost, že by nějaká spontánní mutace v DNA mohla přinést danému organismu výhodu, je absurdní (str. 48, 53).
• Tvrzení, že opravné mechanismy principiálně znemožňují vznik mutací potřebných pro evoluci, je ještě absurdnější (str. 51-53).
• Příklady toho, jak mizivě nepravděpodobný je spontánní vznik malého proteinu o správné sekvenci aminokyselin, jsou zcela irelevantní; nikdo netvrdí, že by tomu tak mělo být (str. 56). Molekulární mechanismy, kterými k postupnému (evolučnímu) vzniku takových složitých molekul docházelo, jsou dobře známé. Argument, že na přirozenou evoluci založenou na výběru vhodných mutací, nebylo dost času, tedy neplatí.
• Tvrzení, že v přírodě nedochází k přenosu genů, odporuje skutečnosti (str. 57).
• Nevím, co má znamenat tvrzení, že „počítáme-li pouze geny, nejméně 30% genomu šimpanze neodpovídá genomu člověka“ (str. 58).
• Tvrzení, že opičí genové produkty (konkrétně interleukiny) by v lidském organismu nefungovaly, je téměř jistě nepravdivé (str. 61).
• Tvrzení, že paleontologové nejsou schopni ve fosilním záznamu najít „přechodné formy“ je naprosto směšné (str. 71, 88). Samozřejmě, že těch fosilií bychom potřebovali ještě mnohem víc, ale jsou přece dobré důvody pro to, že jsou tak vzácné (a samozřejmě v dosud neprozkoumaných horninách je ukryto pravděpodobně ještě tisíckrát víc fosilií).
• Tvrzení, že nově vzniklé mutace nevyhnutelně v populaci postupně vymizí (a tedy nemohou být základem nových druhů) (str. 53) ignoruje jeden ze základních předpokladů speciace – izolaci malé populace, ve které k užitečné (nebo i jen funkčně neutrální) mutaci došlo.
• To, že vývoj je sledem (malých) skokových událostí, je úplnou samozřejmostí, dokonce podstatným rysem standardní evoluční teorie. (str. 88) Mejsnar a Vyskočil (resp. zastánci „inteligentního designu“ obecně) ale tvrdí, že ty změny se mají dít pomocí velkých, náhlých, zřejmě „nadpřirozených“ skoků (dnes opice a zítra ráno člověk).
• Tvrzení, že „kambrická exploze“ vyvrací evoluci, je úplně nesmyslné (str. 84). Onen „náhlý“ děj trval několik desítek milionů let (možná až 100 milionů), což je sice dosti rychlé, ale nikoli „náhlé“, či okamžité, jak se domnívá Mejsnar a Vyskočil (mám ale podezření, že ten je dokonce zastáncem ještě ortodoxnějšího, doslovně biblického kreacionismu, který věří např. v historky o Adamovi, Evě a mluvicím hadu v ráji či o Noemově arše…).
• Mejsnarova hypotéza „specifického vzorce radiace“, pomocí něhož božský Inteligentní Designér (ID) řídí evoluci, je jen bohapustým fantazírováním (str. 84).

Nesprávné jsou i úvahy o nemožnosti přechodu od probiotické fáze ke vzniku buňky, a tedy „opravdového“ života. Dosud sice nevíme, jak (a také kdy a kde) život vznikl, ale princip se zdá celkem jasný – nejprve musela vzniknout nějaká poměrně jednoduchá makromolekula schopná sebereprodukce (třeba nějaký ribozym s polymerázovou aktivitou). Takovýto systém se pak už mohl spontánně vyvíjet pomocí standardních evolučních mechanismů založených na spontánně vznikajících variantách (mutacích) přirozeném výběru. Je zcela plauzibilní představa, že takováto prebiotická evoluce vedla ke vzniku nějaké primitivní „buňky“ – útvaru, v němž byla ona sebereplikující makromolekula (např. ribozym) obalena lipidovou membránou (lipidy mohly za vhodných podmínek snadno vznikat abioticky), onen ribozym získával další užitečné enzymatické vlastnosti.
To, že dnes skutečně nevíme, jak život vznikl, však není žádný argument – ještě před 100-200 lety jsme nevěděli spoustu podobně základních věcí. Není důvod nevěřit, že i tento problém objasníme – ať už do 100 či 1000 let…

V závěru Mejsnarovy knížky je autorův životopis; uvádí se v něm řada poct, kterých se mu dostalo; za povšimnutí stojí, že čtyři z nich jsou ovšem „vyznamenání“, která se dají koupit (člen The New York Academy of Sciences, The 2000 Millenium Medal of Honor (American Biographical Institute), The First Five Hundred Medal a International Order of Merit (oboje od IBC Cambridge)) (str. 111)

Myslím, že zásadní problém, který stojí za celým sporem o evoluci a Darwina, je v pojetí Boha těmi věřícími, kteří jsou evolucionisty (jako já), a těmi, kteří jsou kreacionisty.
Pro kreacionisty resp. jejich ID variantu je Bůh jakási všemocná bytost v zákulisí našeho světa se silnými antropomorfními rysy, která, když nedostatečné přirozené děje nestačí, zasáhne přímo. Tu se rozhodne, že vypustí do světa z ničeho nic bakterii, jindy způsobí nadpřirozeným způsobem přeměnu australopitheka v člověka.

Jsem přesvědčen, že daleko důstojnější je představa, že to, čemu říkáme „Bůh“ je prostě to, co způsobilo existenci a co permanentně podmiňuje trvání přírodních zákonů, které jsou tak úžasné a rafinované, že mj. prostřednictvím zdánlivě náhodných „darwinistických“ procesů nakonec (v podstatě nevyhnutelně) vedou k těm "inteligentním výtvorům". Takový Bůh je cosi jako permanentní všudypřítomná prapodstata našeho světa, která mu dává smysluplný směr (ten ovšem jen nanejvýš tušíme…)..
Představa Boha jako „inteligentního designéra“, který potřebuje pořád nadpřirozenými zásahy něco opravovat, je podle mého názoru mnohem méně důstojná než představa, že celý „design“ je prostě schován už ve vlastním počátku.

Já se považuji za věřícího křesťana a trochu (dost) mi vadí, že náboženství je lidmi běžně vnímáno jako pošetilá víra v zázraky, nadpřirozené bytosti a podobné hlouposti, která je v zásadním rozporu s vědou. Bohužel k tomu přispívají i vzdělaní lidé, jako kreacionisté resp. jejich odrůda - zastánci ID. Tihle lidé, asi v dobré víře, opravdové náboženství velice poškozují....